Zdravotník se zajímavým koníčkem

Petr Petřík jako rozhodčí pískal Barcelonu na jeho hřišti Nou Camp

24. 9. 2014

Hlavní správce Dopravního zdravotnictví rozhodoval fotbalová utkání 1. ligy 15 let a mezinárodní odznak FIFA měl 8 let.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Petra Petříka

Petr Petřík pracuje v Dopravním zdravotnictví již třetí rok jako hlavní správce. Celý svůj život zasvětil fotbalu – nejprve jako hráč, později jako rozhodčí a nyní jako delegát. Rozhodoval také zápas Barcelony na jednom z nejkrásnějších fotbalových stadionů světa – na Nou Camp.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Dlouho jsem pracoval pro skupinu Třinecké železárny – Moravia Steel. Na Barrandově jsem pracoval 10 let ve všech možných funkcích. Myslím, že po takové době je dobré změnit působiště, aby člověk nezakrněl a nezačal trpět „provozní slepotou“. Přišla nabídka z Dopravního zdravotnictví na post hlavního správce, tak jsem ani dlouho nepřemýšlel a nabídku přijal. Musím přiznat, že zhruba v prvních třech měsících jsem zvažoval, zda práci zvládnu a budu schopen tuto funkci zastávat. Mnoho věcí bylo nových – musel jsem se učit znát nové přístroje, zařízení a předpisy pro zdravotnictví. Dnes jsem rád, že jsem to zvládl. Práce mě plně chytla, velmi mě baví a opravdu přináší radost.

Co Dopravní zdravotnictví v nejbližších měsících čeká?
Společnost Dopravní zdravotnictví v letošním roce plánuje opravu omítek a asfaltového parkoviště v nemocnici v Praze, opravu dlažeb nádvoří v Olomouci, výměnu dveří a opravu oplocení v Ostravě, novou střechu v Nymburce, opravy sociálního zařízení v Plzni a rekonstrukci zázemí rehabilitace v Přerově. Společnost samozřejmě investuje do modernizace prostředí poliklinik a přístrojového vybavení ordinací. Největší letošní investicí je digitalizace rentgenových pracovišť v Praze, Plzni, Nymburce a České Třebové za zhruba osm miliónů korun. Dále pak za 4,5 miliónu korun rekonstrukce patra v Olomouci pro praktické lékaře, která přinese zvýšení počtu ordinací, zvýšení výkonů, zkvalitnění lékařské péče a samozřejmě i estetizaci prostředí.

Vaší zálibou je fotbal. Dlouhé roky jste působil jako prvoligový rozhodčí, nyní jste delegátem. Hrál jste sám kopanou nebo dělal i jiné sporty?
Ano, hrál jsem fotbal. Jako dorostenec jsem působil v pražské Spartě, kde jsem jako brankář chytal 1. dorosteneckou ligu, v té době nejvyšší soutěž v Československu. Po ukončení základní vojenské služby jsem chytal 1. národní ligu (dnes 2. liga) za Xaverov. Jiné sporty provozuji jen rekreačně – hlavně tenis, a stále si chodím zahrát ještě malou kopanou, dnes už za ultraveterány.

Kdy jste začal s kariérou fotbalového rozhodčího? Co Vás vedlo k rozhodnutí věnovat se fotbalu jako rozhodčí?
S rozhodováním jsem začal v roce 1984, kdy jsem si zlomil kotník při fotbalovém zápase. Proto jsem zkusil štěstí jako rozhodčí a nakonec z toho byla krásná kariéra.

Můžete v krátkosti shrnout svou rozhodcovskou a delegátskou kariéru od samotných začátků až po současnost?
Od roku 1984 jsem postupně postupoval až do 1. ligy a pak i na mezinárodní listinu rozhodčích FIFA. V 1. lize jsem působil jako rozhodčí a asistent 15 let a mezinárodní odznak FIFA jsem měl 8 let. Musím říci, že to bylo nádherné. Také se musím pochlubit – měl jsem dva mezinárodní odznaky FIFA, na fotbal i futsal. To již dnes FIFA nepovoluje. Po skončení činnosti rozhodčího (pro věkovou hranici 47 let) v roce 2005 jsem začal jako delegát v nižších soutěžích jako divize či ČFL (Česká fotbalová liga) a od roku 2009 jsem delegátem v 1. lize.

Kdo byl Váš vzor jako rozhodčí?
Měl jsem to štěstí, že jsem zažil poslední ročník federální ligy a poznal plno kolegů rozhodčích ze Slovenska. Mimochodem mám mezi nimi dodnes mnoho přátel. Z českých a slovenských rozhodčích jsem nejvíce obdivoval Ivana Grégra, Jirku Stieglera, Vojtu Christova a Dušana Krchňáka. Z mezinárodních v té době Shandora Púla z Maďarska a Petera Mikelsena z Dánska.

Jaká byla cesta rozhodčího do 1. ligy? Dnes se všude tvrdí, že bez známostí a bez peněz je to skoro nemožné.
Ano, říká se to. Opravdu nemohu říct, co kdo pro to dělá. Za sebe mohu sdělit to, že já jsem měl svého „fotbalového tátu“, kterým byl Ivan Grégr. Nebylo to o penězích, byla to lahvinka něčeho dobrého, popřání k narozeninám, Vánocům, a tak dále. Ivan mi radil, jezdil se mnou občas na moje zápasy a přimluvil se za mě. Já zase jezdil, pokud to bylo možné, na jeho zápasy a učil se. Přiznávám, že dnes pomáhám svému synovi Honzovi, který postoupil jako rozhodčí do divize a ČFL. Není to o penězích,ale má tátu, který tím vším prošel. Proto nemusí hledat „tátu fotbalového“. Budu rád,  když se dostane co nejvýše, budu na to pyšný, ale nechci mu rozhodně postup koupit. Když stojíte na hřišti a řve na vás 30 tisíc diváků, jste tam sám, a když neumíte pískat, nikdo, ani žádné peníze, nepomůžou. Pamatuji za svou kariéru mnoho rozhodčích, kteří „odřídili“ v lize třeba jen tři zápasy a pak zmizeli.

Jaký byl Váš TOP zápas?
Každý zápas v lize nebo na mezinárodní scéně je odměnou a byl pro mě krásný. Nevyplácí se jakýkoli zápas podcenit, ať máte zkušenosti sebevětší. A top? Těžko říct, bylo toho mnoho. Ale určitě můj první ligový zápas Vítkovice – Prešov. Hlavní rozhodčí Vojta Christov, první pomezní Dušan Krchňák, druhý pomezní já. Tenkrát jsem se klepal týden před zápasem. No pak asi první mezinárodní zápas Bayer Leverkusen – OFI Kréta. Samozřejmě to, že jsem měl možnost rozhodovat i na Nou Camp zápas Barcelony, tak na to do smrti nezapomenu. Každý zápas je něčím krásný.

Kolik zápasů jste pískal měsíčně a řídíte utkání ještě dnes?
Za mého působení v 1. lize nebylo rozdělení na hlavní a asistenty. To jsem zažil až poslední čtyři roky. Většinou to vycházelo jednou měsíčně hlavní, třikrát pomezní. Záleželo na tom, jakou jste měl formu jako rozhodčí. Když už jsem byl zkušenější, tak jsem řídil jako hlavní i více zápasů. V dnešní době stále pískám pro zábavu, a to v Praze 1. B třídu a mládež.

Jakým způsobem vůbec probíhá taktická a fyzická příprava rozhodčích na jednotlivé zápasy?
V dnešní době to mají rozhodčí hodně náročné. Mají většinou dvakrát do měsíce společný trénink a mini semináře. To znamená rozbor chyb, aplikace pravidel a podobně. Dnes jsou na ně kladeny nároky hodně vysoké, ale chyb se v této profesi nikdy nevyvarujete. Já jsem samozřejmě chodil běhat, cvičit, posilovat. V naší době jsme měli čtyřikrát ročně kontrolní sraz, kde jsme dělali fyzické testy a absolvovali testy z pravidel. Pokud někdo testy nesplnil, měl možnost jedné opravy a pokud opět nesplnil, byl z 1. ligy vyřazen. Také jsme měli dvakrát ročně týdenní seminář, kde se trénovala fyzička, byly rozbory utkání, přednášeli kolegové rozhodčí nebo delegáti z jiných zemí. Například v zimě se jezdilo na semináře na Kanárské ostrovy, což jsme si platili sami a ne fotbalový svaz.

Jakou jste měl taktickou přípravu?
Díval jsem se, jaký zápas řídím. Na postavení těchto mužstev v tabulce, na jejich způsob hry a na jejich „zlobivé hráče“. Jinak se řídí zápas technických a fotbalově vyspělých mužstev, kde můžete nechat hru plynout, poskytovat výhody ve hře a víte, že to utkání „ukočírujete“. Pokud pískáte mužstva, která to hrají od podlahy, musíte tomu přizpůsobit způsob řízení. Tedy více přerušovat, udělovat osobní tresty (karty). Připravit se můžete na vše, ale u rozhodčího je důležité, aby dokázal přizpůsobit způsob řízení vývoji utkání. Každý zápas se může vyvíjet úplně jinak, než čekáte.

Velká část veřejnosti rozhodčím jejich práci nezávidí, a to hlavně v nižších soutěžích, kde jsou pravidelně vystavováni sprostým nadávkám, výhružkám a mnohdy i fyzickým útokům. Zažil jste Vy něco podobného?
Měl jsem to štěstí, že jsem zatím nebylnikdy inzultován, ani mi nebylo vyhrožováno likvidací. Nadávek těch bylo, je a jistě hodně ještě bude. Tohle k tomu patří a musíte si tím projít. Cesta do ligy opravdu není jednoduchá a mnoho nadějných rozhodčí tímto neprojde. Čím pískáte výš, tak je to jednodušší – lepší zabezpečení, zázemí, samozřejmě i finanční ohodnocení. V nižších soutěžích vám za chyby vynadají, v 1. lize vás za stejné chyby vyhodí. Tlak je tam od médií hrozně velký. Podle mého názoru není rozdíl mezi rozhodčím v 1. B třídě a rozhodčím 1. ligy nebo FIFA. Pravidla by měli znát stejně, běhat by měli stejně. Rozdíl je v psychice, zkušenostech a umění vyrovnat se s tlakem, který je na vás v 1. lize vyvíjen ze strany médií.

Máte nějaký fotbalový klub, kterému fandíte? Který fotbalista patří k Vašim oblíbeným?
Mám rád Spartu, ve které jsem hrál za dorost. Opravdu nefandím nikomu a na fotbaly chodím jen tam, kam jsem delegován nebo řídím. Koho si velmi vážím je pan Masopust nebo Pavel Nedvěd, které znám osobně. K mým oblíbeným na hřišti patřil Ivan Hašek a Tomáš Skuhravý. Také uznávám Radka Slončíka a Martina Vaniaka, se kterými se na hřišti vždy výborně spolupracovalo a komunikovalo.