S pamětníkem

Radiologický asistent Zdeněk Vrábel pracuje v Nemocnici Valašské Meziříčí přes 30 let

14. 12. 2017

Pracovník radiologického oddělení za celý svůj život osnímkoval desetitisíce pacientů.

Text: Michal Václav, DiS. / Foto: Michal Václav, DiS., archiv Zdeňka Vrábela

Radiologický asistent Zdeněk Vrábel se narodil v roce 1963 v Čeladné. Základní devítiletou školu navštěvoval ve Valašské Bystřici. Poté nastoupil na Gymnázium v Rožnově pod Radhoštěm. Koncem studií začal uvažovat o práci ve zdravotnictví, po maturitě se tedy rozhodl nastoupit na SZŠ Olomouc, obor radiologický asistent. Před základní vojenskou službou pracoval dva měsíce v nemocnici Ostrava-Fifejdy. Po vojně jeho kroky putovaly zpět na Valašsko, aby od 1. 10. 1986 začal pracovat v nemocnici ve Valašském Meziříčí, kde je dosud. Zdeněk Vrábel má tři děti a mezi jeho záliby patří především akvaristika a filmy. 

Jak dlouho již pracujete ve valašskomeziříčské nemocnici?

V letošním roce jsem zaměstnancem  Nemocnice Valašské Meziříčí již 31 let. 

Je to tedy Vaše první zaměstnání ve zdravotnickém oboru?

Před nástupem do valašskomeziříčské nemocnice jsem pracoval dva měsíce v nemocnici Ostrava-Fifejdy, ale z rodinných důvodů mě to táhlo zpět na Valašsko, tak jsem zakotvil právě ve zdejší nemocnici. Přijímal mě v té době ředitel MUDr. Leckéši starší, hlavní sestra Drozdová, primář chirurgie MUDr. Březina.

Proč jste si zvolil práci právě na radiologickém oddělení?

Úplně náhodou. Moje profesorka na gymnáziu mi navrhla, ať jdu zkusit v té době rozvíjející se obor radiologický asistent. Jelikož jsem byl v mládí jako pacient na rentgenu, měl jsem malinkou představu o této práci. Podal jsem tedy přihlášku, úspěšně vystudoval a už jsem u této práce zůstal.

Kde jste měl praxi jako student?

My jsme chodili na praxi do Fakultní nemocnice Olomouc a na tamější polikliniku. Většinou nás nechali pracovat samostatně. Přístrojově v té době byla standardní výbava všude obdobná. Rozmanitost přístrojů přišla až v posledních dvou dekádách.

Co Vás nejvíce bavilo na studiu právě radiologického asistenta?

Nejvíc mě bavila anatomie, poznávání kostí v těle a následně ta rentgenová technika, byť v té době byl velký rozdíl oproti zobrazovacím metodám v dnešní době.

Po nástupu do nemocnice jste však ihned nenastoupil na radiologické oddělení, že?

V té době totiž na rentgenu nebylo místo, jak jsem se vrátil z vojny. Tak mi navrhli, abych na tři měsíce šel jako sanitář na chirurgickou ambulanci. Ze tří měsíců pak byly tři roky. Nicméně musím říci, že i tato práce s lidmi mě bavila, jako byly odvozy po vyšetřeních, sádrování, příprava operačních polí, nebo práce na operačních sálech. Člověk viděl to zdravotnictví trochu zase z jiného oboru, ale samozřejmě nejradši jsem měl poté rentgen.

Pracoval někdo z rodiny ve zdravotnictví?

Ne, nikdy nikdo. Jsem v naší rodině první svého druhu a myslím, že nadlouho i poslední. Moje tři dcery mají naprosto jiné profese a zájmy. A můj první, tříletý vnuk Sebastian je ještě příliš malý na to, abych mu říkal: „Hele, půjdeš jednou dělat na rentgen tak jako tvůj děda“. No, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Co Vás baví nejvíce na Vaší práci?

Každý pacient je jiný, takže není to tak jednotvárná práce, baví mě komunikovat s lidmi. Ale takřka nikdo z nich si neuvědomuje, že záleží na každém milimetru a správném natočení rentgenky na rentgenovanou oblast, aby byl snímek jasně čitelný a ukázal to, co má ukázat. Nechápou, proč s nimi různě točíme a manipulujeme jinde, než je to „bolí“. Zbytečné opakování snímků zvyšuje radiační zátěž pacienta. I u téhle práce se prostě musí přemýšlet (smích).

Jak vnímáte současnou diagnostickou medicínu oproti té, kterou jste zažil, coby nováček na oddělení radiologie?

Tak na počet personálu nás bylo asi stejně jako v dnešní době. Nyní přibyly CT, nebo ultrazvuky. Jeden laborant musí být často i na sále, některé (především skiaskopické) výkony naopak ubyly, nebo se provádí na oddělení minimálně, jako například iriga žaludku (skiaskopické vyšetření tlustého střeva).

Co se změnilo za tři dekády?

Oproti začátkům se toho hodně změnilo a přibylo. I na těch službách přibyla spousta práce, která není akutní a slovíčko pohotovost tak ztrácí na významu.

Koho si nejvíce považujete, máte nějaký svůj pracovní vzor?

Při svých začátcích laboranta v Ostravě jsem pracoval s jedním starším kolegou, který si věděl vždy a se vším rady, tak jsem si vždy v duchu říkal: „Takový bych chtěl jednou také být“.

Vzpomenete si, kolik jste zhruba osnímkoval dosud pacientů?

To se nedá spočítat, to by byl asi celý Valmez osnímkovaný kompletně několikrát (úsměv), to jsou desetitisíce pacientů. Když si vezmete, že denně se osnímkuje více než 100 pacientů.

S jakými potížemi se na Vás nejvíce obrací pacienti?

Tak v rámci prevencí a dechových potíží to jsou plíce, jinak často kotníky, kolena, zápěstí, krčky.

Poznáte již bezpečně jakoukoliv zlomeninu na snímcích?

Tak nemůžu říci, že úplně všechno, od toho jsou lékaři, kteří snímek popíší. Ale v rámci své praxe si myslím, že převážně již ano.

Před digitalizací rentgenu se musely snímky vyvolávat, bylo to pro Vás časově náročné?

Nejenom pro mě. Snímek se musel vyvolat přes vývojku, přerušovací lázeň, ustalovač, pak ještě se musel proprat, vložit na dvacet minut do sušky, takže kompletní vyvolaný snímek trval až 40 minut. Proto se půjčovaly na ambulanci „mokré snímky“ v rámečkách, ale pak se musely dát znovu do sušky, proprat, eventuálně ustřihnout rožky, zařadit k obálkám, malé obálky – nález, velké obálky – snímek. I té archivace bylo hodně. Dnes se pošle snímek do paxu a je to hotové. My jsme jako nemocnice měli první vyvolávací automat Kodak v roce 1991. To také změnilo strukturu práce, snímek za tři minuty vypadl z mašiny, suchý, hotový, takže se zkrátila doba čekání a pacient si ho mohl okamžitě odnést.

V čem vidíte hlavní výhodu digitalizace?

Samozřejmě v rychlosti, pacient nemusí čekat, ihned po osnímkování odchází zpět do ambulance, kde jeho snímek již lékař vidí ihned v počítači na monitoru.

Na kterém pracovišti jste nejraději – rentgen, SONO, nebo CT?

Tak asi na CT, protože je to nejnovější věc. Zkušenosti jsme po nákupu s počítačovou tomografií neměli žádné, byli jsme se  podívat v Třebíči, kde měli stejné CT,  které máme zde. Následně přijel aplikační lékař, který nás proškolil, a již jsme si zkušenosti s ovládáním CT přístroje předávali mezi sebou. Dnes mohu říci, že každý laborant zvládá práci s „cétéčkem“ na výbornou.

Je to organizačně složitá práce udělat CT vyšetření?

Ani ne, s lékařem se domluvíme, co od vyšetření očekává, jakým způsobem jej provedeme. Všeobecná sestra připraví a napíchne případnou kontrastní látku, laboranti zacentrují pacienta, sednou za konzulu a spustí přístroj. CT má své nezastupitelné místo, nevím o CT, které by se dělalo zbytečně.

Jak se chráníte proti nebezpečnému rentgenovému záření?

Pokud jsme přímo na operačním sále, kde je záření, tam máme na sobě olověné zástěry. Když snímkujeme na CT nebo na rentgenu, tak tam jsou barytové omítky, olovo je i ve dveřích, máme i olověná skla v místnosti. Ochranných pomůcek je celá řada a při dodržování všech zásad se nemůže nic stát. Máme i osobní dozimetry, které se pravidelně vyhodnocují.

Co třeba pacienti, kteří nespolupracují, máte nějaké osvědčené metody jak neklidného pacienta osnímkovat, aby se snímek provedl?

Záleží, proč je neklidný, některým se to dá vysvětlit, někteří – především pacienti v ebrietě (opilosti) – nespolupracují, poté je nutno snímek opakovat později. Přibývá čím dál více agresivních pacientů pod návykovými látkami, s kterými je těžké pořízení.

Vzpomenete si na nějakou úsměvnou historku?

Tak jednou se mi stalo, že přišel pacient, který měl napsané v žádance „rentgen kotníku“. Tak jsem se ho ptal, kde ho to přesně bolí, a on mi řekl, že ho bolí kotník, protože ho píchla včela. Ale za ty roky, co jsem na rentgenu, se pacienti vracejí, někteří řeknou „jé, vy jste mě snímkoval před 20 roky“, s některými, kteří se vrací často, je již vztah téměř familiární.

Posloucháte rady lékařů sám, když potřebujete navštívit zdravotní pomoc?

Ano, vždycky. Sám jsem byl v nedávné době na náročné operaci srdce a děkuji lékařům, že mi zachránili život. Ta první pomoc je dnes na vysoké úrovni, vzhledem k mé diagnóze – disekce aorty, bylo potřeba využít vrtulník a převést mě na vyšší pracoviště, což bylo zajištěno téměř okamžitě.

Co Vám práce dala a vzala?

Samozřejmě člověk chodí do práce kvůli výdělku, takže i to mi práce dává kromě smysluplnosti a pocitu, že jsem zde potřebný pro pacienty, a co mi vzala? Vzala mi volný čas, protože člověk v práci stráví hodně času, když jsme navíc ve službách. V mládí jsem sloužil jak sanitářské služby, tak i rentgenové.

Už jste zde přes 31 let, potkáváte se i s kolegy v nemocnici, se kterými jste zde začínal?

S kolegyněmi z rentgenu v penzi se jednou za měsíc scházíme, ale samozřejmě jsou zde ještě i pracovníci, kteří se mnou začínali.

Co rodina a Vaše koníčky a záliby?

Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili a jsou rádi, že pracuji v nemocnici. Mám tři dcery, všechny mi dělají velkou radost. Snažím se hodně být i se svým vnukem. Co se týče zálib, tak je to akvaristika. Mám doma tři akvária. Dřív jsem měl i videopůjčovnu, dnes už však má každý na televizi 30 programů, tak už o kazety a filmy není zájem. V létě chodím velmi rád na houby.

Neuvažoval jste někdy o změně povolání? 

Neuvažoval. Dříve v mládí jsem uvažoval o téže práci v zahraničí, či o Praze, ale nakonec jsem zůstal na Valašsku – i kvůli dětem, rodičům. V Praze bych byl asi jako ten Otík z Vesničky mé střediskové (smích).

Ve Valašském Meziříčí i širokém okolí ho zná snad úplně každý, kdo někdy navštívil zdejší radiologické oddělení. Sympaťák s nenápadným potutelným úsměvem, klidným a rozvážným jednáním a hlavně s velkým smyslem pro humor, jehož průpovídky se stávají legendárními…Zdeněk Vrábel díky neuvěřitelně šťastné souhře náhod a včasné péči lékařů a zdravotníků přežil bez následků disekci aorty a najdete ho opět na jeho obvyklém místě – na rentgenovém pracovišti nemocnice ve Valašském Meziříčí, kde s úsměvem a stoickým klidem říká: „Dokud nejde o život…“