Zdravotník se zajímavým koníčkem

Lékař Martin Urban absolvoval téměř 2 000 letů na větroních a malých letadlech

20. 2. 2017

Kardiochirurg Nemocnice Podlesí se věnoval svému oboru od malička – už jako dítě pitval žábu a hledal v ní srdíčko.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv MUDr. Martina Urbana

Kardiochirurg MUDr. Martin Urban se narodil v roce 1971 v Praze. Po vystudování II. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze nastoupil v roce 1999 do Nemocnice Podlesí, kde je dosud. Je ženatý, má dvě děti.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Rozhodl jsem se na gymnáziu, někdy ve druhém, třetím ročníku. Od malička se mi líbila biologie. Děda mi říkal, že již jako malý jsem pitval žábu a tvrdil jsem mu, že hledám srdíčko. Já jsem ovšem černá ovce rodiny, protože u nás všichni byli stavaři. Táta mě připravoval na práci ve stavebnictví. Chtěl, abych byl architektem a zůstaly po mně stavby, tak jako po něm. Já ale od dětství chtěl být lékařem.

Po vystudování medicíny jste začal dělat v Nemocnici Podlesí?
Po škole jsem v roce 1995 nejprve nastoupil na chirurgické oddělení Nemocnice Česká Lípa, poté v lednu 1997 do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady na oddělení kardiochirurgie. Ovšem o dva roky později vznikla v Nemocnici Podlesí kardiochirurgie, což mne zaujalo a tak jsme zde nastoupili s kamarádem, prvním primářem, Tomášem Hájkem, který později odešel.

Co se Vám líbí na práci v Nemocnici Podlesí, která je všude vychvalována?
Líbí se mi, že děláme špičkovou medicínu, a že máme zde na kardiochirurgii výborný kolektiv. Takový kolektiv nikde v republice na kardiochirurgii není. Rádi se vidíme i po práci. Často od lidí z ostatních kardiochirurgií slýchám: ,,Vy se v tom Třinci máte.“

Za rok 2014 jste dostal nejvyšší ocenění ve skupině AGEL – Aeskulapa jako lékař roku. Za co jste jej dostal a jak si ocenění vážíte? 
Mezi důvody ocenění bylo, že se mi podařilo v Nemocnici Podlesí, jako jedné z prvních nemocnic v České republice, uvést záchovné operace aortální chlopně do denní praxe a následně publikovat naše výsledky. Ty operace se dělaly ve světě, na omezeném počtu pracovišť, delší dobu, ale dělaly se nesystematicky, s různými výsledky. Jedná se o poměrně komplexní zákroky na celém aortálním kořeni, aortální chlopni, často s replantací koronárních tepen. Pacienti však poté mají vlastní chlopeň, bez nutnosti antikoagulace. Sebelepší protéza to nemůže nahradit. Německý profesor Hans Joachim Schaffers celý systém operací zjednodušil. Vytvořil velice dobře reprodukovatelný, standardizovaný operační protokol. Mně se hrozně líbil potenciál těchto operací, hlavně obrovské výhody pro mladší pacienty. Díky našemu primáři (MUDr. Piotr Branny) a vedení nemocnice jsem měl možnost u pana profesora Schaferse strávit na klinice v německém Homburgu několik stáží. Ocenění si velmi vážím. Zvláště mé děti byli hrozně pyšné a každé návštěvě, ještě dlouhou dobu po udělení, sošku ukazovaly. Byl jsem hlavně hrozně dojatý, jaké uvítání mi připravily naše sestřičky na pooperačním oddělení.

Teď pojďme k Vašemu koníčku. Jak jste se dostal k létání?
Od malička. Už jako dítě jsem běhal s letadýlky, která jsem si sám slepoval. A ve čtrnácti letech jak byla možnost nastoupit do kurzu plachtění, tak jsem se přihlásil a od patnácti let létám sám.

Co pro Vás bylo impulsem k získání pilotního průkazu?
Už jako dítě jsem chtěl do vzduchu. V těch čtrnácti jsem se přihlásil do kurzu, ale rodiče nevěřili, že budu létat. Teoretický kurz a brigády na letišti jsem dělal rok a do letadla jsem se nedostal, tak mi to podepsali. A pak najednou jsem létal, takže už neměli šanci mi to zakázat.

V kolika letech jste získal pilotní průkaz?
Pilotní průkaz mám od šestnácti let. Od patnácti jsem začal samostatně létat. To jsou minimální hranice u nás.

Asi to není jen tak, sednout si do letadla a rozletět se. Co všechno musí pilot umět?
Teorie létání je jednoduchá. Složitější je meteorologie a co nesnáším – jsou předpisy (smích). To jsou věci, které jsem musel na pilotních zkouškách přetrpět.

Jak dlouho jste se připravoval na pilotní zkoušky?
Zhruba rok a půl. Nejprve chodíte několik měsíců na teorii, pak zhruba rok na letišti, kde kácíte stromy, leštíte letadla – to je klasicky klubový život. Občas se někdy svezete, a jakmile začnete lítat sám a chodíte do termiky, tak už to jde.

Co pro laiky představuje pilotní zkouška?
Jednak je to teorie, která se skládá z předpisů, aerodynamiky, meteorologie, stavby letadel a radiokorespondence. Musíte mít průkaz radiotelefonisty, jenž se dělá na telekomunikačním úřadě. A pak praxe, kdy lítáte – děláte nějaké vývrtky, pády – musíte ukázat, že se nezabijete.

Co vás na létání tak fascinuje?
Že jste v jiném prostoru, je to úplně něco jiného než na zemi. Jak říká klasik: „Co se děje ve vzduchu – to se nepočítá do pozemského života“. Takže si tím možná prodlužuji život (smích).

Od kolika let létáte? A kolik letů jste již absolvoval?
Od roku 1986. Přiznám se, že nejsem žádný počtář a zápisník si, ne moc poctivě, píši na konci roku. Ono ale těch letů bude dohromady 1 500 až 2 000 jako velitel letadla.

Jaký byl Váš první samostatný let? Vzpomenete si ještě?
To nikdy nezapomenu – bylo to na Kladně. To byla nádhera. Sednete do letadla a za letu se pořád otáčíte, zda za vámi nikdo není.

Na jaký let nikdy nezapomenete?
To byl asi ten první sólo let. Jinak každý let je krásný.

Jaké krizové situace jste v letadle zažil a jak jste se s nimi popasoval?
Občas se něco stane. Asi nejnáročnější bylo, když nedávno jsem se u Chomutova letěl na motorovém padáku podívat nad povrchové doly, kde jsou na zemi hluboké díry. Letěl jsem ráno, takže termika neměla být žádná. Nad dolem mi právě termika ustřelila půl křídla, takže jsem se rozrotoval a vybral jsem to až v té díře. Nakonec se mi podařilo přistát. Kdyby tam ale ta díra nebyla, tak jsem v zemi. Minulý rok jsem si špatně zapnul táhla jednoho křidýlka – příčného řízení. Po odstartování větroň chytil třepotání, a pokud to pokračuje, vede to až k destrukci letadla. Protože jsem již jednou něco podobného zažil, tak jsem zpomalil a čekal, že třepotání ustane. Ovšem nezapnuté křidýlko se vychýlilo dolů, narostl odpor na křídle a letadlo spadlo do vývrtky. Nakonec jsem to vybral, s pomocí brzdicích klapek udržel v přímém letu, a podařilo se mi přistát. To jsem si poprvé myslel, že budu skákat z letadla.

Jaké je Vaše domovské letiště?
Na Kladně jsem začínal, nyní Frýdlant nad Ostravicí.

Kde všude jste už létal? Kam jste letěl nejdál?
Osobně miluji plachtění. Motorové létání je takový doplněk, kdy letíte z místa A do místa B. S větroněm často lítáme do okolních států – Polsko, Rakousko, Německo, Slovensko.

Lítáte na větroních a malých letadlech. Jaký je rozdíl?
Já bych řekl, že malé motorové letadlo je lepší dopravní prostředek, pokud vyloženě nelítáte akrobacii. Já se cestou vždy kochám krajinou. Bezmotorové létání je klasický sport. Brzo ráno vstáváte, skládáte těžká letadla, své i kamarádů, nahoře si to musíte odpákovat, a uletíte, podle počasí, co umíte. Po přistání opět musíte rozložit a uklidit několik letadel. Bez kamarádů se v plachtění neobejdete.

Co je těžší, létání s větroněm nebo motorovým letadlem?
Samozřejmě plachtění.

Z jakého roku je stroj a jaká je jeho hodnota?
Větroně mám svého vlastního, je starý 35 let, a koupil jsme jej v Německu. Má hodnotu jako středně vybavená Octávie. Starší větroň se dá pořídit za rozumnou cenu, na nový – dá se koupit za 8 až 9 miliónů korun – většina z nás nemá. Ale pro většinu z nás je létání hobby, takže stačí ty starší. Motorové letadlo spoluvlastním se dvěma kamarády.

Na jaké palivo létá Vaše motorové letadlo a jaká je spotřeba oproti autu?
My létáme na 100oktanové palivo. Spotřeba je tak 12 až 13 litrů za hodinu – a to uletí 160 až 180 kilometrů na úsporný režim, což je menší spotřeba než průměrné auto.

Létání je poměrně drahý koníček? Kolik létání stojí?
Není. Já bych to přirovnal k tenisu. Když člověk hraje tenis pravidelně, tak to vyjde jako létání. Vstupní investice jsou u nás větší, ale jinak běžné létání tolik nestojí. I jako student jste schopen za peníze z brigád plachtit.

Zúčastnil jste se soutěží v létání? A s jakým výsledkem?
Zúčastňuji se jich jako „hobík“. Pravidelně se zúčastňuji některých oblíbených soutěží, a to v době mé dovolené. Potkávám se tam s kamarády a soutěžíme s profesionály, členy reprezentace a účastníky mezinárodních soutěží, které štveme, když je se svými letadýlky, jimž říkají házedla, předlítneme. Pravidelně se umísťuji na republikových závodech v první desítce z 90 účastníků.

Který nejkrásnější pohled z letadla pamatujete?
Pokaždé, když se vznesu. Líbí se mi to, i když letím metr nad zemí. Často dělám při letu fotky a opravdu jsou to nádherné pohledy.

Překvapilo Vás něco z ptačího pohledu?
Nevím. Jakýkoliv okamžik, kdy jsem nad zemí, je nádherný. Já si to užívám – dívám se na hrady, zámky. Česká republika je krásná. Pohled na Českou republiku je z ptačího pohledu vždy krásný.

Jak je v létání důležitá zkušenost?
Systém výcviku létání byl v minulosti v Česku velmi dobrý, což nám všichni záviděli. Od malička, jak vlezete do letadla a naučíte se létat rovně a zatáčky, byl další stupeň létat „krizovky“ včetně vývrtky. To nás naučili v aeroklubu, což se nyní vytrácí. Proto je nyní mezi ultralightisty spousta nehod, protože nejsou schopni řešit jednoduché situace jako vývrtka nebo pád.

Je létání fyzicky náročné? A jak trénujete?
Já mám hrozně rád další sporty. Miluji skialpinismus – Beskydy jsou pro to úplně neskutečné, takže celou zimu běhám na skialpech. Jakmile napadne první sníh a rozumně skončím v práci, tak mířím do Beskyd, kde po horách chodím večer s čelovkou. Také jezdím na kole, plavu.

Máte nějaký letecký sen?
Můj sen je plachtit v Austrálii, na Novém Zélandu nebo v Argentině. To bych si chtěl někdy splnit.

Jak často chodíte létat? Zabere takový koníček hodně času?
Většinou na letišti jsem celý den. Musíte se postarat o letadla – vytáhnout je, uklidit. Také na letiště chodíte rád kvůli kamarádům. A jak často – jak mi to dovolí práce a doma. Doma by vám řekli, že jsem tam pořád.

Jakou máte rodinu?
Mám ženu, dvě děti – devítiletou Lindu a dvanáctiletého Martina. Děti ale k létání nemohu vést – mám to zakázané (smích).

Jaké máte další koníčky?
Skialpinismus, jízda na kole, plavání a turistika. S dětmi ve volných chvílích také jezdíme po Čechách – jezdíme „kutat“ polodrahokamy, na ryby, lyže, na vodu – na kanoe, na rafty – a to s kamarády, kteří mají stejně staré děti.