S pamětníkem

Alena Sochorovská je již 50 let zdravotní sestřičkou

24. 7. 2018

Rodina zdravotní sestry kardiologické ambulance na POLIKLINICE AGEL Praha Italská je na Alenu Sochorovskou hrdá.

Text: Maya Nováčková, Ing. Tomáš Želazko / Foto: René Nieslaník

Paní Alena Sochorovská po vystudování Střední zdravotnické školy v Benešově nastoupila v červenci 1968 do zdravotnického zařízení Ústředního ústavu železničního zdravotnictví (nyní POLIKLINIKA AGEL Praha Italská). Nejprve zde pracovala na lůžkové části, kde strávila 21 let. Po návratu z rodičovské dovolené pracovala na příjmové ambulanci a nyní ji mohou naši pacienti již sedmým rokem potkávat v kardiologické ambulanci. Jak sama podotýká, její práce je pro ni tím, co ji naplňuje, a vždy se na pacienty těší. Ve volných chvílích se věnuje rodině, turistice, četbě a se svým manželem ráda navštěvuje výstavy výtvarného umění.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Vůbec ne, byla jsem první v rodině.

Proč jste se rozhodla pro zdravotnictví?
Konzultovala jsem to s tatínkem, který mi řekl: „Máš ráda lidi, co chceš dělat?“ Odpověděla jsem: „Budu dělat zdravotní sestřičku“ a otec mi řekl: „Tak to zkus“. Já udělala pohovor a nastoupila na střední zdravotnickou školu.

Jak jste se vůbec dostala do pražské nemocnice?
Po maturitě jsem se opět s tatínkem radila, do které nemocnice bych mohla nastoupit. A protože v Benešově bylo plno, tak jsme hledali něco v okolí a zkusili se zeptat v Praze na Ústředním ústavu železničního zdravotnictví. Zde se týden po mé maturitě uvolnilo místo a chtěli, abych ihned nastoupila. Sice se mi pár dnů po maturitě nechtělo a chtěla si užívat prázdniny, ale nic jiného mi nezbývalo. Byla to šance, kterou jsem využila. A jsem za to ráda.

Měla jste nějaký pracovní nebo životní vzor?
Ani ne. V té době, jak jsem začínala pracovat, takové věci nebyly.

Co všechno je nyní Vaší pracovní náplní?
Když jsem se dostala do důchodového věku, tak se mne vedení polikliniky zeptalo, kde chci dále dělat. A protože příjmovou ambulanci, ve které jsem dělala, předělávali a mně se nechtělo čekat na konec rekonstrukce, tak jsem si řekla, že zkusím něco jiného a nastoupila na kardiologické ambulanci. A jsem velmi spokojená – pracuji s lidmi (pacienty), kteří to velmi potřebují. V příjmové ambulanci to byla taková zdravotnická „všehochuť“, měla jsem na starosti více lékařů, ale byla jsem tam také velmi spokojená.

Dokážete při pozorování pohybu lidského těla stanovit diagnózu?
Určitě. Rodina mi říká, že jsem „deformovaná“. Jen se dívám na chůzi člověka, nebo když zakašle, tak už určuji diagnózu.

Jaké největší změny pozorujete ve Vašem oboru od doby Vašich začátků?
To se nedá vůbec srovnat. Mohu říct, že mne zaskočily počítače, ale byl to další technický směr. Takže jsem se naučila další novou věc, která člověku něco dá.

Neměla jste někdy problémy s moderní technikou, která v posledních letech šla tak dopředu?
Bylo mi řečeno, to se naučíš. Umíš číst, tak se uč. Jsem spíše samouk, ale různými cestičkami jsem se snažila se dostat dál. Sama jsem si také zaplatila počítačový kurz. Není to, že bych počítače přímo milovala, ale stále se něčemu novému učím.

Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?
Pomáhat lidem.

Jaký máte kolektiv?
Nemohu si stěžovat. Jsem komunikativní, takže s kolegyněmi a kolegy velmi dobře vycházím.

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?
Asi, že jsem zůstala věrná jedné instituci – nemocnici.

Kolik pacientů Vám už za dobu Vaší sesterské praxe prošlo pod rukama?
Matematik nejsem. To jsou tisíce, to se vůbec nedá spočítat (smích).

Vzpomínáte někdy na své bývalé pacienty, kterým jste pomohla?
Protože dělám hodně dlouho a u lůžka jsem dělala 21 let, tak tam jsem nejvíce pomáhala. Ale je to už hodně dlouho a většina pacientů je bohužel již na „druhé straně“. Dost jsem v počátcích, kdy nebyla taková technika, například pomáhala pacientům dýchat pomocí kyslíkové bomby.

Utkvěl Vám v paměti nějaký zajímavý příběh Vašeho pacienta?
To jsou většinou smutné příběhy. Lidé s rakovinami, se kterými jsem „dýchala“ pomocí kyslíkových bomb. Mám hezké vzpomínky – většinou to byli pevní lidé, kteří uměli bojovat. Většinou mi utkvěly ty smutné příběhy, a na ty nechci vzpomínat.

Jak se změnili pacienti – jací byli dříve a dnes?
Svým způsobem určitě. Vždy záleželo na psychice pacientů. Také bylo důležité jak my – personál – jsme se chovali k pacientům. Pro mne se pacienti nezměnili. Ovšem i kvůli zákonům, kdy pacienti se soudí, to zdravotníci dnes nemají vůbec jednoduché.

Jaká jste Vy pacientka, pokud jste nemocná? Řídíte se pokyny lékařů?
To snad ani nebudu odpovídat. Za 50 let, co pracuji, jsem byla snad třikrát nemocná, takže se lékařům spíše vyhýbám. Prevence tam nějaká je, ale když k lékařům nemusím, tak nejdu. Ale myslím si, že jsem celkem dobrý pacient.

Dávala jste někdy první pomoc mimo nemocnici?
Myslím, že jednou na nádraží v případě epileptického záchvatu. Ale kromě mne tam bylo aktivních více lidí. Bohužel, někteří z nich více radili a spíše se tlačili, než skutečně pomáhali.

Neuvažovala jste někdy v životě o změně povolání?
To ne. Nikdy mne to nenapadlo. V kancelářích bych nikdy nemohla sedět (smích), to by mne nenaplňovalo. Tady je to každodenní boj – je to ošklivé, jak to říkám, že?

Povolání sestry je náročné. Co na Vaši profesi říká rodina?
Myslím si, že jsou na mne hrdí.

A jak velkou rodinu vlastně máte?
Mám jedno dítě – dceru – a to stačí. Možná kdybych tolik nemyslela na zaměstnání, tak jsem měla více dětí.

Co děláte ve svém volném čase?
Mám ráda cestování, hlavně hory, pak čtení a kulturu. Sluníčko jsem měla ráda do 55 let, a pak již to nebylo ono. V současnosti cestujeme zejména po Česku.

Čeho byste ještě chtěla ve svém životě dosáhnout?
Ráda bych se dostala do Alp. Krkonoše a Tatry jsem prochodila. Alpy jsou moje tajné přání, které jsem nikomu neříkala.