S pamětníkem

Alexander Potěšil je primářem LDN v Jesenické nemocnici téměř 25 let

17. 7. 2018

Primář Léčebny dlouhodobě nemocných považuje péči o pacienty oddělení LDN za jednu z nejsložitějších činností ve zdravotnictví.

Text: redakce / Foto: archiv Alexandra Potěšila

Primář Léčebny dlouhodobě nemocných Jesenické nemocnice MUDr. Alexander Potěšil se narodil před 59 lety ve Starém Bohumíně, kde jeho rodiče-lékaři pracovali v místní nemocnici. Vyrůstal v Jeseníku, kde absolvoval základní devítiletou školu a střední školu. Lékařskou fakultu vystudoval v Olomouci a pak nastoupil do nemocnice v Jeseníku na interní oddělení. Jednoletou vojenskou presenční službu vykonal v Terezíně a v Litoměřicích, a pak dále pracoval na interním oddělení Jesenické nemocnice. Poté se oženil a v souvislosti s řešením bytové situace poté tři roky pracoval v lázních Dolní Lipová. Pak se vrátil zpět do nemocnice v Jeseníku a dále pracoval na interním oddělení a v diabetologické ambulanci. V roce 1995 se stal primářem na oddělení LDN.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Ano. Oba mí rodiče pracovali jako lékaři. Vzali se již během studia medicíny. Po ukončení studia pracovali v nemocnici v Bohumíně, kde jsem se i narodil. Jejich společná cesta se však rozdělila a já jsem vyrůstal s maminkou v Jeseníku. Maminka poté pracovala v lázních Dolní Lipová.

Proč jste si vybral studium medicíny?
Občas jsem docházel za maminkou do práce. Její práce se mi líbila, začal jsem se o tuto profesi více zajímat, a když jsem se na střední škole rozhodoval co dál, zvolil jsem medicínu.

Můžete zavzpomínat na studium lékařské fakulty?
I když se jednalo o náročné studium, tak na něj velmi rád vzpomínám. Byla to doba, kdy jsme byli mladí, toužili jsme po poznání, seberealizaci. Lékařskou fakultu jsem studoval v Olomouci. Je to velmi pěkné historické město, které se mi už tehdy líbilo. Nabízí jednak možnost kulturního vyžití, ale i kontakt s historií, nespočet krásných procházek. Olomouc vždy patřila mezi královská města, leží v srdci Moravy a já se tam stále rád vracím.

Které předměty byly na lékařské fakultě nezáživné a které jste měl jako oblíbené?
Žádný předmět jako takový nebyl nezáživný. Každý měl něco do sebe. Jako nejnáročnější předmět bych za sebe zvolil anatomii v prvním ročníku. Člověk má v té době ještě jiné představy, jak bude výuka probíhat, i přestože si je vědom náročnosti zvoleného oboru studia. Anatomií jsem se musel tedy doslova prokousat a zabrala mi hodně času. O to lépe se mi poté ale studovaly ostatní předměty. Bavily mne klinické obory a asi nejsilnější zážitek byla asistence u porodu v posledním ročníku studia, kdy mne učitel – asistent nechal porodit.

Proč jste si zvolil interní lékařství a geriatrii? Tento obor není mezi mladými lékaři v oblibě.
Smysl práce v LDN vnímám jako pomoc potřebným, pomoc lidem, kteří se na mne obracejí s důvěrou, že jim pomohu řešit jejich zdravotní problémy. Ne vždy je však tato snaha korunována úspěchem a ano, na našem oddělení jsou i těžce nemocní a umírající lidé.

Je to již rok, co mají klienti Vaší LDN k dispozici moderní zrekonstruované prostředí. Jak byste tento rok od otevření zhodnotil?
Jsme nesmírně rádi, že za podpory z programu Švýcarsko-české spolupráce, finanční spoluúčasti Svazu měst a obcí Jesenicka, Olomouckého kraje a skupiny AGEL se nám podařilo 7. března 2017 slavnostně otevřít nově zrekonstruovanou LDN. Počet lůžek zůstal stejný, nezvýšil se počet hospitalizovaných, ale výrazně se zlepšil komfort. Jako pěkná shoda okolností se nám jeví skutečnost, že stejného data – 7. března 1891 byla slavnostně vysvěcená Nemocnice císařovny Alžběty – to je část dnešní nemocnice, ve které je naše oddělení LDN. LDN jako taková vznikla až v roce 1985. Ať už oddělení LDN mělo jakoukoliv podobu, tak nyní se nám v nově zrekonstruovaném moderním prostředí daleko lépe pracuje a jsme rádi, že hlavně pacienti a jejich příbuzní vnímají změnu oddělení velmi pozitivně. A i když je to již rok od znovuotevření oddělení, ještě stále vnímáme překvapení u nových pacientů a jejich rodinných příslušníků, jak pěkné oddělení teď máme.

V lidech je stále zažitá představa, že na LDN se chodí umírat. Přitom tomu tak již dávno není. Vedete nějakou statistiku, kolik procent Vašich klientů se vrací zpět domů nebo do péče rodiny? Případně i jinou zajímavou statistiku, která odráží vynikající péči oddělení?
To, že se chodí na LDN umírat, je prostě dogma. Na veřejnosti panuje názor, že LDN slouží k dožití starých a nemocných lidí. Ano, často jsou na naše oddělení přijímáni i pacienti k terminální péči, ale opak je pravdou. Větší polovina přijatých pacientů na oddělení LDN se vrací do domácího prostředí, do péče rodiny třeba s podporou pečovatelské služby. Zhruba čtvrtině pacientů je za spolupráce sociálních služeb najit nový domov, a to v případech, že se pacient změnou zdravotního stavu již nemůže navrátit do původního prostředí. Ostatní pacienti jsou buďto přeloženi na jiné oddělení,do jiného zdravotnického zařízení, či svou životní etapu na našem oddělení končí. V roce 2017 byl průměrný věk pacientů na naší LDN 76 let, nejstarší pacient měl 98 let a nejmladší 23 let, přičemž častěji byly hospitalizovány ženy. Péče na LDN je určena nemocným bez ohledu na věk, u kterých je nutná dlouhodobá léčebná, rehabilitační, ošetřovatelská a sociální péče. LDN může často sloužit i ke zlepšení zdravotního stavu či rozrehabilitování. Pacient se poté díky této péči může navrátit zpět do svého běžného života.

V čem vidíte smysl práce na LDN? A není to pro Vás po tolika letech již depresivní? Přeci jen jste dennodenně v kontaktu s těžce nemocnými a umírajícími pacienty.
Stáří, nemoc, umírání patří k etapám života. Není to etapa o nic méně důležitá než ostatní. Naopak je to etapa, která je obtížná nejen pro veškerý pečující personál, ale i pro samotného člověka a jeho blízké. Starat se o pacienty LDN patří k nejsložitějším činnostem ve zdravotnictví. Zvýšená zátěž klade na personál mimo jiné psychické, etické a morální nároky. Personál musí být vybaven znalostmi, zkušenostmi a odolností proti strachu ze smrti. Doprovázet umírající a následně pozůstalé je práce náročná, ale prospěšná a naplňující. Smrt každého člověka se nás velmi dotkne. Když ale víme, že jsme pro umírajícího pacienta udělali vše, co jsme mohli, s jeho úmrtím se vyrovnáme. Práce na našem oddělení je týmová a mám šikovné spolupracovníky, na kvalitu jejich práce se mohu spolehnout.

Na čem nyní se svým týmem pracujete? Čeká klienty na Vašem oddělení opět nějaká novinka – nová metoda? Vybavení? Zpestření programu?
Naším cílem je zajištění kvalitní péče o dlouhodobě nemocné, seniory a pacienty v terminální fázi života. Společně pak pracujeme na stabilizaci personálního obsazení, zajištění vzdělávání personálu, zlepšení komunikačních dovedností. Je kladen důraz na nácvik soběstačnosti pacienta, jeho mobilizaci a tím zlepšení kvality života pro možnost následného návratu do domácího prostředí. Spolupráce s terénní službou, sociální poradenství, poradenství v oblasti ošetřovatelské, prevence proleženin, výživa – nutriční podpora atd. Dále se snažíme provádět podpůrné civilizační činnosti, sváteční posezení, pracovat s konceptem Bazální stimulace. Tento koncept se stále více uplatňuje nejen u pacientů v kómatu, ale i u pacientů po CMP a u pacientů s demencí. Chceme dovybavit veškeré pokoje o televizi, pořídit další madla, polohovací pomůcky, antidekubitní matrace, vertikalizační stojan, případně venkovní stroje, vytvořit reminescenční koutek.

A na co jste na Vašem oddělení nejvíce pyšný?
Nepoužil bych výraz „PYŠNÝ“. Pýcha je považována za prapůvod všeho zla. Jsme tedy hrdí na naše oddělení, které je poměrně dobře vybavené, prostorné a světlé. Jsme rádi, že jsme se dokázali kvalitně postarat o člověka, který byl 14 let v kómatu. Že máme na našem oddělení minimální počet nově vzniklých dekubitů, velmi dobré výsledky v hojení ran a samozřejmě nejvíce hrdí jsme na to, když od nás odchází spokojený pacient. To je to, co člověka naplňuje.

Co jste zažil v medicíně v počátcích kariéry, co Vám nyní připadá velmi úsměvné?
Farmakoterapie byla velmi omezená, vzácné léky pouze z dovozu. To je situace dnes zcela nepředstavitelná. Vzpomínám na léčbu akutního infarktu. Tehdy byla volena konzervativní léčba s klidem na lůžku trvajícím několik týdnů, která nelze srovnat se současnou intervenční léčbou, kdy v ideálním případě a bez komplikací pacient do týdne opouští nemocnici schopen samostatného pohybu a během měsíce je pozvolna schopen se vrátit do běžného režimu života. Nebo například dokumentace se psala na psacím stroji s průklepovým papírem. Když byla zpráva špatná, musela se celá přepsat. Dále pak odesílání pacientů k ultrazvukovému vyšetření do jiné nemocnice. Vyhledávání starší písemné dokumentace v archívu. Při příjmu ve službě tedy lékař neměl možnost nahlédnout do starší dokumentace.

Jak se změnili pacienti za tu dobu?
Dříve neměli pacienti možnost získat tolik informací o svém onemocnění a doporučené léčbě jako dnes. Myslím si, že doporučení svého lékaře dříve více akceptovali. Nyní mají možnost ověřovat si informace podané lékařem, kriticky jej hodnotit, srovnávat podle internetu a médií, kdy je v různých seriálech řešení často nadneseno. Sami mohou volit i alternativní způsob léčby. Mohou si zvolit i jiného lékaře. Musí ale i umět tedy převzít zodpovědnost za své zdraví.

Jaký jste Vy pacient? Řídíte se pokyny lékařů?
V podstatě to nemohu posoudit. Mám to štěstí, že nemám žádné chronické onemocnění, nemám za sebou žádnou operaci, léky žádné pravidelně neužívám a k lékaři tedy chodím jen na preventivní prohlídky. Asi jsem ideálním klientem své pojišťovny. Kdybych se však dostal do situace, kdy bych byl nucen vyhledat lékaře, asi bych byl poslušným pacientem.

Čím Vás práce ve zdravotnictví obohatila a naopak co Vám vzala?
Naučila mne pracovat v týmu, obohatila mne o dobrý pocit při zlepšení stavu pacienta a při jeho spokojenosti. Naučila mne jednat s lidmi, kteří nejsou vždy dobře naladění a při svém onemocnění a obavách, které prožívají, i často konfliktní. Ale poznal jsem i pocit prohry při úmrtí pacienta. A co mi práce ve zdravotnictví vzala? Vzala mi poměrně dost osobního volného času a soukromého života. Jako všichni lékaři a veškerý zdravotnický personál si nemohu dovolit vzít si dovolenou, kdy bych zrovna chtěl, nemohu nepřijít do práce, když potřebuji z nějakého důvodu volno. Ale tyto důvody mají i jiné profese.

Jaké máte koníčky a záliby? Co děláte ve volném čase?
Koníčky mám zcela běžné. Rád se věnuji zahrádce a motorismu. V patnácti letech jsem dostal malou motorku a od té doby rád jezdím. Později jsem přesedlal na auto. Každou cestu ať už na motorce nebo v automobilu si užívám. Rád cestuji s rodinou. O dovolených jsme společně poznali různé oblasti u Středozemního moře. Moře mám rád. Rád pozoruji šplouchající vlny a rád v něm plavu. Člověk má v takovém místě pocit svobody. Rád také fotografuji, hraji šachy a čtu detektivky či historii. Aktivně nesportuji, ale mám rád turistiku. V podstatě dělám rád věci, u kterých se mohu uvolnit. Většinu svého volného času trávím se svou rodinou.