S pamětníkem

Doktorka Marcela Ehrenbergerová léčí již téměř 40 let

22. 8. 2016

Lékařka a dříve i ředitelka POLIKLINIKY AGEL v Ostravě ještě před 10 roky vykřikovala, že ji k počítači nikdo nedostane. A dnes téměř vše dělá přes počítač.

Text a foto: Ing. Tomáš Želazko

Lékařka Marcela Ehrenbergerová po gymnáziu v Ostravě vystudovala Palackého univerzitu v Olomouci. V roce 1981 nastoupila na internu Městské nemocnice v Ostravě a o čtyři roky později začala pracovat jako praktická lékařka na železničním zdravotnictví – dnes POLIKLINIKA AGEL Ostrava. V letech 2003 až 2008 ostravskou polikliniku řídila. MUDr. Ehrenbergerová má dvě děti – syna a dceru, a dvě vnoučata.

Paní doktorko, co jste studovala a kde?
Po gymnáziu v Ostravě-Porubě jsem studovala Univerzitu Palackého v Olomouci, obor všeobecné lékařství. Po absolvování lékařské fakulty jsem se strašně moc chtěla věnovat gynekologii. Ale bydlela jsem v Ostravě, kde tehdy zdravotnictví spadalo pod Městský ústav národního zdraví. A tam rozhodli – žádná gynekologie, ale budete praktický lékař, takže od té doby jsem praktickým lékařem.

Proč jste si vybrala medicínu?
Jako malá holka jsem měla vždycky takový krásný pocit, když někomu pomůžu. No a trošku mne k medicíně „dotlačili“ rodiče slovy jako „víš, to je krásné povolání.“ A říkali, když ty jsi taková chytrá, ty bys mohla pomáhat v té medicíně. No a já už jsem to pak asi vzala za své. Již od páté třídy základní školy nebylo pro mne nic jiného, než že budu studovat medicínu.

Pracoval někdo od Vás z rodiny ve zdravotnictví?
Ne. Takže jsem neměla žádný lékařský příklad, ani nebyl nikdo, kdo by mne od práce lékařky odrazoval.

Co Vám utkví v paměti na studentská léta v Olomouci?
Krásné město, bezvadná atmosféra na vysokoškolských kolejích. Nyní nedovedu pochopit, že všichni vysokoškoláci nechtějí bydlet na kolejích, chtějí být na privátech. Samozřejmě se nám líbilo na brigádách, třeba na bramborách. Něco neuvěřitelného jsem zažila na praxi ve Volgogradu. Byli jsme tam asi třikrát v nějaké nemocnici – podle nich to byl výstavní špitál – stavebně ty baráky nic moc, všichni lékaři nosili modré mundúry. Nedalo se to srovnat s fakultní nemocnicí, kam jsme normálně chodili na praxi a na stáže. Zato lidé, zážitky a vzpomínky jsou úžasné.

Kde jste absolvovala praxe? Jen v olomoucké fakultní nemocnici?
Na praxi jsem byla jednou ve Vítkovické nemocnici, pak dvakrát v Olomouci. No a jedna praxe byla taková „pseudopraxe“ právě v tom Volgogradě.

A jaká byla Vaše první lékařská „štace“?
Nejprve jsem nastoupila do Městské nemocnice, která byla součástí Městského ústavu národního zdraví. Tam byly čtyři interny a na jednu z nich jsem povinně nastoupila. Po roce jsem byla přemístěna jako praktický lékař do závodní ambulance Dopravního podniku Ostravy, kde jsem měla na starosti řidiče autobusů, trolejbusů a tramvají. Pro mladou lékařku to bylo velmi náročné. Naštěstí jsem za několik měsíců odešla na mateřskou, a tak jsem si vydechla.

Po mateřské jste se tam vrátila?
Ne. Ihned po mateřské jsem nastoupila na železniční zdravotnictví, což bylo závodní zdravotnictví Českých drah. No a jsem tady dosud, jen se to několikrát přejmenovalo.

Celou dobu jste působila v nynějších prostorech POLIKLINIKY AGEL v Ostravě?
Jako praktický lékař jsem měla ordinaci přímo na Hlavním nádraží v Ostravě. Tehdejší ostravská Poliklinika železniční měla několik praktických lékařů. Přímo v Ostravě jsme byli tři, další například ve Studénce, v Suchdole nad Odrou. Ale po čtyřech letech jsem odešla na druhou mateřskou a z ní jsem se vrátila zpět na Železniční polikliniku, ale do nově otevřené ambulance v nádherné dvojvile poblíž ostravského hlavního nádraží v Přívoze. A zde jsem působila od roku 1991 do roku 2003. Mezitím už došlo na železnici k mnohým změnám, a to včetně zdravotnictví. Nejprve se mnoho těch pracovišť a ambulancí privatizovalo, pak byla privatizace zastavena a Železniční poliklinika zůstala součástí Českých drah.

Vy jste se v té době stala ředitelkou ostravské pobočky železničního zdravotnictví.
Tehdejší pan ředitel se rozhodl založit soukromou praxi a mne nic jiného nenapadlo, než se přihlásit do konkurzu, který jsem vyhrála. Takže asi pět let jsem dělala ředitelku tady tomuto zařízení, ještě pod názvem Železniční zdravotnictví, které spadalo pod České dráhy. A když jsme v roce 2008 začali spadat pod společnost AGEL a scházeli praktičtí lékaři, já se rozhodla vrátit do ordinace k pacientům. A tady tvrdnu dodnes.

Koho máte na starosti kromě zaměstnanců Českých drah?
V nové éře, od vstupu AGELu, ale již dříve, se železniční zdravotnictví „otevřelo světu“. Začali jsme poskytovat pracovně lékařskou péči i dalším podnikům, které měly zájem. Mimo jiné jsme uzavřeli smlouvu s Dopravním podnikem, takže jsem se po x letech začala starat také o některé „bývalé ovečky“. Nyní již nemám na starosti jen zaměstnance Českých drah, ale i Dopravního podniku a další. Mnozí další pacienti se ke mně přeregistrovali, takže v ordinaci je pěkný fofr. 

Na koho ze svých začátků nejvíce vzpomínáte, kdo Vám nejvíce pomohl?
Na interně byl primář, zástupce primáře a zdravotní sestry. Tam to byla taková kolektivní práce. Ale poté jako praktický lékař jsem byla pouze se sestrou, která mi moc pomohla. Nikde nikdo, jen já a perfektní sestřička Jarmila Bačíková. A pak mi hodně pomohl pan doktor Komárek. Jako posudkový lékař od Železničního zdravotnictví docházel do ordinace Dopravního podniku a tam mne učil, jak se postavit k té či oné chorobě, zejména ve vztahu k pracovně lékařskému posudku. V době, kdy jsem byla se synem na mateřské, potkali jsme se s panem doktorem u nás na sídlišti. Přesvědčil mne, abych nastoupila k nim do Železničního zdravotnictví. A byl to zase pan doktor Komárek, který mne tam jako posudkový lékař i nadále vedl a radil mi. Vždy zde byl bezvadný kolektiv, jak lékaři, tak i sestry.

Pamatujete si, jaký byl Váš nástupní plat?
Tak úplně můj nástupní plat na té interně tenkrát byl 1990 korun.

Když zavzpomínáte na Vaše začátky, a srovnáte to s dneškem. V čem byl největší rozdíl?
V šíři záběru se medicína posunula ve všech oborech dál. Diagnostická kritéria, diagnostické možnosti, přístrojové možnosti – i ten praktický lékař, který zůstane s fonendoskopem a tlakoměrem – musí umět syntetizovat, co mu přichází z těch odborných pracovišť. A tam ten pokrok medicínský je neskutečný. Takže i praktik v těch odborných znalostech je hodně dál, než to bylo tenkrát.

Jak se změnili pacienti?
V minulosti diagnostické metody rozhodně nebyly tak dokonalé, ale lidi byli trošku jiní. Oni opravdu přišli, když jim něco bylo. A dnes s nárůstem diagnostických možností, léčebných možností, ale také rozšíření informovanosti veřejnosti, je práce s pacientem někdy nepříjemná. Často musím říkat: „Nechci slyšet, co jste četl na internetu!!!“. Jde o pseudoinformované lidi, na které ze všech možných stran proudí různé informace.

Jak se změnila práce praktického lékaře – máte více práce na počítači?
Psací stroj byl můj kamarád od samých začátků. I když jsem ještě před deseti roky vykřikovala, že k počítači mě nikdo nedostane, tak dneska musím téměř vše dělat přes počítač. Ale jinak komunikace s pacientem zůstala pořád stejná, protože bez komunikace s pacientem je to v ordinaci praktického lékaře práce o ničem.

Jak jste se sžila s pokrokem – třeba počítači?
Já tu vždycky křičím: „Ježiši, dejte mi s novinkami pokoj, já nic dělat nebudu, já jsem stará“. Ale nic jiného mi zatím nezbylo. Ještěže tu mám mladou sestřičku, která mi s technikou poradí – vždy volám „Dášo, mi to zase nejde!“. A pokud ne, tak volám ajťáka (smích).

Vzpomínáte na nějakého pacienta, který Vám něčím utkvěl v paměti?
Na začátku mé éry u železnice přišel posunovač, kterého jsem poslala na odbornou neurologickou ambulanci. Za pár dnů se vrátil, vtrhnul mi do ordinace a řval „Já vás zabiju“, „Já vás všechny zabiju“. Já jsem byla mladá, vyděšená, dvě malé děti doma a on že zabije všechny. A pak vyletěl ven. Za pár dnů přišel, pokorný, v ruce třímal takový krásný hrneček a říkal „paní doktorko, já se vám omlouvám. Víte, já nevím, co to do mě vjelo“. A ten hrneček mám do dneška.

Zažila jste i smutné události?
Zažili jsme hodně smutných příběhů. Můj mozek je ale prototypem z knih, že lidský mozek vytěsní to nepěkné a vzpomíná jen na to hezčí.

Takže ty špatné diagnózy, co jste musela říct – Vy to vytěsňujete?
To víte, že umřeli i mí pacienti. Vzpomínám na jednoho přednostu, často jsem k němu pracovně jezdila – kromě práce jsme pěkně u kafíčka a chlebíčku pokecali. Jednou přišel do ordinace, a jak jsem se na něj podívala, v duchu si říkám „a jéje“ – špičatý nos, šedivá kůže, to dlouho nebude trvat – a do půl roku byl mrtev. Mezitím jeho rodina k vám chodí a žádá, abychom něco udělali.

Jste lékařka – dávala jste někdy první pomoc mimo ordinaci?
Jednou. Volali mi, to jsem ještě dělala v ordinaci na hlavním nádraží, že jedna paní upadla do bezvědomí. Se sestrou jsme tam doběhly a začaly paní masírovat do doby, než přijela záchranná služba. Paní měla mozkovou příhodu a po hospitalizaci a rehabilitaci zůstala jen s lehkým postižením.

Jaká jste pacientka a posloucháte rady lékaře, nebo si to děláte po svém?
Nechodím k lékařům téměř vůbec. Pokud se ozvalo slepé střevo, tak ještě dva dny čekáte, jestli jde opravdu o slepé střevo nebo ne. Pak přijdete ke kolegům, rovnou hlásím, že se omlouvám, že to trvalo dva dny, ale já neměla čas. Jak to slyšel lékař, tak se málem vybulil. A tím jsem ho odrovnala a on mi ani nevynadal. Ale kolena mě bolí, páteř mě bolí, plotýnky jsem měla. Zní to blbě, ale vzhledem k tomu, že práce je tady hodně, tak nemohu svou absencí práci přidávat ostatním. Měla jsem asi dvakrát po třech dnech nemocenskou kvůli chřipce, pak jsem měla nemocenskou kvůli zlomené noze a kdysi dávno jsem byla na nemocenské s plotýnkou. To je všechno.

Litovala jste někdy v životě, že jste si zvolila tuto náročnou práci?
Jejda a kolikrát. Vždycky, když už tady padám s prominutím na hubu. Někdy si říkám – že já jsem nešla na kantořinu. Protože na gymplu jsem měla třídního profesora, a on mi říkal, nechceš si to rozmyslet s tou medicínou? Víš, co to je za dřinu? Víš a ty tu matiku umíš. Ty jsi sportovec (dělala závodně házenou), to bys měla takovou senzační kombinaci matematika – tělocvik. Neposlechla jsem ho a někdy toho lituji (smích).

Co Vám práce lékařky vzala?
Asi čas.

A dala?
Samozřejmě uspokojení z toho, že lidi přijdou s důvěrou. Podaří se občas někoho vyléčit, nebo někdy stačí, že s ním podiskutuji, vyslechnu ho, řeknu mu na to svůj názor. A to je mnohdy lepší, než jen vyléčit.

Jaké máte koníčky a záliby?
Syn má dvě děti, takže mám radost ze dvou vnoučat. Dcera si dálkově dodělává Vysokou školu Báňskou. Medicína mi vzala hodně zálib, ke kterým se nyní vracím. Miluji cestování a četbu, tedy historické romány a hlavně jednoduché ženské romány, protože potřebuji něco, kde můžu vypnout ten mozek, kde nemusí pracovat a vše vždycky dobře skončí. Kdysi jsem chodila pravidelně po horách a bavilo mne i vodáctví. Pak přišly děti a v posledních letech mi zbyly ty hory a poznávací zájezdy. Úplně zbožňuji cesty autem po Čechách a po večerech cestopisné nebo přírodovědné pořady. Mým nejlepším přítelem se ale stal tablet, kde když něco nevím, tak si rychle najdu – kde to je, jak to je, jak se tam dostanu a co tam jsou za zajímavosti. Jsem také pravidelným návštěvníkem divadelních představení a koncertů.