Zdravotník se zajímavým koníčkem

Lékař Petr Wirth na motorce procestoval téměř celou Evropu

10. 10. 2016

Doktor radiodiagnostického oddělení Nemocnice Valašské Meziříčí relaxuje za řídítky svého stroje.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Michal Václav, DiS., archiv MUDr. Petr Wirth

MUDr. Petr Wirth se narodil v roce 1979. Po vystudování Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nastoupil v roce 2004 do Nemocnice Valašské Meziříčí, kde je dosud. Je ženatý, má dva syny – devítiletého a tříletého.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Oba rodiče vystudovali technické obory. Jsem nejmladším ze tří sourozenců a mám dvě, o mnoho let starší, sestry. Jedna z nich se vrhla na architekturu, druhá na medicínu. Takže vzor byl dozajista i zde. Vše se ale tak nějak vyprofilovalo až z toho, co mě bavilo a šlo na střední škole.

Na jaké oddělení jste v Nemocnici Valašské Meziříčí nastoupil?
Po ukončení vysokoškolských studií jsem se začal zajímat o místo lékaře v nemocnici ve svém rodišti. Tehdejší ředitel mi nabídl místo na radiodiagnostice. Trefil se mi do vkusu, takže jsem se rozmýšlel krátce a dnes už vím, že jsem zvolil dobře.

Co se Vám na práci líbí?
Imponuje mi, že jako radiolog jsem společně s laboratoří a patologií součástí diagnostického komplementu, který je základním vodítkem ke správné léčbě a žádný klinik se bez nás neobejde. Věnujeme se pacientům ve věkovém rozmezí od prvního dne narození po ty nejstarší seniory a vyšetřujeme je, obrazně řečeno, od hlavy až k patě. Radiodiagnostika je velmi pestrá, nejen černobílá, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Teď pojďme k Vašemu koníčku. Kdo vás k motorismu přivedl a kdy jste poprvé seděl na motocyklu?
Přesto, že pocházím z vesnice, takovou tou klasickou vesnickou evolucí přes Pionýry, Jawy a ČeZety jsem si nikdy neprošel. K dispozici jsem měl tak maximálně dědovu Babetu. Pak přišla vysokoškolská studia, tedy období, kdy má člověk většinou hodně hluboko do kapsy. Motorka byl stále jen nesplněný sen. Nakonec jsem tenhle sen oprášil až dva roky po nástupu do praxe. Trochu mě popostrčil jeden můj kamarád, tehdy jsem se na jednom velkém parkovišti povozil na jeho Suzuki GSX 400 a pár dní nato vyrazil do autoškoly. Teprve na podzim 2006 jsem si tedy rozšířil řidičské oprávnění o skupinu „A“ (motocyklů) a na jaře následujícího roku pořídil vlastní stroj.

Jakou značku jste si pořídil jako první? Kolik jste měl v životě motorek a jakou máte nyní?
Mým prvním mazlíkem byla Cagiva Rapror 650. Kupoval jsem ji v době, kdy jsem o motorkách téměř nic nevěděl a neměl ani konkrétní představu o tom jak, kde a jakým stylem budu jezdit. Do začátků byla skvělá. V současné době sedlám pravověrné cestovní enduro, tedy kategorii motocyklu, do které jsem musel léty pozvolna dospět. Jedná se o KTM 990 Adventure R. Mimo to jsem si letos ještě pořídil i takovou malou mršku na hraní, dvoutaktní jednoválcové endurko KTM 250 Freeride R.

Co Vás vlastně na motorce baví? Jak často jezdíte – denně?
Jezdit denně je pro mne samozřejmě nereálné, pracovní a rodinné povinnosti mi to neumožní. Když to ale vyjde, projedu se zhruba jedenkrát do týdne. Párkrát do roka nějaká ta víkendovka a jednou do roka velký trip. A mimochodem, je to skvělá čistička hlavy od starostí všedního dne.

Co Vás vedlo nebo inspirovalo k tomu, že vyrážíte na motocyklové cesty?
V prvních letech byl vrcholem mých mototuristických aktivit výlet na prodloužený víkend do jižních Čech. S jídlem roste chuť a tak přišly první výlety směrem do alpských průsmyků. S tím souvisela i výměna motorky za stroj pohodlnější na delší cesty, který pojme více bagáže. Dokonalého asfaltu a další infrastruktury se ale člověk brzy nabaží. A tak přišla chuť na akčnější cesty do zemí, které jsou tak zvaně o něco méně civilizované, než je ta naše. Takže další výměna motorky za stroj, který zvládne i nezpevněné cesty a lehký offroad. A to pak už člověku v hrudi tepe opravdové srdce dobrodruha.

Kolik už jste procestoval zemí?
Na tuhle otázku nejlépe odpoví pohled na fotku, kde je zachycen jeden z mých motocyklových kufrů s vylepenými expedičními samolepkami. Spousta z těch zemí je ale jen tranzitních. Z těch nejzajímavějších destinací mohu jmenovat třeba Rumunsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu nebo Albánii. V letošním roce jsem absolvoval trip na Ukrajinu.

Jak probíhají přípravy na cesty?
Opravdu dlouhodobý proces před odjezdem je plánování trasy. Na osvědčených stránkách na internetu pročítám cestopisy a studuju mapy. Samozřejmostí je dokonalá příprava techniky a dalšího vybavení na cesty. A pak taky jezdecký trénink. Se silnicí se člověk vždy nějak popere. Potrénovat je potřeba zejména jízdu v offroadu, což je bohužel v našich zeměpisných končinách problém. A s více než dvoumetrákovým mastodontem přece nemohu jen tak na motokrosovou trať plnou obřích skoků a strmých lavic.

Na cestách jste většinou sám nebo jezdíte s dalšími motorkáři?
Docela chápu některé individualisty, kteří na expedice vyrážejí sami. Ať už kvůli předchozí špatné zkušenosti z jízdy ve skupině, nebo prostě jen tak z přesvědčení. Já ale nejsem samotářský typ člověka, na cestách mám rád společnost. Naštěstí mám několik opravdu dobrých kamarádů, kteří propadli stejné vášni a na tripech mě doprovázejí.

Kolik hodin denně během těchto cest trávíte v sedle motorky?
Většinou od rána do večera. Nikdy ale samozřejmě nejedeme závodní tempo, takže jízdu prokládáme zastávkami – nejen na tankování a odpočinek, ale samozřejmě i na kochání a vstřebávání atmosféry.

Kolik kilometrů dokážete ujet na jeden zátah?
Když se jede tranzit, je potřeba co nejdříve se přesunout do země zaslíbené. Můj osobní rekord je zhruba 940 kilometrů v jednom dni, z toho asi polovina po dálnicích. Můžu vám ale garantovat, že pár desítek kilometrů v offu dokáže člověka utahat daleko víc.

Máte přesný itinerář, kterými městy pojedete?
Velkým městům se snažíme většinou vyhýbat. Láká nás více příroda, venkov a dobrodružství. Itinerář připravuju poměrně pečlivě. Při omezených časových možnostech chci v dané zemi vidět a zažít to „nej“ co nabízí. Na druhou stranu, často je potřeba se od itineráře poněkud odklonit, například pokud nás potrápí technické problémy nebo třeba počasí.

Používáte GPS?
Bez navigace by cestování bylo daleko náročnější, proto používám odolnou motocyklovou GPS.

Máte na motorce ještě nějaké další vybavení či doplňky?
Spoustu. I motorka typu cestovní enduro, pokud vyjede ze showroomu, postrádá jakékoliv cestovně expediční vybavení. Na svém 990 Adventure R mám například přídavné světlomety, ochranou mřížku hlavního světlometu, zvýšení předního blatníku, vyhřívané gripy, pevnostní hliníkový podmotorový kryt, zvýšení řídítek, sklopná zrcátka, rozšíření bočního stojanu, nosiče bočních kufrů a plotnu pro topcase, tankvak a samozřejmě sadu trojice alu kufrů.

Jak přespáváte? Lehnete si pod motorku nebo spíte také v hotelích?
Vozíme s sebou stany, spacáky a karimatky. Často nocujeme i na volno v přírodě, tedy mimo kempy. A pokud počasí přeje, občas spíme i pod širákem. Naopak, když počasí nepřeje, sem tam nějakým tím hotelem či chatkou nepohrdneme. Ona i ta teplá sprcha přijde někdy vhod (smích).

Co všechno s sebou vozíte? Berete si s sebou také náhradní díly?
Kromě výše zmíněného kempovacího vybavení si s sebou bereme i nějaké to jídlo a plynové vařiče s ešusy. Přestože i v těch nejzapadlejších horách často narazíme na ochotné domorodce, kteří nás rádi pohostí, občas vlastní proviant přijde vhod. Jinak s sebou vozíme běžné nářadí, náhradní duše, lepení či opravnou sadu pneu, montpáky, kompresor, náhradní pojistky, žárovky. Pak taky různé opravné tmely či pevné montážní pásky. Hodí se i přídavné kanystry, jelikož není nic horšího, než když vám někde v pustině dojde benzín.

Kdy jste se fakt bál?
Nikdy jsme se na našich cestách nedostali do nějaké vyloženě nepříjemné nebo krizové situace.

Kolik peněz máte s sebou na cestách? Jak často se vám stane, že vás okradou?
Většinou není potřeba s sebou brát větší množství hotovosti, platební karty dnes berou téměř všude. Výjimkou ale byla například Albánie, kde karty neberou na benzinkách ani ve velkých městech. Vozíme s sebou eura, která pak na místě vyměníme za místní měnu, jelikož Lei, Lek, Hřivnu v Česku prostě nekoupíte. To, že by nás někdo na cestách okradl, se nám ještě nestalo. Asi to bude tím, že navštěvujeme pouze zemně, kde žijí samí milí a pohodoví lidé. Při cestách na východ si v roli „zápaďáka“ často připadám jako celebrita. Tam si lidé turistů (obzvláště mototuristů) váží. I když teď jsem si vzpomněl, že jednou kamarádovi ukradli motocyklové rukavice, světe div se, v Rakousku.

Kde na Vaší cestě bylo nejhorší počasí?
S aspektem nepřízně počasí je potřeba počítat. Staré známé heslo říká, že neexistuje špatné počasí, jen špatné vybavení. Déšť samozřejmě zážitky z cest trochu pokazí. Pokud přijde vyloženě průtrž mračen, většinou se někde schováme, než přejde to nejhorší. Zažil jsem ale i situace, kdy jsme oděni do „nepromoků“ jeli i stovky kilometrů. Vzpomínám, že téměř na dno jsem si sáhl při víkendovém motocyklovém výletu za vodáckými aktivitami na rakouskou řeku Salzu. Tehdy nás bylo 12, tedy posádky šesti lodí. Ostatní jeli auty a já jediný si vodáckou akci zpestřil cestou na své KTM. Byl začátek května a pořádná zima. Poslední den jsme zmrzlí vystoupili z lodí a vyrazili na cestu domů. Všichni se převlékli do suchého oblečení, zalezli do aut a pustili topení. Jen já sedl za řídítka, oblečený snad do všeho co jsem v kufrech našel. Byl podvečer a přede mnou téměř 500 kilometrů. Posledních asi 100 kilometrů mi teploměr na palubovce ukazoval jen 2 stupně nad nulou a z nebe se snášely vločky. Každou chvíli jsem podrážkou brousil asfalt a testoval, jak moc to klouže. Domů jsem dorazil o půl druhé v noci, naprosto vyřízený. A druhý U Skadarského jezera (Montenegro) den na sedmou šel do práce.

Máte i zkušenost s policií a pokutami?
Za ty roky strávené za řídítky mne policie u nás v Česku stavěla pouze dvakrát. Jednou, aby mi dali dýchnout a podruhé si chtěli jen pokecat a prohlédnout motorku. V tomto ohledu je skvělá Albánie. V minulých letech tam byla korupce v dopravní policii naprosto neúnosná. A vedení země si uvědomovalo, že šikana zahraničních turistů mediální obraz ve světě pořádně kazí. Proto přijali jednoduché a elegantní řešení. Policistům zakázali zastavovat auta s cizí espézetkou. Naopak, na Ukrajině jsme letos zažívali to, co pravděpodobně bylo před mnoha lety v Albánii běžnou praxí. Ukrajinská policie zjevně považuje české a jiné zahraniční motorkáře za pojízdné bankomaty. Tohle byla velká černá skvrna na jinak skvělých zážitcích z Ukrajiny.

Kdy Vám bylo na cestách nejhůř? Došlo i na nějaký karambol?
Nejhorším zážitkem z cest asi byla střevní viróza, která mě zastihla v Montenegru. Tehdy jsem „běhal“ co pár minut. Je ale zajímavé, jak dokáže organismus pracovat ve stresové situaci. Jakmile jsem usedl za řídítka, byl pokoj. Až do chvíle než jsem zase někde zastavili. Tehdy jsem byl slabý a malátný. V noci ve stanu jsem dostal takovou zimnici a třesavku, jakou jsem před tím snad nikdy nezažil. Hlavou mi stále kolovala myšlenka, co budu dělat, jak se v tomhle stavu dostanu zpět do Česka, když jsem s motorkou někde v horách kolem 1500 kilometrů od domova. A stal se zázrak. Přes noc jsem se pořádně vypotil a ráno už normálně fungoval. Co se karambolů týče, mnohokrát jsem zažil takové to zahození motorky v téměř nulové rychlosti při jízdě v offu. Opravdové bouračky se mi prozatím naštěstí vyhýbají. Jednomu kamarádovi se ale podařilo férově položit svou Suzuki při balkánské expedici. Stalo se to v příznačně nazvané oblasti Prokletie. Tehdy to odnesla levá strana motorky. Kromě kosmetiky a urvaného blinkru to byla zejména zlomená řadička, urvaná stupačka, proražená nádrž a ohnutá konzole ventilátoru chladiče. Řidič si naštěstí jen lehce pohmoždil zápěstí a rozmázl kravské lejno po zádech. Motorku se nám nakonec podařilo provizorně opravit tak, aby byl schopný na ní dojet v pořádku domů.

Která cesta byla doposud ta nejzajímavější?
Každá z těch expedic byla naprosto úžasná. Úplně nejvíce NEJ bych ale přisoudil loňské cestě do Albánie. Když jsem tam byl poprvé, tak mi tahle země naprosto učarovala. Napodruhé jsme se rozhodli ji procestovat celou. Během dvanácti dnů jsme urazili zhruba 4 300 kilometrů, z toho asi tisícovku trajektem z italských Benátek do řecké Igoumenitsy. Pak jsme se i s motorkami nalodili na palubu ještě dvakrát. Zažili jsme moře, největší balkánská jezera, nádherné hory, národní parky a mnoho dalšího.

Jaký je váš cestovatelský sen?
Snů by byla spousta, jen je potřeba si je roztřídit na ty realizovatelné a poněkud obtížněji realizovatelné. Vše se motá okolo peněz, ale hlavně a zejména okolo volného času. Při dvou malých dětech a mém zaměstnání nemocničního lékaře je několikaměsíční mise do Jižní Ameriky (po stopách Rally Dakar), nebo Střední Asie (Kazachstán, Mongolsko) prozatím zcela nesplnitelná. Z kolonky těch poněkud dosažitelnějších plánů mě teď napadá třeba Maroko nebo Gruzie.

Jste lékař, jistě se při své práci setkáváte i s úrazy motorkářů. Jak se k tomu stavíte?
Když to vezmu hodně zjednodušeně, tak je motorka stejným dopravním prostředkem, jako jakýkoliv jiný. A můžu vám garantovat, že například cyklisty s opravdu vážnými úrazy tady v nemocnici vyšetřuji daleko častěji. Chci tím ale říci, že pokud se dodrží určitá pravidla, a nemám tím na mysli pouze pravidla silničního provozu, může být tenhle koníček relativně bezpečný. Jiný problém vidím v tom, jak nás, motorkáře, vnímá ostatní veřejnost. Když se řekne motorkář, většina lidí si představí střelce, jak jede dvoustovkou okolo mateřské školky. Nebo pokérovaného vousáče na Harleyi se sáčkem kokainu v jedné a nabitou pistolí v druhé kapse své kožené bundy. Málokdo si představí expedičního motocestovatele.

Co na Váš koníček říká rodina?
Svoji první motorku jsem si stihl pořídit ještě několik měsíců před svatbou. Nebyl to záměr, prostě to tak vyšlo. Musím konstatovat, že manželka v roli manažerky mých volnočasových aktivit je poměrně tolerantní, takže když po práci, zhruba jednou do týdne, uteču od rodičovských povinností a jedu si vyčistit hlavu po okolních silnicích, většinou v tom nevidí zásadní problém. A občas se ráda v roli batůžku, jak se v motorkářské hantýrce říká spolujezdkyni, sveze se mnou. Dokonce jsme společně podnikli i větší výlet do rakouských a italských Alp. Navíc s tímhle koníčkem začíná koketovat už i můj starší syn, když po zahradě prohání svůj 50 ccm Minicross.

Máte ještě nějaké koníčky?
Dalších koníčků a zájmů by byla spousta. Ale jsme opět u základního problému – kde na ně brát čas. Kolu se věnuju spíše už jen při rodinných výletech. V zimě miluju lyžování – carvingové i freestyleové – a prokládám to snowboardem. V poslední době jsem se vrhnul i na kiting (sport, kdy jezdec využívá pro posun po nejrůznějším povrchu tažné síly draka), ke kterému mě přivedl náš vrchní laborant Tomáš. A manželka se pro změnu vrhla na potápění. Syn se navíc věnuje automodelařině, kde ho na kroužcích i závodech pravidelně doprovázím.