Zdravotník se zajímavým koníčkem

Pavel Hlavinka podnikl před 31 lety průkopnickou cestu Saharu

26. 7. 2013

Expedici pěti kamarádů z Opavy z roku 1982 lze považovat za průkopnickou. Stala se důkazem toho, že i s malými prostředky lze podniknout velkou cestu.

Text: Bc. Radka Baková / Foto: Bc. Radka Baková, archiv MUDr. Hlavinky

Jedním z cestovatelů, který se této expedice zúčastnil, byl MUDr. Pavel Hlavinka, který nyní vede psychiatrickou ambulanci na Poliklinice Ostrava. Expedice tehdy vedla tisíce kilometrů z Opavy do severní Afriky, přes Saharu až do subsaharské Afriky a tropů, kde cestovatelé navštívili Kamerun a Nigérii. Jako jedni z prvních Čechoslováků dobyli také nejvyšší západoafrickou horu Mt. Kamerun (4070 m n.m.)

Pane doktore, proč jste se tehdy s kamarády rozhodli jet zrovna do Afriky?

Naše parta se znala z turistických výletů do hor, ze sjíždění řek a podobných sportovních aktivit. Protože jsme všichni dosáhli určitého věku, mezi 30 a 40 lety, nastal čas, abychom se prezentovali před sebou i před okolím nějakým výraznějším počinem. Protože každý z nás měl v sobě cestovatelské ambice, rozhodli jsme se podniknout cestu do Afriky.

Zvažovali jste dlouho, kterou část Afriky navštívit?

Původně jsme plánovali navštívit východní Afriku, Kilimandžáro, Mouth Keňu apod. Cestu přes západní Saharu jsme pokládali spíše jako rezervní. Nakonec se kvůli politické situaci, kdy v Egyptě kvůli atentátu na prezidenta zavřeli hranice a Libye byla také neprůjezdná, ukázala schůdná právě druhá varianta přes Saharu.

Jaké byly přípravy na takovou expedici?

Jezdili jsme na srazy cestovatelů. Naštěstí jsme měli známé, kteří nám poradili a pomohli, protože každým rokem někdo podnikl nějakou dalekou cestu, i když do Afriky to nebylo tolik běžné. Na srazech si cestovatelé předávali zkušenosti. Autorem naší cesty byl Jiří Blata, který od té doby uskutečnil mnoho dalších znamenitých a ne zcela běžných, expedic. Nyní se dokonce v Opavě chystá stálá expozice s názvem Afrika, a to právě z jeho cest.

Kde jste sehnali vozidlo, se kterým jste cestovali?

Neměli jsme tehdy moc peněz, a proto jsme koupili rumunské ARO, které jsme si připravili a upravili pro naše účely. Například jsme přidali speciální mříže proti zvěři, kterou jsme však během cest vůbec nepotkali, protože byla vyhynulá už tehdy. Byl to vůz s pohonem na všechny čtyři kola, tak jsme měli větší jistotu, že saharské písky zvládneme projet. Po cestě se nám podařilo opatřit železné podložní pásy, které jsme vozili sebou. Některé dny jsme na Sahaře museli i 40krát v jednom dni vyprošťovat auto z písku. Postupně jsme si zvykli a řidič se pak orientoval nejen podle cest v písku, ale i podle vraků kolem, což byl ukazatel toho, že máme raději zastavit a terén prozkoumat.

Vozidlo tedy bez problému vydrželo celou cestu?

Ano, ale bylo to hlavně díky tomu, že vůz byl „milenkou“ našeho řidiče doc. Jaromíra Pavlíčka. (smích) Sotva jsme někde zastavili, hned se vrhnul pod auto, kde dotahoval a spravoval. Dokonce jsme hodně ušetřili za benzín. S sebou jsme měli korálky, které byly určené jako dárek pro domorodce nebo na výměnu, ale pak se nám podařilo za korálky kupovat také palivo, za pět náhrdelníků jsme dostali kanystr benzínu, to bylo velmi výhodné!

Jak náročné bylo v té době zajistit si povolení na vycestování na delší dobu?

Protože jsme nebyli sportovní reprezentanti ani významní kulturní představitelé, museli jsme žádat o vycestování přes devizový příslib na tři týdny. Další dva týdny nám přidalo ministerstvo školství, protože v Opavě byla stanice mladých turistů, která se starala o volný čas středoškoláků. Ministerstvo školství nám tedy přidalo čas na to, abychom po cestě prozkoumali, zda zde nejsou nějaká zařízení pro mládež obdobného typu. Dále jsme zjistili, že o další dva týdny je možno prodloužit pobyt přímo na velvyslanectvích. Celkově jsme měli tedy sedm týdnů, což už se nám jevilo jako dostatečně dlouhá doba na přejezd Sahary. Nakonec jsme byli na cestě týdnů osm, ale to už nám nějak prošlo.

Cestovali jste tedy jako oficiální delegace?

Ano, a proto jsme měli možnost kontaktovat naše zastupitelské úřady, což jsme využili například v Tunisku, Alžírsku či Nigérii. Byli jsme pak na úřadech známí jako ti, co vozí český chléb, který jsme vezli z Čech ve speciálním proti-plísňovém obalu od armády. Když jsme mohli přespat na nějakém úřadě, byl to pro nás svátek, protože jsme se mohli alespoň umýt. Jinak jsme přespávali v autě a ve stanech.

Měl jste před cestou z něčeho obavy?

Trošku jsme se báli, zda zvládneme projet Saharu. V té době neexistovaly GPS navigace, k dispozici byly jen jednoduché mapy a přejezd byl velmi rizikový. Nakonec bylo vše v pořádku, zabloudili jsme snad jen jednou. Rovněž dalším cestovatelských problémům jako jsou například průjmová onemocnění jsme se vyhnuli, ale to především díky tomu, že jsme si vezli většinu zásob z domu.

Jaké další cíle měla Vaše expedice?

Dovezli jsme mnoho fotografického i filmového materiálu, ze kterého se pak připravovaly různé přednášky a výstavy. Rovněž jsme sbírali hmyz, rostliny, tropické plody a minerály, které obohatily sbírky opavského muzea.

Na co jste se zaměřoval Vy osobně?

Já jsem se zaměřil na psychologický výzkum toho, jaké byly vztahy a psychické podmínky jednotlivých členů expedice. Protože jsme se ani nepohádali ani ve zlém nerozešli a stále se scházíme, je možné konstatovat, že parta byla dobře vybraná a že obecné zájmy převýšily nad zájmy jednotlivců. Protože mne zajímá kulturní antropologie, snažil jsem se také vytipovat způsoby života lidí v severní Africe, tak u lidí žijících na Sahaře. Setkali jsme se s Tuaregy, kteří byli tehdy „rytíři pouště“, znají jí a nezabloudí v ní. Je to velmi zajímavá kultura, protože zastávají matriarchát a ačkoliv jsou to Muslimové, jsou velmi tolerantní. S Tuaregy jsem se velmi rád setkal a pozoroval jejich život.

Jaké jste měl zkušenosti s místními obyvateli Afriky? Jací jsou?

Prostí obyvatelé v malých vesničkách, žijící v chýších, byli velmi milí a přátelští. Čím více civilizace a úředníků, tím bylo jejich chování tvrdší, jakoby každý úřad s sebou nesl vlastní byrokracií. Na cestě jsem zjistil, že podstata lidského bytí je všude stejná. Čím více se šíří civilizace, tím více vzniká problémových situací. Lidé, kteří měli moc, například policisté, to pak dávali značně najevo.

Setkal jste se s něčím, co Vás jako Evropana v Africe vyloženě šokovalo?

Nejchudší obyvatelé pouště a subsaharské oblasti měli úplně jiný styl života. V té době neměli žádné vymoženosti. Jejich hygiena a toaleta spočívala v hrsti písku, neměli žádné kosmetické přípravy, maximálně pár hadříků.

Odpozoroval jste od domorodců nějaké formy psychiatrické terapie, které byste rád zavedl u nás?

Domorodci a šamani používají široké spektrum přírodních léků. Co bych ale přejal do naší kultury, je jejich přístup k duševně nemocným. Na rozdíl od nás nestojí duševně nemocní v Africe na okraji společnosti.

Na jaké místo v Africe nejraději vzpomínáte?

Nejvíce mne ohromila Sahara svou mohutností a rozlohou ve dne. Ta byla v noci ještě umocněna zářivou blyštící se oblohou posetou hvězdami. Když jsem si lehl, relaxoval a pozoroval hvězdy, měl jsem pocit, že jsem součástí tajemného prostoru okolo. Sahara je nádherná.

Jaké jste si přivezli suvenýry?

Na velké suvenýry nebyl v autě prostor a ani prostředky. Každý z nás si přivezl sošky z ebenového dřeva, od Tuaregů nějaký klenot či meč. Tyto suvenýry jsou dosud mezi turisty velmi oblíbené.

Byl jste se od té doby v Africe ještě někdy podívat?

Podnikl jsem cestu do severní Afriky, do Egypta, do Maroka, už v moderní čtyřkolce, to byl velký rozdíl v komfortu cestování. Dnes již není Sahara bezpečná, není radno tam jezdit na vlastní pěst.

Doporučil byste takovou expedici i ostatním?

Každému bych takovou cestu doporučil, a to nejen lidem, kteří touží po dobrodružství. Čím méně je země rozvinutá, tím více žije původním způsobem života, jednoduše se stravuje apod. To má příznivé účinky také na zdravotní stav. Po návratu jsem nejen já, ale i ostatní, zjistili, že jsme v lepší kondici, zlepšily se nám hodnoty cholesterolu, krevního tlaku. Rovněž zážitky z cest neskutečně rozšiřují obzory.

Vy už byste tedy na klasickou dovolenou k moři nejel?

Každá dovolená a vytržení ze stereotypu je příjemné, jel bych kamkoliv. (smích) Doporučuji každou dovolenou. Pokud je však cesta spojená ještě s nějakým hlubším poznáním a zážitky, je to samozřejmě lepší.

Jaké další exotické země jste navštívil?

S naší partou jsme projeli celou jižní Ameriku a dokončili cestu kolem světa. Nyní se chystáme navštívit Bolívii, a to části země, kde jsme ještě nebyli.