S pamětníkem

Ludmila Voborníková pracuje v Nemocnici Valašské Meziříčí přes 50 let

2. 4. 2020

Podle sanitářky byli pacienti dříve mnohdy milejší, klidnější – dnes jsou mnohdy pacienti agresivní, nadávají personálu a volají si sanitky k případům, kdy výjezd zdaleka nepotřebují.

Text: Michal Václav, DiS., Ing. Tomáš Želazko / Foto: Michal Václav, DiS., archiv Ludmily Voborníkové

Sanitářka Ludmila Voborníková pracuje v Nemocnici Valašské Meziříčí s krátkými přestávkami na mateřské dovolené od roku 1969. Nejprve pracovala v kuchyni, následně odešla na mateřskou dovolenou a po svém návratu začala uklízet na lůžkových odděleních a operačních sálech. Po absolvování sanitárního kurzu v Ostravě od roku 1979 působí na pozici sanitářky na chirurgické ambulanci a centrálních operačních sálech. Paní Voborníková je vdaná, má syna a dceru, jednoho vnuka a tři vnučky.

Proč jste se rozhodla pro práci v nemocnici?
Pro práci v nemocnici ve Valašském Meziříčí jsem se rozhodla z důvodu místa bydliště. V té době jsem bydlela na nemocniční ubytovně, měla jsem to do práce pár kroků, nemusela jsem dojíždět. Bylo to fajn.

Zpočátku jste pracovala v kuchyni. Co jste tam dělala?
Dělala jsem pomocnou kuchařku, to znamená, že jsem vařila především polévky. Nebo když bylo potřeba škrábat brambory, zeleninu, tak jsem šla dělat tuto činnost. Bylo to různorodé, ostatně jako dnes.

V roce 1979 jste absolvovala kurz sanitáře – co Vás k tomu vedlo?
Zdálo se mi to tehdy jako lepší možnost, měla jsem vždy dobrý vztah k pacientům. Jak už člověk má rodinu a malé děti, tak vaří více doma, takže jsem chtěla změnit pracoviště a dodělala si proto sanitářský kurz. Skupinka čtyř zaměstnanců naší nemocnice jezdila do Ostravy, rozebírali jsme jednotlivá pracoviště, kdo kde pracuje, nebo chce pracovat a vyšla mi z toho nejlépe pro mou osobu chirurgická odbornost.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Ne, nikdy nikdo, jsem první a myslím, že délkou své praxe asi i dlouhou dobu zůstanu (smích).

Jste 40 let sanitářkou v jedné nemocnici. Na jakých odděleních jste pracovala?
Postupně jsem prošla chirurgickým oddělením, následně jsem přešla na operační sály a poté na chirurgickou ambulanci na sádrovnu.

Které oddělení bylo pro Vás nejzajímavější?
Zajisté operační sály a chirurgická ambulance, kde jsou dennodenně nové případy a tím i nové zkušenosti.

Co přesně Vaše práce obnáší?
Dopomoc pacientům na různá vyšetření, jako jsou rentgeny, CT, ultrazvuky. Dále sádrování jak horních, tak i dolních končetin, odvozy zemřelých pacientů na patologii a podobně. Je toho stále hodně. Před dvěma, třemi dekádami let byla ale tato práce fyzicky náročnější, neboť se musel vozit i kyslík v bombách na vozíku, a to i několikrát za směnu opakovaně. Vzhledem k tomu, že jsem sloužila jediná sanitářka pro celou chirurgii a ambulanci, tak to bylo náročné. Navíc ve 24hodinových službách.

A co pacienti, změnili se nějak?
Povahově a chováním byli pacienti dříve mnohdy milejší, klidnější. Dnes jsou mnohdy pacienti agresivní, nadávají personálu a volají si sanitky k případům, kdy výjezd zdaleka nepotřebují. Jen třeba z toho důvodu, že nechtějí čekat před ostatními pacienty v čekárnách.

Téměř celý život pracujete v Nemocnici Valašské Meziříčí. Co podstatného se v nemocnici změnilo?
Všechno. Od techniky, nově zařízeného pracoviště, oddělení, vzduchotechniky, klimatizací, pokojů pacientů, vyšetřoven, přístrojů. To se nedá ani popsat, čím vším a jak se nemocnice neskutečně zmodernizovala.

A co úrazy pacientů, změnilo se nějak jejich spektrum či četnost?
Úrazy pacientů zůstávají stále stejné, jen se změnily možnosti léčby a operací – samozřejmě vše opět jednoznačně ve prospěch pacienta k lepšímu. Převážná většina chirurgických pacientů jde přes naši ambulanci, pouze těžké úrazy jdou přímo na ARO.

Je nějaký pacient, který se Vám vryl do paměti?
Spousta pacientů měla a má svůj příběh, někdy smutný, jindy veselý. Vypíchnout ale jen jediný však nelze. Zažili jsme na ambulanci i mnohdy velice kuriózní případy vytažení různých předmětů z tělesných dutin pacientů…

Setkala jste se s agresivitou pacientů? Měla jste někdy v nemocnici strach?
Ano, mnohokrát – ve výtahu, na rentgenu, při převozech pacientů po vyšetřeních. Znám slovní napadení i výhrůžky fyzickým napadením především pacientů pod vlivem alkoholu či omamných látek. Pokud již s takovým pacientem musíte absolvovat různá vyšetření, je třeba se aspoň na čas „naladit na jeho vlnu“, nekřičet, mluvit spíše klidně a být obezřetný.

Kdy poprvé jste se setkala se smrtí pacienta a co to s Vámi udělalo? Zvykla jste si nebo to bylo vždy trauma?
Se smrtí jsem se setkala již v roce 1979. Člověk je vždy u těchto případů a situací pokorný, na to se ale nedá zvyknout, každý pacient je jiný. Někdy potkáte příbuzné, kteří na vás čekají u vjezdu na patologii, chtějí se rozloučit s příbuzným – jsou v tom emoce a mnohdy velice vypjaté situace. Člověk na této profesi by měl být empatický, mít úctu k člověku za jakýchkoliv okolností.

Co se týká kolektivu nemocnice – jezdili jste na nějaké společné akce a účastnila jste se jich?
Ano, bylo jich mnoho, jezdili jsme na společné dovolené, které za socialismu pořádalo Revoluční odborové hnutí (ROH). Byly zájezdy i do zahraničí, do Tater, jezdili jsme na muzikály do Prahy, zkrátka kulturně jsme drželi jako zaměstnanci hodně pospolu.

Kolik jste v nemocnici zažila ředitelů?
Hodně. Zkusím je vyjmenovat – doktoři Dušek, Jor, Zapletal, Svozil, Leckéši starší, Mořkovský, Dufek, Rajnoch, Leckéši mladší, Šupšáková a nyní je pan doktor Hrabovský.

Co Vám práce vzala a co naopak dala?
Spoustu času mi vzala hlavně v době, kdy byly děti malé. Pravidelné 24hodinové služby, kdy jsem měla na starosti operační sál a chirurgickou ambulanci dohromady. Byla to náročná pracovní doba, ještě když si představíte, že nebyly vymoženosti dnešních dnů internetu a mobilních telefonů. A co mi práce dala? Člověk má mnohem lepší přístup ke starším lidem a jejich zdravotním problémům.

Dokázala jste v práci třeba nemyslet na rodinu?
Vždycky jsem myslela na rodinu, když jsem byla v práci i přes mnoho pracovních povinností. Jestli je doma vše v pořádku, jestli mají děti napsané úkoly a podobně. Dnes zvednete telefon a během pár vteřin slyšíte a mnohdy i vidíte svého příbuzného. Před třiceti lety jsme tyto možnosti neměli a v podstatě nám ani nechyběly, protože jsme netušili, že by něco podobného v budoucnu mohlo existovat.

Poskytovala jste první pomoc i mimo nemocnici?
Ano, několikrát. Mimo nemocnici to byla první pomoc lidem v rámci zlomenin končetin, poranění ostrým předmětem, nebo popálenin.

Když jste nemocná, dodržujete rady lékařů?
Ano, vždy se snažím dodržovat rady lékařů.

Díváte se na nějaké seriály ze zdravotnického prostředí? Co na ně říkáte?
Ne, tyto seriály nesleduju a neodpovídají ani realitě.

Mezi Vaše koníčky patří rodina a zahrádka. Je možné rozebrat?
Mezi mé velké záliby patří zahrádka a pěstování brambor a všelijakých květin, které poté zahradu udělají nádhernou. To mám skutečně ráda. Jinak v letním období ještě vypomáhám na koupališti ve stánku s občerstvením.

„Paní Ludmila Voborníková patří v naší nemocnici k doposud nejdéle sloužícím zaměstnancům. Do nemocnice ve Valašském Meziříčí nastoupila krátce po jejím otevření a byla věrná své profesi a valašskomeziříčské chirurgii po celý svůj pracovní život. Během svých služeb a pracovních směn se podílela na ošetření desítek tisíc pacientů nejen z našeho města, ale také z širokého regionu. Její přátelská povaha, pracovitost a empatie z ní dělala vždy zaměstnance, na kterého se bylo možno ve všem spolehnout. Za to vše jako vedení nemocnice paní Voborníkové moc děkujeme a věříme, že ještě s námi v kolektivu chirurgické ambulance nadále vydrží.“

MUDr. Martin Hrabovský, MBA, předseda představenstva Nemocnice Valašské Meziříčí