S pamětníkem

Doktor Josef Ščudla léčí v Nemocnici Šternberk přes 40 let

12. 3. 2018

Bývalý primář chirurgicko-traumatologického oddělení považuje za svůj největší úspěch rozvoj chirurgie i traumatologie ve Šternberské nemocnici.

Text: Bc. Lucie Drahošová, Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Josefa Ščudly

Před čtyřiačtyřiceti lety si MUDr. Josef Ščudla při nástupu do lékařské praxe přál, aby byli občané Šternberka ošetřováni na stejné úrovni a stejně dokonalými nástroji, jako ve velkých městech. Dnes je s výsledkem a chodem zdejšího chirurgicko-traumatologického oddělení spokojen. Přestože laparoskopické operace v chirurgii a artroskopické operace v traumatologii v posledních desetiletích zcela změnily charakter oboru, Nemocnice Šternberk podle něj tyto novinky rychle a úspěšně uvedla do praxe.

Jak jste se dostal ke studiu a práci ve zdravotnictví?
Rodinnou tradici začala moje o 8 let starší sestra, která již od dětství chtěla být dětskou lékařkou a stala se z ní docentka na Stomatologické klinice v Olomouci. Taktéž bratr, o dva roky starší, snil o lékařství a nyní je profesorem na Interní klinice Fakultní nemocnici Olomouc. U mne to pak již brali všichni jako samozřejmost a tak jsem také pokračoval na lékařské fakultě v Olomouci.

Které nemocnice a oddělení jste v průběhu své kariéry vystřídal a jak dlouho pracujete v Nemocnici Šternberk?
V Nemocnici Šternberk pracuji trvale od skončení lékařské fakulty v Olomouci, tedy od roku 1973, protože jako nejmladšímu ze sourozenců na mě připadla úloha starat se o rodiče. Musím ale přiznat, že opustit nemocnici, kde se mí líbilo, a která se stále dovybavovala a zlepšovala jak přístrojově, tak stavebně, se mi mockrát nechtělo. Samozřejmě jsem ale jezdil na studijní cesty, z nichž nejpodstatnější byl pro mne opakovaný pobyt v Úrazové nemocnici v Brně, kde se zrodila moje láska k traumatologii, a kde jsem složil III. atestaci z úrazové chirurgie jako jeden z prvních v České republice.

Proč jste si vybral právě chirurgii a traumatologii?
Na vojenské službě jsem hrál odbíjenou za RH Bratislava a v jejím čele stál generál MUDr. Zdeno Rozhold, bývalý člen československého národního mužstva v odbíjené, původem z Olomouce. V době mé vojenské služby byl náčelníkem vojenské chirurgie ve Vojenské nemocnici v Bratislavě. Ten mě přivedl na svoji chirurgii a probudil ve mně zájem o tento obor. Po návratu z vojny jsem již pak pokračoval na chirurgickém oddělení Nemocnice ve Šternberku.

Byl ve Vašem životě lékař, kterého jste měl za svůj vzor?
Prvním velkým vzorem byl právě primář Rozhold. Dále pak primář MUDr. Pokorný z Úrazové nemocnice v Brně, kde jsem opakovaně dlouhodobě stážoval. A pak mí předchozí primáři MUDr. Čermák a MUDr. Lukáš, kteří do Šternberku přišli z Fakultní nemocnice Olomouc.

Jaké největší změny pozorujete ve Vašem oboru od doby Vašich začátků?
Změny v oboru chirurgie i traumatologie jsou proti mým začátkům obrovské. Jde zejména o velké zdokonalení přístrojové techniky, vyšetřovacích metod a technického nástrojového vybavení. Dnes máme snadnější a přesnější diagnostiku s pomocí ultrazvukového vyšetření, CT (počítačového tomografu), MR (magnetické rezonance) a pomocí dokonalého nástrojového vybavení i šetrný operační přístup. Laparoskopické operace v chirurgii a artroskopické operace v traumatologii zcela změnily charakter oboru.

Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?
Chirurgie i traumatologie má obrovskou výhodu proti jiným medicínským oborům v tom, že bezprostředně po operacích vidíte výsledky své práce. Pacient, který přišel zbědovaný, v předklonu pro bolesti, či jej přinesli na nosítkách, odchází často během krátké doby samostatně nebo s berlemi. Také díky zdokonalování přístrojové techniky a operačních nástrojů je nyní možno novými postupy operovat i ty nejtěžší úrazy a minimalizovat tak trvalé následky pacientů.

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch? 
Za největší úspěch považuji rozvoj chirurgie i traumatologie v nemocnici ve Šternberku. Podařilo se zachytit všechna zlepšení a možnosti chirurgie i traumatologie. Oddělení má přístrojové i technické vybavení na vysoké úrovni, a tak se splnilo mé přání po nástupu na oddělení, aby občané Šternberka byli ošetřováni na stejné úrovni a stejně dokonalými nástroji, jako ve velkých městech.

Jak dlouho jste byl primářem chirurgického oddělení?
Ve funkci primáře jsem pracoval 20 roků. Nejprve od roku 1991 jako primář nově vzniklého traumatologického oddělení. Od roku 2007 po sloučení s chirurgickým oddělením jako primář chirurgicko-traumatologického oddělení. A to až do roku 2011, kdy s dosažením důchodového věku jsem předal vedení novému primáři MUDr. Janu Smetkovi.

Jak často jste nyní v nemocnici a co vše děláte?
I po dosažení důchodového věku pracuji na chirurgii na plný úvazek. Věnuji se hlavně operativě úrazů, a také výuce mladých nastupujících lékařů.

Zůstaly Vám nějaké „pracovní“ nesplněné sny?
Je pravdou, že snů má každý mladý chirurg moc. Časem je upravuje a srovnává do reality. Když se nyní ohlížím zpět, tak si uvědomuji, že velkou většinu snů a cílů se mi podařilo naplnit.

Kolik pacientů Vám už za dobu lékařské praxe prošlo pod rukama?
Za 44 roků praxe jsem byl každý rok minimálně u sedmi set operací, celkem jich tedy bude okolo třiceti tisíc. Ambulantní pacienty nedovedu odhadnout. Ale raritní jsou situace, kdy mi pacienti oznámí, že jsem v jejich rodině operoval již tři generace – a není jich málo.

Vzpomínáte někdy na své bývalé pacienty, kterým jste pomohl? Utkvěl Vám v paměti nějaký zajímavý příběh pacienta?
Všichni na chirurgii vzpomínáme na pana Eggra, který měl autonehodu a osm zlomenin na horních i dolních končetinách. Po dvou čtyřhodinových operacích šel o berlích za dva týdny domů a za měsíc už nám vyhrával se svojí velkou kapelou před chirurgií.

Jak se změnili pacienti – jací byli dříve a dnes?
Zcela určitě se jejich věkový průměr posunul do podstatně vyššího věku. Není zvláštností nyní operovat pacienty se zlomeninami blížící se k 90 rokům, někdy i výše. Za mých mladých let si toto nepamatuji, protože se lidé takového věku dožívali ojediněle. Mění se i sociální složení pacientů. Přibývá bezdomovců a pacientů pod vlivem návykových látek. Na jejich zvládnutí je potřeba velkého úsilí, zejména na službách – a to na úkor ostatních pacientů. Zvyšují se i nároky pacientů. Jsou poučení z televizí a internetu a dožadují se těch nejmodernějších a drahých vyšetření, která u nich nejsou z lékařského hlediska někdy nutná, a jen těžko se s tím smiřují. Jde například o pacienty po velkých úrazech, ale s malými následky.

Jaký jste Vy pacient, pokud jste nemocný? Řídíte se pokyny kolegů lékařů?
Tak pravděpodobně jako většina kolegů moc disciplinovaný nejsem. Ale zatím té disciplíny moc potřeba nebylo.

Dával jste někdy první pomoc mimo nemocnici?
Drobných běžných úrazů jsem mimo nemocnici ošetřoval moc, ale u velkého úrazu či havárie jsem nezasahoval.

Co Vám práce dala a naopak vzala?
Chirurgie přináší velké uspokojení v tom, že chirurg vidí bezprostředně výsledky své práce, vidí zlepšující se pohyblivost operovaných končetin, pohyblivost a spokojenost pacienta. Potvrzuje si správnost operačního postupu i výběru operační techniky a metody. Uspokojení přináší i zavádění nových operačních metod a nových nástrojů, které zlepšují výsledky a zvyšují spokojenost pacientů. To vše ale vyžaduje každodenní plné nasazení bez ohledu na čas a neustále studium nových poznatků a jejich zavádění do praxe. Vše je to vždy na úkor rodiny, koníčků a sportovních aktivit.

Neuvažoval jste někdy v životě o změně povolání?
Byl jsem chirurgií vždy tak zaujat, že o změně povolání jsem nikdy neuvažoval.

Povolání lékaře bývá náročné. Co na Vaši profesi říká rodina? A jak velkou rodinu vlastně máte?
Manželka je primářkou na rehabilitačním oddělení naší nemocnice. Původně pracovala na neurologickém oddělení, ale služby jsme se dvěma dcerami špatně zvládali. Proto přešla na rehabilitační oddělení bez služeb. Na mé pracovní vytížení už si zvykla, ale na pravidelné pozdní příchody či nepříchody a vždy jen krátkou dovolenou si zvykala těžko. Proto bylo pro nás velké překvapení, že si mladší dcera vybrala studium medicíny a pracuje nyní na neurologické klinice fakultní nemocnice. Starší dcera ale raději vystudovala vysokou školu ekonomickou.

Co děláte ve svém volném čase?
Chirurg moc volného času nemá, ale vždy jsem se rád staral o rodinný dům a velkou zahradu se skleníkem. Za studií jsem hrál extraligu v odbíjené za VŠ Slávii Olomouc a s volejbalem procestoval mnoho států Evropy. Bylo s podivem sledovat, jak v zahraničí byli vždy překvapeni, že kapitánem extraligového družstva je lékař. Po nástupu na chirurgii jsem pak svoji houževnatost obrátil na chirurgii. Pro nebezpečí úrazu rukou později vyměnil odbíjenou za tenis, který hraji dosud. Stále více času nyní věnuji pomoci při výchově čtyř vnoučat, abych alespoň trochu splatil dluh při výchově svých dcer.

Čeho byste ještě chtěl ve svém životě dosáhnout?
Přesto, že jsem již v důchodovém věku, rád bych byl ještě nápomocen při udržení dobré úrovně v chirurgické i traumatologické péči o pacienty v našem spádu, což při rychlém rozvoji obou oborů a nedostatku lékařů i sester není jednoduché. V osobním životě bych nyní rád více času věnoval rodině, výchově vnoučat, zdokonaloval se v tenise i péči o zahradu a měl i více času na cestování.