S pamětníkem

Pro doktora Josefa Hrachovce je práce velkým koníčkem

20. 10. 2020

Radiolog působí v AGEL Diagnostickém centru v Novém Jičíně a Frenštátě. Kromě toho občas slouží v Nemocnici AGEL Nový Jičín a Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí.

Text: Michal Václav, DiS., Ing. Tomáš Želazko / Foto: Michal Václav, DiS., archiv MUDr. Josefa Hrachovce

MUDr. Josef Hrachovec se narodil v roce 1956 v Novém Jičíně, kde v roce 1975 maturoval na gymnáziu. V letech 1975 až 1981 studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci – obor všeobecné lékařství. Po vystudování medicíny nastoupil jako rentgenolog na radiologické oddělení nemocnice v Novém Jičíně, kde kromě roční vojenské služby pracoval v letech 1981 až 1985. Poté působil jako radiolog také na poliklinice Lesná v Brně a na poliklinice v Kopřivnici. Od roku 2015 působí v AGEL Diagnostickém centru, a to na obou pracovištích v Novém Jičíně a Frenštátě. Kromě toho občas slouží v Nemocnici AGEL Nový Jičín a Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí. Doktor Hrachovec je ženatý, má syna Adama a dceru Lucii.

Proč jste se rozhodl pro studium medicíny?
Od patnácti let jsem každé prázdniny pracoval jako brigádník. Moje první brigáda byla v nemocnici, a pak už jsem se tam vracel. Napřed jsem vozil prádlo, potom od osmnácti jsem dělal sanitáře. Učarovalo mi prostředí nemocnice v noci a nad ránem. Šero na chodbách a světlo na sálech. Modré zářivky ve tmě. Když se to takhle řekne, vypadá to legračně. Ale člověk, který si ještě pamatuje, jak vnímal svět v devatenácti letech, to možná pochopí.

Proč jste si zvolil práci právě na radiologickém oddělení?
K zájmu o obor radiodiagnostika, tehdy proti dnešku mnohem méně rozvinutý, mě přivedl emeritní primář tehdy ještě „Centrálního rentgenu“ v Novém Jičíně pan MUDr. Jan Okénka, který s mým otcem, stolařem a včelařem, hrával taroky. Kromě toho také kniha Ludvíka Součka „Co oko nevidí“, věnovaná mimo jiné rentgenovým paprskům. Ve své ordinaci mám na zdi nejslavnější, protože první „rentgenový snímek“ na světě, zobrazující ruku paní Röntgenové i s prstenem. Expozice tohoto snímku prý trvala tři čtvrtě hodiny. Tenhle snímek IMHO vyjadřuje veškerou romantiku radiodiagnostického oboru.

Jak dlouho pracujete v AGEL Diagnostickém centru?
V diagnostice jako takové jsem již od promoce, a to od roku 1985. Pracoval jsem původně v nemocnici v Novém Jičíně, nějaký čas v MÚNZ (Městský ústav národního zdraví) Brno. Dvacet let jsem strávil na poliklinice v Kopřivnici, odkud jsem následně přešel v roce 2015 již do Novojičínského diagnostického centra, dnes AGEL Diagnostické centrum.

Pracujete na pobočkách centra v Novém Jičíně a ve Frenštátě pod Radhoštěm, co je na těchto pracovištích Vaší náplní práce? 
Pracoviště v Novém Jičíně funguje jako odborné a vyhledávané pracoviště v rámci mamografie. K tomu je možnost i na tomto pracovišti provést ultrazvuky a rentgeny, které následně popisuji, takže na obou pracovištích jsou pro mě vyšetření velmi obdobná.

S jakými potížemi za Vámi pacienti nejčastěji přicházejí?
Pacienti nepřicházejí samovolně, jsou zde vysláni lékaři na ultrazvukové vyšetření či rentgen. Každý pacient musí mít žádanku od vysílajícího lékaře, provedeme dané vyšetření a pacient odchází zpět k odesílajícímu lékaři k dalšímu postupu léčby. Žádanka je důležitá jednak proto, že je to předpis pojišťovny, jednak proto, že po naskenování se uchovává v našem elektronickém systému a stane se součástí ambulantní dokumentace. Ale požadavky lékaře tvoří jenom jednu část vyšetření. Osobně se vždycky snažím vyslechnout pacienty, hovořit o jejich zdravotních příčinách a lidsky je pochopit a vcítit se do jejich stavů a jejich prožitků.

Když srovnáte své začátky v rámci zobrazovacích metod se současným stavem, jak moc se tento obor posunul?
Já bych řekl, že když jsem začínal dělat radiodiagnostiku, tak to byl obor, o kterém mnoho lidí ani nevědělo, že někdo jako radiolog vůbec existuje. Laborant pacienta osnímkoval, a pak se pacient ocitl zpátky u svého lékaře a ten mu sdělil diagnózu. Navíc kromě popisu snímků se až tak moc věcí nedělalo. Neexistovaly ultrazvuky, první ultrazvuk se na našem pracovišti objevil až kolem roku 1989. Například žlučník se vyšetřoval jedním snímkem po požití tabletek Jopagnostu, pak se snědl žloutek a udělal se druhý snímek. Někdy to vyšlo, mnohem častěji ne. Z dnešního pohledu úsměvné metody. Neexistovaly CT přístroje, psalo se na stroji, zkrátka vše složitější, zdlouhavější. Na radiodiagnostiku v té době málokdo chtěl a mnoho mých známých tomu nerozumělo a dívali se na mě jako na blázna. Jsem ale rád, že jsem si tento obor zvolil, i když jsem ani já zpočátku netušil, jak explozivní rozvoj tento obor čeká. Samozřejmě se rozvíjejí všechny obory, ale u radiodiagnostiky mám pocit, jako bych na Aljašce vykopal zlato.

Co se nejvíce změnilo za čtyři dekády?
Všechno. Pokusím se to vysvětlit tak trochu oklikou. Za onoho času, který ještě pamatuju, se tradovalo, že jediný, kdo skutečně do pacienta „vidí“ a netápe, je chirurg, ale především patolog při pitvě. Všichni ostatní ve srovnání s ním jenom hádají. Toto tradované moudro už dávno neplatí. A víte proč? Dám příklad. Při rutinní pitvě patolog hledající dejme tomu nádor v játrech udělá do těch jater řezy nožem. Nevím, jak se to dělá dnes, ale pokud jsem jako student byl u toho, byly ty řezy zhruba po centimetru. Dnes na CT u živého a nerozřezaného pacienta zanalyzujete ta játra milimetrovými řezy, a ty si ještě na obrazovce zvětšíte a obrátíte, jak je ctěná libost. Patolog, který by chtěl dosáhnout takovéto přesnosti, by musel ta játra snad rozemlít v mlýnku, je to prostě nemyslitelné. Takže radiodiagnostika předčila patologii. Dnes už se ale neříká radiodiagnostika, protože k oboru patří další metody na jiných fyzikálních principech. Obor se nově přejmenoval na „diagnostické zobrazovací metody“.

Před digitalizací rentgenu se musely snímky vyvolávat, bylo to pro Vás časově náročné? V čem vidíte hlavní výhodu digitalizace?
Ano, časově náročné. A také drahé kvůli stříbru v emulzi. Digitalizace celý proces úžasně zlevnila. Navíc vysokokapacitní počítačová paměť může uložit snímků mnohem více. Ale hlavní výhody následovaly: přeexponovaný klasický film můžete s nejistým úspěchem prosvítit jen baterkou, zatímco digitálnímu snímku můžet nastavit šedou škálu rozlišení v mnohem větším rozsahu a měnit ji podle potřeby. A hlavně: je možné poslat stejné snímky okamžitě k prohlédnutí a konzultaci odborníkům třeba v krajském centru padesát kilometrů od vás. To dřív neexistovalo.

Vy sám pracujete v rámci AGEL diagnostického centra na dvou pracovištích a vypomáháte v nemocnicích v Novém Jičíně a Valašském Meziříčí. Baví vás tato práce?
Obrovsky mě baví. To je základ pro to, aby člověk dělal svou práci zodpovědně a dobře. Je to mým velkým koníčkem. Pokud to aspoň trochu jde, rád ukazuju pacientům, co je na monitoru k vidění, co mohou od vyšetření očekávat a co naopak vyšetření odhalit nemůže. Myslím si, že lékař dotazovaný pacientem by nikdy neměl z úst vypustit větu „Tomu byste stejně nerozuměl“. To je špatně. On jako odborník je tady právě od toho, aby uměl i tu nejsložitější věc vysvětlit pacientovi tak, aby ji pochopil opravdu každý.

Když vyšetřujete pacienta a vidíte například zobrazení, které je potřeba dále řešit s odborníky, sdělujete tuto informaci pacientovi ihned?
Sdělovat pacientovi špatnou zprávu není nic příjemného. Není ale dobré nic neříct a nechat vysvětlení na odesílajícím lékaři. Proto pacienta informuju, ale vždy zdůrazním, že podezření není definitivní. Vždy říkám, našlo se tam „to a to“, mohlo by to být „to a to“ a pošleme vás ještě na další dovyšetření, protože opravdu to je vyšetření prvního kontaktu, na jehož základě se udělá CT, kde se nález potvrdí nebo vyvrátí. Ona to totiž není jenom taktika, ono to tak opravdu je. Ultrazvuk je vyšetření jaksi v první linii, a rozhodně nedává definitivní závěr, takže je tam vždy pořád naděje!

Setkal jste se s pacientem, kterému jste diagnostikoval nález, vyléčil se a chodí za vámi na kontroly?
Ano, nejednou. Asi nejzajímavější byl případ mladého muže, který se naboural na motorce. Byl odeslán na vyšetření k vyloučení vnitřního poranění. Krvácení neměl, ale našel jsem mu počínající nádor na ledvině. Byl mladý, neměl žádné potíže. Kdyby se nevyboural, nádor by dál rostl. Dá se říct, že havárie byla jeho štěstí.

Kdybyste nastupoval nyní opětovně na medicínu, zvolil byste si stejný obor?
Ano, určitě. Dnes bych si znovu vybral radiodiagnostiku. Na rozdíl od osmdesátých let bych už věděl, co mě čeká a do čeho jdu. Mimochodem málokdo ví, že dnešní počítačová tomografie už mnohem víc než rentgenové snímky připomíná virtuální realitu. Je možno vidět na obrazovce skutečnou rozlámanou kost a natáčet ji ze všech možných stran. Můj syn, odborník na IT, mi řekl, že při tvorbě programů pro lékařské CT přístroje se uplatňují i výtvarníci počítačových her. Věřím tomu.

Máte syna a dceru. Zdědil někdo z potomků medicínské vlohy?
Ano. Dcera pracuje jako radiologická asistentka na RDG oddělení Nemocnice AGEL Nový Jičín.

Zažil jste při své práci i něco veselého?
Mám jakéhosi paralelního koníčka – soukromou sbírku pěkných lékařských formulací, ať už ústních nebo písemných, se kterými jsem se setkal. Jakousi zdravotnickou verzi „Ze soudních síní a předsíní“. O tom bychom se mohli bavit dlouho, ale řeknu vám aspoň jednu. Jistý pacient mi na dotaz, co ho trápí, řekl: „Mně nic není. Mě sem poslala manželka. Ona kamarádí se sousedem a on je hypochondr.“

Vaším koníčkem je hudba – houslové a klavírní koncerty, a opery. Jak často si zajdete na koncert?
Jezdívali jsme s rodinou několikrát do roka. Teď máme ze známých důvodů problém, ale věřím, že zase nastanou normální časy. Budu-li živ a zdráv, určitě se znovu podívám do Státní opery v Budapešti. Byla teď nově opravená, ale ještě se v ní nehraje, jenom si ji s rouškou můžete prohlédnout. Bylo to nádherné divadlo už předtím, tak jsem opravdu zvědavý, jak bude vypadat po rekonstrukci.

TAKOVÝ NÁLEZ SE ČLOVĚKU PODAŘÍ JEDNOU ZA ŽIVOT
Bylo to na běžné pohotovostní službě, kdy jsem udělal CT mozku dvacetiletého muže z banálních příčin. Neměl žádné zranění. Uvnitř mozku měl diabolku. Bez jakéhokoliv otvoru v kosti, a především, ta diabolka měla naprosto neporušený klasický tvar, vůbec nebyla deformovaná. A dotázaný pacient o ničem nevěděl. Opravdu záhada. Až po delším rozhovoru s pacientem jsme dali dohromady představu, jak to asi mohlo být. Ještě jako velmi malé dítě, pravděpodobně v kočárku, byl střelen diabolkou do hlavy. Snad hrající si děti nebo jiná náhoda. Bylo neuvěřitelné, že to přežil bez následků a ještě neuvěřitelnější bylo, že se na to snad ani nepřišlo. Malá ranka unikla pozornosti. Chlapec vyrostl v muže, původně měkká chrupavčitá lebka ztvrdla v silnou kost a na zcela neporušenou a nezdeformovanou diabolku jsem přišel při naprosto náhodném vyšetření.
MUDr. Josef Hrachovec