Zdravotník se zajímavým koníčkem

Josef Štuller hraje na baskytaru ročně na 20 až 30 koncertech

19. 4. 2016

Sanitář prostějovské nemocnice se svými kapelami vystupoval jako předskokan zpěvákovi Václavu Neckářovi nebo skupinám Mandrage či Yo-Yo Band.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Josefa Štullera, Ing. Tomáš Želazko

Obrovským koníčkem sanitáře na operačních sálech prostějovské nemocnice Josefa Štullera je hudba. Svou první kapelu založil již na učilišti. Dnes kapelník, zpěvák a baskytarista Josef Štuller kromě práce hraje ve třech kapelách, mimo jiné ve skupině Katapult Revival. „Největší úspěch je pro nás spokojené publikum,“ říká v rozhovoru Štuller.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
V minulosti jsem se vyučil strojním zámečníkem, takže jsem pracoval v továrně. Ta práce mne ale vůbec nebavila. A protože jeden můj známý dělal v nemocnici, a jeho práce se mi líbila, nastoupil jsem díky jeho doporučení ještě do staré prostějovské nemocnice v roce 1986.

Na jaké oddělení jste nastoupil?
Jako sanitář přímo na operační sály. A dosud zde pracuji.

Co se Vám na práci líbí?
Hlavní je, že je to práce s lidmi. 

Jak se zdravotnictví za tu dobu, kdy jste nastoupil, změnilo?
Zcela podstatně. Jak přístroje, tak léčebné postupy. Ale přístup k lidem musí být pořád stejný, lidský faktor je velmi důležitý.

Teď pojďme k Vašemu koníčku. Kdo Vás k muzice přivedl a kdy jste začal hrát?
Z mých předků nikdo na žádný nástroj nehrál. Mne to začalo bavit, přičemž jsem začal hrát ve svých sedmnácti letech. Se čtyřmi spolužáky ze třídy na učilišti jsme založili kapelu Kontakt, kde jsme hráli především hity osmdesátých let. Takový pop rock, převzaté věci, jak české, tak i zahraniční. Zkoušeli jsme jednou týdně a hráli jsme tak dvakrát týdně, a to většinou na zábavách.

Od té doby hrajete? 
Hrál jsem asi do svých 30 let. Ale protože po revoluci byla taková „mrtvá doba“, tak jsem přestal hrát a měl asi 15 let pauzu. A zase jsem začal zhruba před sedmi roky.

To v té době kolem revoluce nebyl zájem o muziku?
My jsme dříve hrávali spíše po tanečních zábavách. Ale za socialismu lidé nikam nesměli, vše bylo přísnější. Lidé nemohli poslouchat hudbu, co chtěli, nemohli ji ani nikde koupit. Takže se často odreagovali na pátečních či sobotních tanečních zábavách. Navíc přišel boom diskoték, a ten živou muziku trošičku dával do pozadí. Takže přestal být zájem o naše koncerty, protože nebylo pro koho hrát. Tak jsme si řekli, že je čas toho nechat. A vlastně v nejlepších muzikantských letech jsme přestali.

Co Vás opět přivedlo k hudbě?
Přivedla nás k tomu jedna pěkná akce, která vznikla tady v Olomouckém kraji. Je to vlastně vzpomínka na již nežijící muzikanty – kolegy, kteří v minulosti tady v regionu hrávali. Před sedmi roky se uskutečnil první ročník festivalu Rock Memory, který jsme ale s kapelou Kontakt nestihli. Ale již od druhého ročníku je naše kapela pravidelným účastníkem. Na Rock Memory se vždy 4 až 5 kapel schází jednou ročně, aby si zakoncertovaly.

S kapelou Kontakt vystupujete jednou ročně na festivalu Rock Memory. Kromě kapely Kontakt jste spoluzakládal dvě další kapely. 
Založit si kapelu a dlouhodobě s ní fungovat není jednoduchá záležitost. Čím více je lidí v kapele, tím složitější je se domluvit. Každý má spoustu svých dalších aktivit a dohodnout se na pevném termínu zkoušek je téměř nemožné. Důležité je, aby všichni v kapele byli tolerantní a především trpěliví. Právě tolerance k dalším členům je jedinou zárukou, že kapela vydrží a nerozpadne se kvůli takzvané ponorce. Nyní ještě vystupuji s formací Rock&Roll Revival Show, která vznikla v roce 2011 a kde posluchačům nabízíme nefalšovaný rock and roll z šedesátých až osmdesátých let. A také vystupuji se skupinou Katapult Revival, která vznikla v roce 2013.

Proč vznikly tyto dvě formace?
Ze začátku jsme s kapelou Kontakt trénovali jen před festivalem Rock Memory, třeba měsíc vždy jednou týdně. Pak jsme si ale pořídili nové nástroje a některé z nás začala hudba znova bavit a naplňovat. Proto jsme si řekli, že je škoda, hrát jenom jednou za rok. Ale o kapelu Kontakt má zájem jen starší publikum, takže stačí vystupovat jednou ročně. Přemýšleli jsme, že bychom mohli založit jinou kapelu. Ne o pěti lidech jako v Kontaktu, ale třeba jen tři jako má například Katapult. Každý z nás má svoje rodiny, svoje starosti, svoji práci, takže jsme se domluvili dva ze skupiny Kontakt, a jednoho muzikanta přibrali odjinud. A vznikly nové kapely – jedna dělá katapultovou revivalovou muziku, tedy nové, ale zejména staré písničky Katapultu, a druhá klasický rock and roll, jako je například muzika Elvise Presleye.

Kolik hodin týdně zkoušíte a jak často vystupujete?
Je to různé, přes léto jsou koncerty. Hraje se venku, tak dvakrát až čtyřikrát do měsíce podle zájmu. A přes zimu tak jednou za měsíc. Se všemi třemi kapelami tak asi 20 až 30 koncertů ročně.

Jak dlouho trvá Váš koncert? A o co je největší zájem?
Například Katapult revival má nacvičený program, který trvá hodinu a půl. Jinak jsme schopni zahrát i čtyři hodiny, samozřejmě s přestávkami. Ačkoliv rock and roll už nepanuje na příčkách hudebních hitparád, své příznivce si nachází dodnes. Je pravda, že dnes není rockandrollové koncertování tolik populární, jako když vystupujeme s českými písničkami.

Máte nějaký nezapomenutelný koncert?
Bylo to právě na festivalu Rock Memory, kde se sejde třeba dva tisíce lidí. To je úžasný pocit být na pódiu, kdy vás poslouchá tolik lidí. Pak jsme také dělali předskokany zpěvákovi Václavu Neckářovi. Po koncertě jsme si s ním a jeho kapelou sedli a bavili se – to byl také nezapomenutelný zážitek.

Komu jste ještě dělali předskokany?
Kromě Neckáře jsme před pár roky dělali předskokany skupinám Mandrage a Yo-Yo Bandu.

O jaké písničky Katapultu je u Vašeho publika největší zájem?
Nejčastěji si publikum žádá písničky „Až“ a „Někdy příště“.

Jaká písnička od Katapultu se Vám nejvíce líbí?
Mně se líbí „Hlupák váhá“ a „Vlaky v hlavě“.

Setkal jste se někdy s kapelníkem Katapultu Oldou Říhou?
V minulosti ano, ale to jsem byl jenom jako posluchač koncertu. To může být tak 15 let zpátky. Jak jsme si chodili pro podpisy, tak jsme se jen pozdravili. Jinak jsme se osobně nikdy nebavili.

Máte na koncertě trému?
Vždycky je tréma. Kdo říká, že nemá trému, tak kecá. Ale po chvíli hraní tréma z člověka spadne.

Kde všude hrajete?
Více méně na Moravě.

Jaké věkové kategorie jsou Vaši fanoušci?
My nejsme nějak mediálně známí, vždy jsme spíše hrávali po těch zábavách. Takže věk nyní kolem čtyřicítky.

Zpíváte také anglicky?
Angličtinou plynule nehovoříme, takže se snažíme, i když rodilý Angličan by měl určitě výhrady. Dneska už je lepší doba – na rozdíl od dob socialismu, takže můžeme zpívat také anglicky.

Vy jste za socialismu měli zakazované skladby?
V té době jsme vůbec nesměli zpívat anglicky. Museli jsme anglicky zpívané písničky přetextovávat do češtiny. I názvy písní musely odpovídat socialistické morálce. Byla komise, před kterou jsme předstoupili, a oni hodnotili vše, včetně kvality hudby.

V té době kapely hrající „tvrdší“ muziku měly problémy. Co Vy a tehdejší veřejná bezpečnost? 
Taky jsme s ní měli problémy. Ale už je to dávno.

Kde u Vás vznikla láska k rock and rollu?
Dnes není rock and rollové koncertování tolik populární, jako když vystupujeme s českými písničkami, ale své příznivce přece jen má. Navíc retro je v módě, takže nás možná čeká znovuzrození tohoto hudebního žánru. Já sám na něj přišel taky náhodně. V době, kdy bylo těžké sehnat zahraniční gramofonové desky, jsem dostal právě jedno rock and rollové LP, které jsem si pouštěl tak dlouho, až jsem se do něj zamiloval.

Jakou muziku máte ještě rád?
U mě to není moc vyhraněný, já mám rád i rockovou muziku, ale spíše melodický rock těch 80. až 90. let. Může to být pop, může to být i Elton John nebo Phil Collins.

Na co hrajete a zpíval jste někdy?
Vždycky jsem hrál na basovou kytaru. Dříve jsem nezpíval, teď už také trošku zpívám.

Mít vlastní kapelu, chodit do zaměstnání a k tomu vést osobní život není nic jednoduchého?
Všechno je vlastně jen otázkou času. Někdy je to opravdu náročné, ale pokud je okolí tolerantní, dá se vše zvládnout. Kupříkladu jsem moc rád, že mi v práci vycházejí vstříc a nemám směny, když mám zrovna koncertovat.

Máte ještě nějakého koníčka?
Na nic dalšího nezbývá čas. Také mám rád sport, i když už v tomto mém věku to nelze dělat pravidelně. Dříve rekreačně tenis, momentálně už jen jednou týdně. Také si občas zajdeme na fotbálek s některými doktory z nemocnice.

Co doma – jste ženatý? Přeje manželka Vaší hudbě?
To byl můj problém. Samozřejmě je důležité, aby i partner chápal aktivity hudebníka. A takový tolerantní protějšek je kumšt si najít. Znám spoustu muzikantů, kteří mají stále jednu ženu. Mně se to moc nepovedlo a jsem dvakrát rozvedený. Teď mám vztah s třetí ženou, a doufám, že to vyjde. A její vztah k hudbě? Samozřejmě taky nadává, když někdy přijdu pozdě, ale jinak je velmi tolerantní a podporuje mě.