S pamětníkem

Bohuslava Kubínová pracuje v Nemocnici Nový Jičín přes 40 let

20. 4. 2018

Fyzioterapeutka rehabilitačního oddělení se s pojmem vděčnost setkává převážně u starší generace, mladší generace bere terapii jako samozřejmost a z jejich přístupu se vytrácí pokora a disciplína.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Lucie Prchalová, archiv Bohuslavy Kubínové

Fyzioterapeutka Bohuslava Kubínová se narodila v Ostravě, ale od šesti let žije v Novém Jičíně. Po absolvování gymnázia v Novém Jičíně a nadstavbovém studiu obor rehabilitační pracovník při Střední zdravotnické škole v Ostravě-Vítkovicích nastoupila 1. září 1975 na rehabilitační oddělení Nemocnice Nový Jičín, kde pracuje doposud. S manželem mají dva syny a pět vnoučat.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Nikdo ve zdravotnictví nepracoval.

Proč jste se rozhodla pro zdravotnictví a jak jste se vůbec dostala k tomuto oboru?
Již od dětství jsem tíhla ke zdravotnické nebo učitelské profesi, ale neuměla jsem si sebe představit jako lékařku. Při jedné školní exkurzi jsem navštívila rehabilitační oddělení novojičínské nemocnice, které se mi velmi líbilo – hlavně skloubení zdravotnické profese se sportem a také pedagogikou. A bylo rozhodnuto.

Měla jste nějaký za svůj pracovní vzor?
Ne neměla, ale bylo to hlavně tím, že v době mých začátků byl tento obor velmi mladý a začal se teprve rozvíjet.

Co všechno je náplní práce fyzioterapeuta? 
To nelze jednoduše specifikovat. Práce terapeuta je velmi pestrá. Co se týče speciálních technik a odborných metodik, velmi úzce souvisí s prudkým rozvojem tohoto oboru. Nedá se srovnat práce dnes a před 40 lety.

Je fyzicky náročné věnovat se klientům?
Do jisté míry ano, a to především u hospitalizovaných pacientů. Ale je to povolání náročné i psychicky, velmi důležitá je empatie terapeuta.

Jaké jsou rozdíly mezi prací fyzioterapeuta a rehabilitačního pracovníka?
V počátcích rozvoje oboru rehabilitace jsme byli rehabilitační pracovníci, dnes jsme všichni fyzioterapeuti. Úzce to souvisí s prudkým rozvojem tohoto oboru, s nutností vysokoškolského vzdělání fyzioterapeutů. Vědomostní úroveň fyzioterapeutů je dnes na velmi vysoké úrovní s nutností celoživotního vzdělávání, což bych chtěla zdůraznit.

Kdo k Vám s obtížemi na rehabilitační oddělení míří?
Já bych to řekla jinak – kdo k nám na rehabilitaci nemíří. Rehabilitace dnes prostupuje a je součástí většiny medicínských oborů. Rehabilitujeme pacienty od novorozeneckého věku až po seniory, pacienty na akutních lůžkách jako je ARO, až po ambulantně docházející. Přicházejí k nám pacienti jak po úrazech, tak i s degenerativními onemocněními pohybového aparátu. Nemalou součást tvoří pacienti se systémovými onemocněními různé etiologie.

Dokážete při pozorování pohybu lidského těla stanovit diagnózu?
Ano – a to je to, čím se dnes odlišují fyzioterapeuti od pracovníků v rehabilitaci dříve. Je k tomu ale nutná vysoká úroveň vědomostí, propojená s klinickou praxí z různých oborů medicíny.

S jakými zdravotními problémy se u mládeže potýkáte nejčastěji?
Pokud to mám srovnat s dobou mého nástupu do praxe, je spektrum těchto pacientů úplně jiné a hlavně je jich daleko více. Souvisí to se změnou životního stylu a absencí přirozeného pohybu dětí, které dnes nelezou po stromech, netráví čas venku na hřištích a v přírodě, a ani tělesná výchova ve školách není úplně ideální. Děti jsou neobratné a nezdatné, chybí jim bazální kondice. Dříve byla výjimka, když někdo neuměl kotoul a dnes je to bohužel obráceně.

Podceňují lidé regeneraci?
Ano, dnes lidé neumí aktivně relaxovat, a tím dát organismu možnost regenerace.

Poznáte, zda někdo může mít za čas nějaký zdravotní problém?
Ano, do jisté míry je to možné. Ale je to striktně individuální a ovlivňuje to celá řada vnějších faktorů.

Měla jste nějaké speciální kurzy, které uplatňujete při práci?
V rámci své celoživotní praxe jsem se specializovala na práci s dospělými pacienty s diagnózami převážně ortopedickými a traumatologickými. Pravidelně jsem se účastnila kurzů, konferencí a stáží souvisejících s těmito obory a musím říci, že dříve byla daleko užší a osobnější spolupráce s lékaři než je dnes.

Určitě sledujete novinky ve svém oboru. Jaké jsou nové trendy?
Ano, sleduji rozvoj oboru rehabilitace a musím říct, že je opravdu rychlý. Přístrojová technika se s tou, kterou jsme používali v mých začátcích, nedá porovnávat. Dnešní metodiky cvičení vychází převážně z principů založených na poznatcích o psychomotorickém vývoji a vývojové kineziologii.

Co Vás baví nejvíce na Vaší práci?
Je to práce velmi kreativní a různorodá a i velmi obohacující i pro osobní život, nutí mě se celý život vzdělávat.

Co jste zažila v počátcích kariéry, na co ráda vzpomínáte?
Musím říci, že dříve bylo daleko více času na pacienty. Byla také menší administrativní zátěž. Ale i ze strany pacientů byla menší arogance a větší pokora k nám jako k terapeutům.

Vzpomenete si, kolik jste zhruba léčila pacientů?
Tak to opravdu nevím, ale při procházce Novým Jičínem je opravdu málo lidí, které neznám a nepotkala jsem je u nás na rehabilitaci (smích).

Máte nějakého pacienta, který se Vám vryl do paměti?
Určitě jich je několik, nechci mluvit konkrétně. Ale většinou jsou to pacienti spojeni s těžkým úrazem a dobrým koncem.

Co vděčnost pacientů? Srovnejte – jací byli pacienti dříve a nyní.
S pojmem vděčnost se setkávám převážně u starší generace, pacienti dnes berou terapii jako samozřejmost a z jejich přístupu se vytrácí pokora a disciplína.

Jak jsem se vyrovnávala s novou technikou, která přišla?
Ne vždy to bylo jednoduché, ale když jsem viděla efekt terapie u pacientů, bylo to snazší.

Dávala jste první pomoc mimo nemocnici?
Ano, ale jen u lehčích úrazů a samozřejmě u lidí v sousedství.

Co Vám práce dala a co Vám vzala?
Nemůžu říci, že by mi práce něco vzala. Ale s přibývající věkem se utvrzuji v tom, že mi moje práce byla, a neustále je, i koníčkem.

Neuvažovala jste někdy o změně povolání?
To opravdu ne.

Co rodina a Vaše koníčky a záliby?
Rodina je moje největší štěstí. Radost mi dělají nejen manžel a děti, ale dnes především vnoučata.