S pamětníkem

Doktorka Alice Ščudlová léčí již téměř 40 let

15. 12. 2016

Primářka rehabilitačního oddělení šternberské nemocnice „dobíjí baterky“ u sportu a zejména u vnoučat.

Text: redakce / Foto: archiv MUDr. Alice Ščudlové

Lékařka Alice Ščudlová po gymnáziu vystudovala Palackého univerzitu v Olomouci. Nejprve jeden rok pracovala jako asistentka na lékařské fakultě, od roku 1979 až dosud v Nemocnici Šternberk. Nejprve na neurologii, od roku 1985 na rehabilitaci. Od roku 1988 je primářkou rehabilitačního oddělení. Doktorka Ščudlová je vdaná za lékaře chirurgicko-traumatologického oddělení šternberské nemocnice MUDr. Josefa Ščudlu, má dvě dcery a tři vnoučata.

Paní doktorko, jak jste se dostala ke studiu a práci ve zdravotnictví?
Již od základní školy jsem se zajímala o přírodovědné předměty, zejména o biologii, chemii a fyziku. Na gymnáziu jsem si potom tento svůj zájem rozšiřovala i prohlubovala. Když jsem se po gymnáziu rozhodovala, kde budu pokračovat ve studiu, váhala jsem mezi medicínou a farmacií. Nakonec jsem zvolila medicínu na Palackého univerzitě.

Pracoval od Vás z rodiny někdo ve zdravotnictví?
Nepocházím z lékařské rodiny, takže jsem neměla ve svém nejbližším okolí žádné lékařské vzory, proto bylo rozhodnutí jen na mně. Z manželovy rodiny jsou skoro všichni lékaři, ale z mé rodiny nikdo.

Co Vám nejvíce utkví v paměti, když řekneme studium medicíny?
Byla to studentská léta. A během studií třeba zkouška z anatomie, kde tehdy zkoušející pan profesor Zrzavý měl na zkoušce své dva pudly, kteří mi skákali po nohách, a já jsem se měla soustředit na odpovídání otázek – na to si nejvíce vzpomínám. Bylo to takové trošku stresující, ale zase na druhé straně úsměvné. Náš ročník se pravidelně co pět roků setkává. Příští rok máme setkání po čtyřiceti letech. Před čtyřmi roky, kdy jsme měli jubileum 35 let po ukončení studia, na srazu bylo 80 ze 120 studentů, kteří byli v ročníku. Byli jsme takzvaně přátelský ročník a já na tu dobu ráda vzpomínám.

Po škole jste nastoupila do šternberské nemocnice?
Po absolutoriu LF UP Olomouc jsem pracovala jeden rok jako asistentka na lékařské fakultě. I když mě práce se studenty bavila, daleko více mě to táhlo do samotné lékařské praxe. Mám ráda bezprostřední kontakt s mými pacienty. Samozřejmě nesnižuji akademickou činnost, která je bezesporu velmi důležitá. Od roku 1979 až doposud pracuji v Nemocnici Šternberk, kde se uvolnilo místo na neurologii a také na zdejší chirurgii již pět let pracoval můj manžel. Od počátku jsem měla svým způsobem štěstí jak na spolupracovníky, tak i na samotnou nemocnici.

Pamatujete si, jaký byl Váš nástupní plat?
Celkem 1920 korun. V té době jsme byli dva lékaři novomanželé, takže se nám každá koruna hodila. Byli jsme také rádi, že jsme dostali novomanželskou půjčku, ze které jsme si mohli zakoupit základní vybavení do bytu.

Proč právě rehabilitace? Co Vás přivedlo k tomuto oboru?
Zpočátku jsem se věnovala neurologii, která je základním pilířem rehabilitace. Od roku 1985 jsem se rozhodla plně věnovat rehabilitaci. Tato volba měla i své praktické důvody. Na prvním místě byla vždy pro mě jako pro ženu rodina. Na rehabilitaci jsem nemusela řešit problém se službami. Také mám ráda sport, který má k rehabilitaci velmi blízko. Při službách bych se nemohla plně věnovat rodině, ale ani pravidelně sportovat.

Když zavzpomínáte na Vaše začátky, a srovnáte to s dneškem. V čem je největší rozdíl?
Pozoruji, určitě stejně jako řada mých kolegů, opravdu velké změny, ať již se to týká nových diagnostických i terapeutických metod nebo i přístrojového vybavení a to nejen v samotné rehabilitaci. Ve všem je rozdíl. Máme výborné vybavení, můžeme na semináře i do ciziny, prakticky těch možností je mnohonásobně víc, než tehdy. Jedno však zůstává, respektive mělo by zůstat neměnné, profesní i lidský zájem o pacienta.

Měla jste nějaký vzor?
Ti, kdo mě znají, ví, že jsem svá. Neměla jsem a nemám žádné konkrétní vzory. Vždy se snažím od každého naučit to nejlepší a zakomponovat to do svého osobitého stylu. Na druhé straně věřím, že i já mohu mnohé obohatit.

Kolik pacientů Vám už za dobu Vaší lékařské praxe prošlo pod rukama? Zkuste alespoň odhadnout.
Byly jich určitě tisíce, ale úplně přesně to „Líbí se mi, že rehabilitace je ze své podstaty multioborová“ spočítáno nemám. Mnoho pacientů léčím od prvopočátku své lékařské praxe a opakovaně se na mě s důvěrou obracejí, se svými problémy. Nejednou mezi námi vznikají přátelské vazby, což prospívá i samotné terapii.

Vzpomínáte někdy na své bývalé pacienty, kterým jste pomohla? Utkvěl Vám v paměti nějaký zajímavý příběh pacienta?
Odpověděla jsem částečně již výše. Jednu perličku však nemohu nezmínit. Nedávno ke mně přišel do ordinace pacient, který mi hrdě oznámil: „Paní primářko, já jsem ta Vaše první lumbálka (hovorové označení pro lékařský zákrok lumbální punkce), zvládla jste to tehdy bravurně, je to už 40 let…“ Musela jsem ho stran těch 40 let mírně korigovat, ale zase tak daleko od pravdy nebyl. Uvědomila jsem si, jak ten čas letí, i když já sama osobně toto vůbec nevnímám. Také nemohu nevzpomenout na pacientku, která byla postižená dětskou mozkovou obrnou. Léčila jsem ji od tří let, slečna pak i vystudovala střední školu. Utkvěla mi v paměti, protože jsem ji měla v péči více než dvacet let.

Jak se změnili pacienti ve vašem oboru?
Pacienti se moc nezměnili – pořád si myslí, že je medicína všemocná a že jim pomůže i bez jejich aktivního přístupu. Myslím si, že tento názor by se měl změnit. Pacienti by se měli více aktivně spoluúčastnit na svém zdraví, jak je to skoro všude ve světě.

Jste lékařka – dávala jste někdy první pomoc mimo ordinaci?
Několikrát jsem musela poskytnout první pomoc v rámci našeho oddělení, například ve sprše na vodoléčbě nám zkolabovala pacientka, které jsem ihned poskytla první pomoc.

Když jste nemocná, respektujete rady lékařů?
Snažím se hlavně léčit sama, ale někdy to nestačí. Potom se snažím opravdu poslouchat rady kolegů z jiných oborů.

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?
Nedá se vypíchnout jeden úspěch, jeden pacient, jeden špičkový kolega apod. Rehabilitace je ze své podstaty týmová, multioborová práce. Proto za svůj největší úspěch považuji vybudování velmi kvalitního pracovního kolektivu, který je pacienty vysoce kladně hodnocen. To je pro mě to největší a nejdůležitější ocenění.

Co Vás na práci nejvíce baví?
Mám velmi ráda setkávání se s lidmi, kterým mohu pomoci s řešením jejich problémů. Obor mi přináší do ordinace pestrou škálu pacientů. Také se mi líbí, že rehabilitace je ze své podstaty multioborová, tím mám možnost spolupracovat s kolegy z rozličných oborů, což dodává mé práci na zajímavosti.

Litovala jste někdy v životě, že jste zvolila tuto práci?
Nikdy jsem nelitovala, že jsem přešla z neurologie na rehabilitaci. Tento obor se mi velice líbí, protože pečuje o pacienty od nejmenších dětí až po vysoký věk. Rehabilitujeme jak miminka Vojtovou metodou, tak i devadesátileté pacienty po operacích zlomeniny krčku. Pestrost oboru se projevuje jak na věkovém rozsahu pacientů, tak i na škále jejich diagnóz. Je to zajímavá pestrá práce.

Co Vám práce lékařky vzala a naopak dala?
Vzala spoustu času, hlavně v počátcích, kdy jsem sloužila služby. První atestaci jsem absolvovala z neurologie a připravit se na ni bylo náročné. Před druhou atestací z FBLR jsem byla tři měsíce na stáži mimo domov, měla jsem dvě malé děti, to také bylo dost náročné pro mě i pro celou moji rodinu. Dala mi toho moc – možnost pomoci mnoha lidem od jejich bolestí a problémů, to mě stále velmi naplňuje a nikdy bych tento obor neměnila.

Povolání lékaře bývá náročné v mnoha ohledech. Co na Vaši profesi říká rodina? A jak velkou rodinu vlastně máte?
S manželem jsme se dohodli, že on bude jako chirurg mít noční služby a já díky tomu, že rehabilitace ve Šternberku nemá lůžka, budu povinnosti mít služby zproštěna. S odstupem času jsem moc ráda, že jsme se takto dohodli. Umožnilo mi to plně se věnovat rodině, našim dvěma dcerám, které obě vystudovaly vysokou školu, a jedna jde dokonce v našich šlépějích – je lékařkou na Neurologickém oddělení ve Fakultní nemocnici Olomouc, druhá je ekonomická inženýrka.

Co děláte ve svém volném čase?
Vždycky jsem sportovala, pocházím z nedaleké Olomouce, kde jsem profesionálně hrávala volejbal za Slávii Olomouc. Dnes se věnuji tenisu, lyžování, plavání, jízdě na kole. Sport mám velmi ráda a poskytuje mi nejen dokonalou relaxaci, ale i inspiraci do mé profese. Ve vztahu k mým třem překrásným vnoučatům je však i sport velmi slabým odvarem. Kdykoliv můžu, snažím se být s vnoučaty, nesmírně mě naplňují a „dobíjejí mi baterky“.

Čeho byste ještě chtěla ve svém životě dosáhnout? Ať už v pracovní nebo osobní rovině?
Myslím, že se mi podařilo dosáhnout mnohého ať již v profesním, tak i v rodinném a osobním životě. Samozřejmě se neuspokojuji, neusínám na vavřínech, nicméně kdyby vše zůstalo a vyvíjelo se směrem, jako nyní, byla bych velmi vděčná.