S pamětníkem

Dáša Hutová pracuje v Nemocnici Český Těšín 45 let

26. 6. 2019

Cílem nejprve ošetřovatelky, poté zdravotní sestry a nyní odběrové sestry byl vždy spokojený a uzdravený pacient.

Text: Ing. Tomáš Želazko, Pavlína Pnioková / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Dáši Hutové

Zdravotní sestra Dáša Hutová pracuje s krátkými přestávkami na mateřské dovolené od roku 1972 v Nemocnici Český Těšín. Nejprve jako ošetřovatelka, poté jako zdravotní sestra. Nyní pracuje na dohodu jako odběrová sestra v laboratoři nemocnice. Paní Hutová je vdaná, má syna a dceru, dva vnuky (16 a 13 let) a půlroční vnučku.

Proč jste se rozhodla pro zdravotnictví?
V mých zhruba deseti letech jsme s rodiči často chodili kolem nemocnice na přehradu. U plotu vždycky postávali pacienti v pruhovaných županech a mně jich bylo vždy hodně líto. Měla jsem pocit, že trpí. Říkala jsem si, že práce v nemocnici by se mi určitě líbila, kde bych jim pomáhala, i když jsem vůbec nevěděla, jaké mají zdravotní problémy. A jak jsem stárla, tak čím dál více mne práce zdravotní sestry začala zajímat. A rozhodovala jsem se mezi prací zdravotní sestry a kadeřnice.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Moje teta pracovala jako zdravotní sestřička v Ostravě. A dost mi vyprávěla o práci v nemocnici. Takže jsem si celé dětství šla za svým snem stát se zdravotní sestrou. Velkou podporu jsem měla od své rodiny, za to jsem jim velice vděčná.

Kde jste absolvovala zdravotnickou školu?
Chtěla jsem studovat střední zdravotnickou školu v Českém Těšíně, ale pro velký zájem jsem se na ni nedostala. Takže jsem začala studovat dvouletou zdravotní školu – ošetřovatelský obor. Studium jsem ukončila závěrečnými zkouškami, ale ne maturitou. Poté jsme nastoupila jako ošetřovatelka do Nemocnice Český Těšín na dětské oddělení. Po třech letech jsem začala s pětiletým večerním studiem Střední zdravotnické školy ve Frýdku Místku obor všeobecná zdravotní sestra.

V sedmnácti letech jste nastoupila do českotěšínské nemocnice? Na jakých odděleních jste pracovala?
V roce 1972 jsem nastoupila na dětské oddělení. Po dokončení střední školy v roce 1977 na interní oddělení, odkud jsem o tři roky později přešla na chirurgické oddělení a v roce 1990 na chirurgickou JIPku. V roce 2002 jsem přešla na oddělení odborné ošetřovatelské péče a o dva roky později do laboratoří. V roce 2018 jsem oficiálně odešla do důchodu, ale v laboratořích nadále pracuji na dohodu – a to, kdy je zapotřebí.

Nyní děláte na částečný úvazek. Jak často nyní pracujete a co přesně děláte?
Když kolegyně jde na nemocenskou nebo na dovolenou, tak ji zastupuji. Dělám v laboratoři odběrovou sestru.

Na jakém oddělení to bylo pro Vás nejzajímavější?
Zajímavá práce pro mne byla na chirurgické JIPce, protože mne vždy nejvíce bavila chirurgie. Jak se na tomto oddělení uvolnilo místo, tak jsem tam přešla. Na oddělení byly různé traumatické stavy, úrazy, akutní operační stavy, což bylo velmi náročné, a přesto mě to neodradilo a měla jsem práci na tomto oddělení ráda.

Celý život pracujete v Nemocnici Český Těšín. Co podstatného se v nemocnicích změnilo?
Hodně se změnilo celé zdravotnictví. Třeba vyšetření. V minulosti byl v nemocnicích jen rentgen, nyní jsou zde sonografy, počítačové tomografy a podobně. Změnily se jednorázové pomůcky. Kdysi jsme museli všechno desinfikovat, sterilizovat, ukládat. A dnes je všechno na jedno použití, což je perfektní. Navíc všechna dokumentace jde již několik let přes počítač, což se dříve psalo ručně.

Jak se změnili pacienti od Vašeho nástupu až po současnost?
Hodně se změnili. Dříve nebyla taková stěžovatelnost, jako je nyní. U těchto pacientů nevím, zda si stěžují správně nebo ne, to nedovedu přesně posoudit. Pacienti si ale určitě dříve více vážili zdravotnického personálu, byl pro ně „někdo“ a obdivovali ho. Nyní mám pocit, že si dokážou stěžovat na různé hlouposti.

Je nějaký pacient, který se Vám vryl do paměti?
Těch bylo více. Největší radost jsem měla, jak jsem jednoho pacienta po x letech, kdy byl ve špatném zdravotním stavu hospitalizován na chirurgické JIPce, potkala u nás v laboratoři. Je zdravotně v dobrém stavu, tak to mě hodně potěšilo. Zavzpomínali jsme na jeho těžký úraz, ze kterého se léčil dlouhou dobu. Teď k nám občas chodívá na odběry. V nemocnici i mimo ni vídávám více lidí, kteří zde byli jako pacienti. Vždycky říkám, že je to pro mě taková výplata – spokojený a uzdravený pacient.

Bydlíte v Českém Těšíně? Když jdete po městě, poznávají vás pacienti?
Ano, to určitě. Těšín není moc velké město.

Setkala jste se s agresivitou pacientů?
Agresivita u pacientů se objevuje, s tím se musí počítat. Pacienti po úrazech hlavy, po narkóze nebo někdy v kombinaci s alkoholem. Vše se vždy zvládlo bez újmy na zdraví zdravotního personálu i pacientů.

Měla jste někdy v nemocnici strach?
Z pracovního hlediska jsem měla vždy malý strach, a to hlavně o pacienta, aby vše bylo vykonáno správně a bez komplikací, což mě vedlo ke stálé sebekontrole a na jiný strach nebyl čas.

Kdy poprvé jste se setkala se smrtí pacienta a co to s vámi udělalo? Zvykla jste si nebo to bylo vždy trauma?
Poprvé jsem se setkala se smrtí na interním oddělení. Smrt patří k životu, a proto se musí zdravotník chovat profesionálně i v této situaci. Vždy to bylo menší trauma, ale i tak jsem prováděla následnou péči o mrtvého vždy s úctou.

V Českém Těšíně je malá nemocnice. Jaký tady byl kolektiv?
Co mne tady vždy drželo a naplňovalo – na každém oddělení, kde jsem pracovala, byl kolektiv dobrý. Proto jsem v jedné nemocnici taky tak dlouho zůstala, a dělám ještě v důchodě.

Co se týká kolektivu – jezdili jste na nějaké společné akce?
Mívali jsme společné akce, které byly strašně fajn. Jezdívali jsme do Prahy na muzikály, do divadla v Ostravě, jezdívali jsme na lyže nebo do Olomouce na Floru.

Kolik jste v nemocnici zažila ředitelů? 
No, hodně. Já už teď nevím přesně, musela bych to počítat. Sedm nebo osm.

Je něco, co byste za tu svoji éru změnila?
Těžko říct. Přála bych si, aby byl dostatek empatických zdravotních sestřiček. Myslím si, že když je jich málo, tak jsou přetížené, přepracované a ta jejich práce není taková, jaká by měla být. To bych si hrozně přála.

Jak se změnila práce zdravotní sestry?
Změnila se, určitě. Kdysi zdravotní sestřička dělala spoustu práce, i ošetřovatelské včetně úklidu – mám na mysli například dezinfekce nočních stolků. V minulosti jsme neměly ošetřovatelky a pomocný personál, všechno jsme musely dělat samy. Ta práce byla vždycky hodně těžká. V minulosti byl jeden ošetřovatel na jeden špitál. Kdybyste měli čekat, než vám ošetřovatel pomůže převléknout pacienta, tak jste si často poradili sami. A musely jsme často improvizovat. V dnešní době už ošetřovatelé a další pomocné síly na oddělení jsou, takže to je hodně velké plus pro sestřičky.

Co Vám práce vzala a a co naopak dala?
Práce mne hodně naplnila. Měla jsem a mám ráda svoji práci. Také mi dala hodně zkušeností a poznala jsem hodně nových lidí. A kdybych si znova měla vybrat povolání, tak bych si znovu vybrala práci zdravotní sestry. A vzala? Na to je těžké odpovědět. Možná … když jsem třeba o svátcích nebo o víkendu musela opouštět rodinu, tak vám to bylo líto. Ale zase jsem doma měla jejich podporu, protože manžel, děti i prarodiče mi hodně pomáhali. Když jsem přešla, tak jak jsem říkala, bránu špitálu, věděla jsem, že je o děti dobře postaráno. A mohla jsem se plně věnovat své práci.

Dokázala jste v práci třeba nemyslet na rodinu?
Právě, že jo. Na chirurgické JIPce byly těžké stavy a nemohla jsem myslet na to, co se děje doma. Rodina věděla, že mi mohou volat do práce jedině v nejnutnějších případech. Protože jsem musela být soustředěná, aby nedošlo k nějakému pochybení. Musím poděkovat manželovi, dětem i prarodičům, protože mne v mé práci hodně podporovali.

Poskytovala jste první pomoc i mimo nemocnici?
Jen u svého manžela (smích). Jinak ne.

Když jste vy nemocná, dodržujete rady lékařů?
To je otázka na tělo. Když jsem na nemocenské, tak se snažím. Sama ale na preventivní kontroly moc nechodím, ale všem je doporučuji.

Díváte se na nějaké seriály ze zdravotnického prostředí? Co na ně říkáte?
Na seriály ze zdravotnického prostředí se nedívám. Zajímají mě dokumenty se zajímavostmi z oblasti zdravotnictví.

Mezi Vaše koníčky patří divadlo a kino. Jak často kulturní akce navštěvujete?
Do divadla tak dvakrát za rok. A do kina asi co dva měsíce. V Těšíně kulturních akcí není mnoho, tak si někdy vyjedeme do Ostravy.

Mezi Vaše další koníčky patří turistika a lyže. Jak často?
Turistiku a lyže na horách a okolní lesy – to miluji. S přibývajícím věkem už méně, ale snažíme se občas vyrazit. Ale mám dva vnuky a malou vnučku, kterou ráda hlídám. Ne že by mne nutili, dělám to ráda.