Zdravotník se zajímavým koníčkem

Chirurg Jiří Babuščák pokořil již přes 50 horských vrcholů

20. 5. 2014

MUDr. Babuščák: Hory jsou pro mě výborný relax. Často ve vyšších místech různých destinací bývá minimum lidí, takže si člověk perfektně odpočine a vychutná samotu.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUD. Jiřího Babuščáka

MUDr. Jiří Babuščák se narodil v roce 1959 v Přerově. Po absolvování gymnázia vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1985 nastoupil na chirurgické oddělení nemocnice v Přerově, kde působí dosud. Postupně absolvoval dvě atestace z chirurgie a poté začal pracovat na JIP chirurgických oborů. Doktor Babuščák je rozvedený a má dvě dcery ve věku 27 let a 32 let. Jeho největším koníčkem je horolezectví a zatím se mu podařilo zdolat více jak 50 horských vrcholů.

Pane doktore, nejdříve k Vaší práci. Proč jste se rozhodl stát lékařem?
Od dětství mě bavila biologie, zejména biologie člověka. Zároveň jsem byl sportovně založený, takže na střední škole jsem se rozhodoval mezi kantořinou – biologie a tělesná výchova – a medicínou. Nakonec vyhrála medicína a nyní mohu tvrdit, že to bylo dobré rozhodnutí.

Proč jste se rozhodl stát chirurgem?
Přitahovaly mě operační obory, které vyžadovaly manuální zručnost. Velmi se mi líbila chirurgie, a protože po dostudování bylo v přerovské nemocnici jedno volné místo právě na chirurgii, využil jsem příležitost a nastoupil jsem zde. Měl jsem vlastně velké štěstí.

Čím se může pochlubit chirurgické oddělení přerovské nemocnice?
Chloubou Nemocnice Přerov je nepochybně čerstvě otevřený a zrekonstruovaný pavilon operačních oborů, kde je i chirurgie. Jsou zde krásné dvoulůžkové pokoje s klimatizací, televizí a sociálním zařízením. Je vidět, že se vedení nemocnice nechalo inspirovat vídeňskou nemocnicí.

Nyní k Vašemu koníčku. Co bylo příčinou, nebo kdo Vám dal počáteční impulz k horolezeckým začátkům?
Vždy jsem měl rád hory, jak v létě, tak i v zimě. V létě to byla turistika ve Vysokých či Nízkých Tatrách. V zimě pak lyžování. Hory jsou pro mě výborný relax. Často ve vyšších místech různých destinací bývá minimum lidí, takže si člověk perfektně odpočine a vychutná samotu. Například v Jižní Americe v Chile pod horou Parinakota s vrcholem 6342 metrů nás džíp po aklimatizaci se zásobami včetně pitné vody vysadil ve výšce 4900 metrů a celý týden jsme zde nikoho nepotkali. Nebyl tam ani telefonní signál. Navíc od roku 1989 jsem díky horám postupně poznal kamarády stejné krevní skupiny, se kterými se stále scházíme.

V kolika letech jste s tímto koníčkem začínal?
Začínal jsem poměrně pozdě. S vlastním horolezectvím a skutečně vysokohorskými výšlapy až po roce 1989, kdy se otevřely hranice. Do té doby jsme mohli jen do Tater, ale tam výšlapy bez registrace nebo horských vůdců nebyly možné. A najednou jsme mohli slézat Alpy či další hory.

Který vrchol jste zdolal jako první a které následovaly poté?
První větší kopec jsem zdolal v roce 1993 v italských Dolomitech, a to jeho nejvyšší vrchol Marmolada ve výšce 3342 metrů. Poté každý rok následovaly další vrcholy zejména v Alpách, které měřily přes 4000 metrů – Mt. Blanc, Breithorn, Castor, Pollux, Dufourspitze, Zumsteinspitze, Allalinhorn, Bernina, Mnich, Gran Paradiso, Dom a další. Některé výstupy byly jednodušší, některé, zejména Dom ve výšce 4545 metrů po hřebeni a Mnich, byly náročné. Vystoupili jsme i na nejvyšší vrcholy Julských Alp, které jsou nádherné. Z větších expedicí jsme v roce 2006 úspěšně vystoupili na Elbrus (5642 metrů), Pik Semjonovski (4082 metrů). O rok později se nám díky nepříznivému počasí nepodařilo zdolat Aconcaguu. Naopak v roce 2011 jsme úspěšně zdolali nejvyšší horu Bolívie Sajamu (6542 metrů), což je zatím můj nejvyšší zdolaný vrchol. V roce 2012 jsme se pokusili o zdolání hory Pik Lenin (7134 metrů), ale díky nepřízni počasí jsme vyšli jen na vrchol Razdělnaji (6100 metrů). A letos jsme úspěšně zdolali dvě nejvyšší hory Afriky – Mt.Kenya (4985 metrů) a Kilimanjaro (5895 metrů). Kromě nejvyšších hor Evropy máme slezené i tři nejvyšší hory Rakouska – Glossglockner, Wildspitze, Grossvenediger.

Podle čeho si vybíráte destinace kam jezdíte? Případně jedete obdivovat jen krásu hor bez nájezdů civilizace?
Výběr destinace je často náhodný, i když hodně rozhodují finance a přitažlivost daného pohoří či kontinentu. Máme poměrně velkou slabost k Jižní Americe a Kordillerám, kde jsme byli již dvakrát a rád bych se tam ještě vrátil. Jednak mí dva kamarádi umějí slušně španělsky, navíc je tam krásná příroda a na severu Chile a v Bolívii je poměrně stálé počasí. Hranice sněhu je zde až ve výškách nad 5000 metrů a lidí tu potkáte minimálně.

Je pro vás zdolávání hor adrenalin, nebo „jen“ sportovní výkon?
Je to hlavně relax. I když ten adrenalin tam samozřejmě je a občas to krásně zpestří.

Co obnáší tento sport finančně a časově? Jak brzy po sobě se vrhnete na další „expedici“?
Zcela správně – tento můj koníček stojí hodně času a peněz. Takže letos po úspěšné akci, která byla také finančně náročná, nás čeká něco menšího. V srpnu se chystáme na 10 až 12 dní do Alp, konkrétně do Zermattu, kde máme ještě nějaké neslezené vrcholy v masivu Monte Rosy.

Vyžadují Vaše výstupy nějakou speciální přípravu – fyzickou nebo v životosprávě?
Speciální přípravu neabsolvujeme. Je ale zapotřebí stále se udržovat v kondici. Já osobně celoročně hraji tenis, jezdím pravidelně na kole, v zimě každou neděli hraji hokej. K tomu sauna, masáže. Na vlastní výšku na horách se ale nedá připravit. Při zdolávání hor je při pozvolném výstupu dobrá aklimatizace, protože výšková nemoc zacvičí s každým, i když je trénovaný sebevíc.

Kdo Vám dělá společníka při zdolávání vrcholů?
Již několik let máme stálou sestavu. Je nás celkem osm, ale ne vždy jezdíme v plném složení. Dva kamarádi mají malé děti nebo někteří jsou s rodinami na dovolených. Na méně exponované výstupy v Alpách beru i dcery.

Zažil jste při výstupu nějaké těžké okamžiky, kdy jste si řekl, že s tím skončíte?
Těžké okamžiky v horách – samozřejmě! Bylo to několikrát. Minimálně dvakrát při výškové nemoci, kdy mi bylo hodně špatně, bolela mě pekelně hlava a zvracel jsem. Nebo když se zhoršilo počasí a my spali na Nido Condores ve výšce 5400 metrů přímo pod Aconcaguou. Tři dny sněžilo a my leželi ve stanu a čekali. Prostě peklo!! To si říkáte, že končíte, ale po dvou třech týdnech zase přemýšlíte, kam příště pojedete. Hory jsou pro mě droga!!

Co na Váš koníček říká rodina, respektují ho a podporují Vás?
Rodiče už si konečně zvykli a přestali se bát, že se nám něco stane. Jinak dcery jezdí někdy se mnou, a to hlavně do Julských Alp. Mladší dcera se mnou byla i na Wildspitze, což je druhá nejvyšší hora Rakouska. Postupně si ale říkám, že budu muset zvolnit. Ale ještě nikdy jsem nebyl v horách na Balkánu, tak snad tam někdy vyrazím. Hlavně, aby vydrželo zdraví.