Zdravotník se zajímavým koníčkem

Primář Petr Schlemmer přes 30 let zpívá v souboru

28. 12. 2016

Primář Dialýzy Šumperk se svým souborem s názvem Schola od sv. Jana Křtitele vystupuje jednou až dvakrát za měsíc, někdy ale častěji – hlavně o Vánocích a Velikonocích.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Petra Schlemmera

Primář Dialýzy Šumperk MUDr. Petr Schlemmer po vystudování Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nastoupil v roce 1982 jako sekundární lékař interního oddělení nemocnice v Šumperku. Od roku 1991 až do roku 1995 zde pracoval jako zástupce primáře interního oddělení. V roce 1995 přešel na Dialýzu Šumperk, kde se o dva roky později stal primářem.

Pane primáři, jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Vyrůstal jsem ve zdravotnickém prostředí – oba moji rodiče byli lékaři, starší bratr už studoval medicínu, proto byla volba jednoduchá. Vzorem byla pro mě hlavně maminka – dětská lékařka, která byla nesmírně obětavá a pracovitá a také velmi oblíbená mezi lidmi.

Proč jste si vybral jako obor všeobecné lékařství?
Vždy mě lákala komplexnost pohledu na člověka, proto jsem také po ukončení studia nastoupil na interní oddělení. Přechodně jsem se věnoval i akupunktuře, která mi umožňovala pomáhat lidem takříkajíc „holýma rukama“.

Proč jste nakonec přešel na dialýzu?
Nefrologii jsme měli tak trochu v rodině. Maminka založila v Šumperku dětskou nefrologickou poradnu a odrostlé pacienty neměla kam předávat. Takže k založení nefrologie pro dospělé byl jen krůček. Ten se podařil v roce 1988. Již od počátku jsem usiloval i o zřízení dialyzačního střediska, ale nenašly se vhodné prostory. Bylo vybudováno až na sklonku roku 1995 se zahájením provozu v únoru 1996.

Letos jste oslavil 20 let od doby, kdy do křesel na Dialýze Šumperk usedli první pacienti. Co se Vám nejzásadnějšího za tu dobu povedlo?
Za dvacet let našeho fungování došlo ke zdokonalení dialyzačních přístrojů, které jsou dnes bezpečnější, lépe zajišťují monitorování a úpravu parametrů vnitřního prostředí. Také spotřební materiál, kapilární dialyzátory, ve kterých probíhá vlastní očišťování krve, jsou podstatně lépe snášeny. Nemluvě pak o moderních lécích k účinné úpravě krevního obrazu i metabolických poruch provázejících selhání ledvin. Značnou obměnou ale prošly i prostory dialýzy, které byly v roce 2003 přestavěny tak, že mohl být původní počet sedmi dialyzačních míst navýšen na současných patnáct. Ta jsou aktuálně k dispozici zhruba 65 pacientům, kteří na zdejší dialýzu pravidelně docházejí.

Čím se můžete ještě pochlubit?
V průběhu let šumperská dialýza rozšířila svou nabídku služeb o léčbu peritoneální, tedy břišní dialýzou, která je pro některé pacienty výhodnější. Jezdí k nám i hodně pacientů na rekreaci a jsou na našem středisku vždy velmi spokojeni. Někteří z nich podstupují léčbu v proslulých lázních Velké Losiny. V rámci doplňkových aktivit pak nechybí ani nejrůznější setkání dialyzovaných a transplantovaných pacientů, oslavy narozenin pacientů nebo rozličné oslavy svátků. Snažíme se vytvořit pacientům přátelské, rodinné prostředí, tak aby k nám chodili rádi, když už léčbu dialýzou musejí podstupovat.

Váš bratr je také lékař – jak vypadají vaše debaty? Jen o zdravotnictví?
Nejen o zdravotnictví – máme spoustu jiných témat – rodinu, své zájmy, běžné všední problémy a podobně. 

Teď pojďme k Vašemu koníčku. Co Vás k hudbě přivedlo?
Už od dětství jsem měl vztah k hudbě, několik let jsem chodil i do hodin klavíru. Když se mi do ruky dostal nějaký hudební nástroj, zkoušel jsem, co vydrží. A taky co snese mé okolí.

Kdy jste začal zpívat?
Zpíval jsem si odjakživa – zřejmě už v kolébce. V patnácti letech jsem po vzoru svých bratrů, kteří s kytarou byli vždy obdivovaným středem společnosti, začal také hrát, a to se bez zpěvu neobešlo. Což mě provází dodnes.

Máte hudební kořeny?
Moje babička velice hezky zpívala, uvažovala i o operní dráze, ale nevyšlo to. I ostatní předkové byli hudebně nadaní. O žádném výkonném hudebníkovi v rodině ale nevím, i když starší bratr – primář očního oddělení v Šumperku je se svou kytarou a písničkovými sešity ozdobou každého večírku.

Pamatujete si na svůj první koncert?
Zřejmě besídky v hudební škole, což pro mě – malého školáčka byly vždycky okamžiky roztřesených kolen a propoceného dresu. 

Kdy jste začal zpívat ve sboru? A hrajete v něm na kytaru nebo jiný nástroj?
Až kolem svých dvaceti jsem přišel na chuť sborovému zpěvu – i když v malém obsazení. Ale bylo to už čtyřhlasé zpívání – například Vánoční muzika Adama Michny z Otradovic, některé části z Händlova Mesiáše a podobně. A k této hrstce příležitostných zpěváků se postupně přidávali další nadšenci a tak vznikl náš soubor, který si v roce 1985 dal název Schola od sv. Jana Křtitele. Většinou zpíváme a capella – čili bez doprovodu nástrojů. Sborový život ale nejsou jen zkoušky a koncerty, ale i různé společenské příležitosti, oslavy a podobně – například setkání se seniory u příležitosti Světového dne nemocných, kdy je dobré vzít do ruky kytaru a zazpívat si s nimi nějakou tu lidovou písničku.

Jaké je složení vašeho sboru?
V současné době je nás kolem dvaceti zpěváků – muži a ženy přibližně na půl – všechno amatéři nejrůznějších profesí, lékaři, inženýři, prodavači, kantoři a tak dále.

Jak často koncertujete a zkoušíte?
Jednou týdně máme dvouhodinovou zkoušku, dvakrát za rok jezdíme na víkendové soustředění. Koncerty včetně doprovodu bohoslužeb jsou průměrně jednou až dvakrát za měsíc, někdy ale častěji – hlavně o Vánocích a Velikonocích.

Jaký máte repertoár?
Především klasická duchovní hudba – od renezance po současnost, také lidové písně a podobně.

Kde sbor vystupuje? Jak často a kde v zahraničí?
Naším domovem je kostel sv. Jana Křtitele v Šumperku, kde zpíváme při bohoslužbách, jezdíme do nejbližšího okolí, ale i na různé festivaly a podobně – v poslední době například festival duchovní hudby v Ústí nad Orlicí. V zahraničí jsme byli mnohokrát – Polsko, Slovensko, Ukrajina, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie, Benelux, Švédsko, Norsko.

Zpíváte v zahraničí česky?
Ano, i česky, ale především latinsky, některé skladby anglicky a italsky. Pro zájezd do severských zemí jsme si připravili i norskou a švédskou lidovou píseň.

Chystáte nyní nějaká zahraniční vystoupení nebo turné? 
Letos jsme byli opět na Slovensku. Co bude příští rok, to se teprve uvidí.

Vydali jste již nebo plánujete vydat i cédéčko?
Cédéčka byla dvě – první se skladbami Antonína Tučapského Pět postních motet a další k našemu dvacátému výročí.

Jakou hudbu sám rád posloucháte?
Mám rád klasickou hudbu, hlavně renezanční a barokní – Bach, Monteverdi, některé naše autory dvacátého století, zejména Antonína Tučapského, Zdeňka Lukáše. Ale líbí se mi i flamenco, portugalské fado, náš folk i další žánry. V současné době mě oslovila hudba australského kytaristy Tommyho Emmanuele.

Nemáte někdy při vystupování trému?
To opravdu mám. Ale je nutno ji překonat a vydat ze sebe to nejlepší.

Zpívat ve sboru, hrát na kytaru, chodit do zaměstnání a k tomu vést osobní život není nic jednoduchého?
Vždy jde o priority, o prožívání přítomného okamžiku. Hudba je pro mne velkou radostí, relaxací a možností být ve skvělé partě, předávat druhým to bohatství, které muzika ukrývá. Navíc je to záliba, kterou sdílím se svou ženou, a tak koncerty, výlety a jiné akce našeho sboru mě nevzdalují od rodiny, ale právě naopak.

Máte ještě nějakého koníčka?
Takové ty běžné – cestování, příroda, rekreační sport, četba i poslech audioknih. A teď v posledních letech i vnoučata.