S pamětníkem

Doktor Karel Dvořák pracuje v Jesenické nemocnici již 55 let

31. 10. 2017

V Jeseníku chtěli lékaře na internu a dietní sestru, tak se ženou v listopadu 1962 nastoupili do jesenické nemocnice.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv MUDr. Karla Dvořáka

MUDr. Karel Dvořák se narodil v roce 1937 ve Vítkovické nemocnici. Po vystudování jedenáctiletého gymnázia v Ostravě nastoupil na Lékařskou fakultu brněnské university, kde v roce 1961 promoval. Po půlroční vojenské službě nastoupil do nemocnice v Rokycanech u Plzně. Kvůli zdravotním problémům syna se s ženou přemístili do Jeseníku, kde nejprve doktor Dvořák pracoval na interním oddělení. V roce 1963 se začal věnovat radiodiagnostice. Od podzimu 1964 začal vyšetřovat zažívací trakt samostatně v Jeseníku, a podílel se na budování rentgenového pracoviště. Doktor Dvořák je ženatý, má dceru a syna, tři vnoučata a jedno pravnouče.

Proč jste si vybral studium medicíny?
Po maturitě na jedenáctileté střední škole jsem uvažoval, co dále. Nelíbili se mi obory tendenční. Měl jsem dobrý vztah k biologii, ale ta v té době byla odtažena od přírody, byla zpolitizovaná. Také dějepis, který jsem měl rád od malička, byl jednostranně podáván. Takže těmto oborům jsem řekl ne, a chtěl jsem studovat tam, kde to bylo nepolitické. Takže jsme se s kamarádem přihlásili na zkoušky do Brna na lékařskou fakultu a přestože přijímali jednoho ze čtyř uchazečů, nás přijali.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví? 
Nikdo. Tatínek byl velmi dobrý úředník. Maminka byla žena v domácnosti.

Můžete zavzpomínat na studium lékařské fakulty? 
Jako první mne napadne, že naši profesoři, docenti, asistenti byli hodně nároční. Již na začátku studia vše začalo anatomií, kterou nás učil profesor Karel Žlábek, jenž jako první v Československu napsal knihu Topografické anatomie. U něj neexistovaly známky dvě, tři, ale buď jedna, nebo vyhazov. Naučil nás nejen se učit, ale vidět věci prostorově. Nesmírně jsme si jej vážili, měl velký respekt u nás a nebyl spravedlivější člověk než pan profesor. Přirozeným tlakem z nás dovedl vypumpovat vše to nejlepší a dovedl nás naučit základům medicíny – a to je anatomie, ze které vše vychází.

Které předměty byly na lékařské fakultě nezáživné a které jste měl oblíbené?
Každý předmět nám něco přinesl. Nezáživná byla například mikrobiologie, kterou nás učil pan profesor, jenž byl v koncentračním táboře. Předmět to nebyl vůbec oblíbený, a studenti na jeho přednášky vůbec nechodili. Na ostatní přednášky chodilo 60 až 80 studentů, ale na mikrobiologii jsem chodil já s dvěma kolegy. Seděli jsme vždy vpředu tři a pan profesor nám přednášel. Vůbec jsem neměl rád marxismus-leninismus. Když jsem dělal zkoušku, tak jsem dostal otázku „Co byl největší problém padesátých let u nás v době kolektivizace?“ Odpověděl jsem, že nejsem v té kůži těch, kterým vzali koně, krávy, všechno – a mohl to objektivně zhodnotit. Já bych měl obavy a strach o svá zvířata, která mi vzali. Zkoušející se usmál a řekl: „děkuji.“ Byl to zřejmě inteligentní marxista. Naopak zajímavá byla ruština, kterou jsme měli půl roku, a byla tzv. medicínská.

Zavzpomínejte na Vaše lékařské začátky.
Promoval jsem v roce 1961 a poté nastoupil na vojenskou základní službu do Liptovského Mikuláše. Bylo to v době berlínské krize a náš hlavní lékař byl dva měsíce nemocný, takže jsem si musel poradit sám. Ale vše se zvládlo.
 

Jak jste se ocitl v Jesenické nemocnici?
Po návratu z vojny domů, jsem nastoupil do Rokycan u Plzně. V té době jsme měli se ženou ročního syna, který po měsíci, kdy jsem nastoupil do nemocnice, začal hodně kašlat. Pediatři nám řekli, že je citlivý na prach a popílek z firmy Ejpovické hrudkovny, která chrlila toxický odpad do ovzduší. Synovi hrozilo chronické plicní onemocnění, na něž v té době umíralo mnoho lidí. Proto jsme hledali nějaké „ekologické“ místo, kde by bylo místo pro mne a moji ženu, která byla dietní sestra. A protože v Jeseníku chtěli lékaře na internu a dietní sestru, tak jsme v listopadu 1962 nastoupili do zdejší nemocnice. První dojem z jesenické přírody byl ohromující. A synovi po pár týdnech zmizely zdravotní problémy.

Byl ve Vašem životě lékař, který byl pro Vás vzorem?
Velmi jsem uznával primáře interního oddělení Štumfa, pod kterým jsem dlouho pracoval. Interna byla dost široký obor, který je dnes rozdělen do řady samostatných oborů jako například kardiologie, gastroenterologie, hematologie a podobně. Primář Štumf v té době všemu rozuměl. Byl velmi chytrý, ale bohužel nebyl tak komunikativní, aby předával své zkušenosti.

Co jste zažil v medicíně v počátcích kariéry?
Vědecko-technický pokrok výrazně zasáhl medicínu, v tom dobrém. Rentgenová vyšetření trávicí trubice – žaludku a tlustého střeva – se v minulosti prováděla pomocí kontrastní baryové látky, lidově sádry. Všichni, kdo to zažili, tak na to do smrti nezapomenou. V současnosti se lékaři podívají do pacientů endoskopickými metodami – gastroskopií a kolposkopií – s možností odběru materiálu, přesněji vidí detaily, mají možnost ovlivnit krvácení, mají lepší odběr žaludečních šťáv. Lékaři také dnes mají možnost ucviknout nějaký polyp nebo nádorek, který začíná být podezřelý.

Jak se změnili pacienti?
Na to je těžká odpověď. Lidi jsou hodně zhýčkaní. Často přijdou do nemocnice nebo na záchranku s maličkostmi. Někteří do nemocnice přicházejí pravidelně, jako by chodili do supermarketu. Také sem přichází vliv ze západu, kdy se pacienti často soudí s lékaři či sestrami, protože vidí, že mohou vysoudit peníze.

Vy jste dlouho dělal na záchranné službě.
Celkem 42 let, což byla dobrá zkušenost. Pacienta jsem vyšetřil v jeho domově, přivezli jsme ho do nemocnice a vyšetřili. A pak jsem si ověřoval prvotně stanovenou diagnózu.

Kromě práce lékaře jste měl nějakou další funkci?
V osmdesátých letech jsem působil přes 10 let jako dohlížející pracovník nad zdroji ionizujícího záření, tedy nad klasickými rentgeny radiodiagnostických oddělení, plicních oddělení a také zubními rentgeny v celém šumperském okrese. Byla to funkce přímého dohledu nad dodržováním pravidel práce s diagnostickými rentgeny v zájmu ochrany personálu i pacientů před mnohdy zbytečným vyšetřováním rentgenem.

Jak dlouho jste již v důchodu a kolik dnů v týdnu pracujete?
Šel jsem do důchodu v roce 2003, ale pořád jsem pracoval na plný úvazek. V roce 2002 se v nemocnici kompletně vyměnilo rentgenové oddělení. Dostali jsme nové přístroje a poprvé CT, což mne nadchlo a chtěl se vše naučit. V posledních letech je na radiologickém oddělení málo lékařů. Takže jsme s paní primářkou Janou Vašíčkovou domluveni, že pokud mne bude práce bavit a pokud na to budu stačit, tak budu nadále vypomáhat. Nyní to je maximálně třikrát týdně. Ale pokud bych se zdravotně nějak necítil, tak bych práce nechal.

Dával jste někdy první pomoc mimo nemocnici?
Několikrát. Jednou jsme byli u našich příbuzných v Karviné a šli jsme hlavní třídou, když jsme uslyšeli ránu, takový tupý úder, kdy motocyklista narazil do auta. Poté ho to vymrštilo a po asi dvacetimetrovém letu spadl. Když jsem k němu doutíkal, tak motocyklista ležel na zádech a modral – byl v bezvědomí a zapadl mu jazyk. Podařilo se mi jazyk uvolnit tak, že jsem motocyklistu dal na bok. Poté ho odvezla rychlá záchranná služba do nemocnice. Následně jsem se dozvěděl, že muž měl poraněnou páteř a bohužel skončil na vozíku.

Jaký jste Vy pacient? Řídíte se pokyny lékařů?
Snažím se. Některé věci si kurýruji sám. S manželkou jsme oba zdravotníci, tak se kontrolujeme sami navzájem. Tam, kde to nejde a musí přijít na řadu odborník – jako v mém případě například neurochirurg – se s důvěrou svým kolegům odevzdávám.

Čím Vás práce ve zdravotnictví obohatila a naopak, co Vám vzala?
Vzala mi kus soukromí. Když vezmu počet služeb na záchranné službě za těch 42 let, tak jsem trochu ošidil rodinu. Mrzelo mne, že jsem často nebyl s rodinou. Naopak mám pocit uspokojení. Pro mne největší odměna byla, když jsem potkal člověka, který mi řekl: „Vykurýroval jste mne dobře.“ nebo „Pomohl jste mamince.“ To se stalo mnohokrát. V době rentgenování mne potěšilo – ještě v dobách před endoskopií, kdy nebyl ultrazvuk a CT – když jsem našel určitou „věc“ a chirurgové mi pak poděkovali.

Jaké jste měl koníčky a záliby před lety?
S dětmi jsme často chodili po okolí. Kdysi jsem hodně houbařil, měli jsme své místa. Nyní vyrazím na houby tak dvakrát ročně. V šedesátých letech měla nemocnice svůj fotbalový tým a zúčastňovala se na Jesenicku tzv. interligy, tedy amatérské soutěže různých podniků a též starých pánů fotbalových klubů. Kromě toho, že jsem aktivně hrával, jsem i organizoval zápasy našeho týmu.

A v současnosti – co děláte ve volném čase?
V posledních letech hodně fotím, čtu literaturu faktu. A se ženou chodíme již pátým rokem do pěveckého sboru. Jmenuje se Jesen – Jeseničtí senioři – a vystupujeme na různých akcích 10 až 12krát ročně, například i s umělci z národních divadel. A trénujeme každé úterý tři hodiny.