S pamětníkem

Sestra Marta Klusová pracuje v Nemocnici Český Těšín téměř půl století

10. 5. 2016

V minulosti se musely „drhnout“ rukavice nebo nástroje po operaci – sestry je musely dezinfikovat, mýt, pudrovat. Všechno se dělalo ručně.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Marty Klusové

Sestra Marta Klusová je legendou Nemocnice Český Těšín. Po vystudování Střední zdravotnické školy v Českém Těšíně nastoupila v roce 1969 do zdejší nemocnice, kde působí dosud. Pracovala jako sestra nejprve na gynekologicko-porodnickém, a poté na chirurgickém oddělení, později na stacionáři. Přestože nyní je již v důchodu, stále dvakrát týdně dochází vypomáhat do českotěšínské nemocnice. Marta Klusová je vdaná, má dva syny a dvě vnoučata.

Proč jste si vybrala zdravotnictví?
Od mala mne to ke zdravotnictví táhlo, takže jsem si vlastně splnila svůj sen.

Pracoval někdo z rodiny ve zdravotnictví?
Měla jsem o devět let starší sestru, která pracovala jako dětská sestra v českotěšínské nemocnici.

Jaké bylo studium na zdravotní škole? Co Vás nejvíce bavilo?
Škola byla těžká. Hodně jsme se učili latinu a zdravovědu, zejména somatologii (nauka o struktuře a funkcích lidského těla). Takže jsem se na tyto předměty musela hodně připravovat. Naopak jsem se nemusela vůbec učit na chirurgii, kterou nás měl primář chirurgie českotěšínské nemocnice Fiala a ten dokázal poutavě vést hodiny.

Po škole jste nastoupila hned do českotěšínské nemocnice. Na jaké oddělení?
Nastoupila jsem na gynekologicko-porodnické oddělení, kde jsem strávila půl roku. Pak jsem přešla na chirurgické oddělení, kde jsem nejprve dělala na chirurgické JIPce a poté na sálech. Co se před několika roky v nemocnici zrušily operační sály, jsem přešla do stacionáře.

Na koho v nemocnici nejvíce vzpomínáte, kdo Vám nejvíce pomohl?
Na chirurgii v počátcích mé pracovní kariéry určitě primář Fiala, který mne učil na zdravotní škole. Na koho také ráda vzpomínám, tak to byli primáři Malý, Charvát a Novotný, kteří řídili oddělení chirurgie. Ale lékařů a sester, se kterými jsem spolupracovala, bylo za tu mou éru strašně hodně.

Pamatujete si, jaký byl Váš nástupní plat?
(smích). Asi 1 050 korun. Dalo se s tím vyžít, ale našetřit nebo na dovolenou, na to nebylo.

Když zavzpomínáte na Vaše začátky, a srovnáte to s dneškem. V čem byl největší rozdíl?
Dnes jsou pracoviště daleko více a kvalitněji přístrojově vybaveny. Ale třeba my v českotěšínské nemocnici jsme nebyli přístroji vůbec špatně vybaveni. Třeba na pooperačním pokoji chirurgické JIPky jsme měli v 80. letech už monitorovací zařízení, takže to bylo v té době takové pokrokové. Ale přístrojové vybavení v minulosti a nyní se vlastně nedá vůbec srovnat.

Téměř před padesáti lety jste nastoupila, jak se změnila nemocnice?
Nemocnice Český Těšín byla v minulosti určena pro lidi z širokého okolí. Navíc měla velmi dobrou pověst. Třeba sem jezdily rodit maminky od Ostravy až po Jablunkov. Kromě gynekologicko-porodnického oddělení měla velmi dobrou pověst i zdejší chirurgie, kdy jsme měli spádovou oblast od Ropice až po Albrechtice. Později se na základě rozhodnutí vyšších míst nemocnice začala ubírat jiným směrem. Zrušila se některá oddělení jako například porodní, chirurgické nebo dětské, a nemocnice se zaměřila na ošetřovatelskou péči, rehabilitaci a má rozšířenou ambulantní péči.

Říkala jste, že zde byla vyhlášená porodnice. Kolik jste měli třeba porodů?
Když jsem začínala, tak nebyla ještě otevřená nemocnice v Havířově. Takže my jsme měli třeba za noc i šest až osm porodů, což bylo docela náročné, protože zde byla tři porodní lůžka. Někdy to bylo dost hektické.

Když si vzpomenete, po kolika postelích byly pokoje zde v nemocnici v minulosti?
Pokoje byly velké. Měly i osm postelí, na kterých byli pacienti. A třeba v noci, když byly příjmy, tak se ještě dávaly přistýlky do těch pokojů, abychom mohli pacienty umístit.

Když zavzpomínáte, jak jste nastoupila do zdravotnictví, a srovnáte. Co Vám připadá jako neuvěřitelné?
Byla spousta věcí, které by už dnes nikdo nedělal. V minulosti jsme „drhly“ rukavice nebo nástroje po operaci – musely jsme je dezinfikovat, mýt, pudrovat. Všechno se dělalo ručně. V mých počátcích instrumentářky dokonce děravé rukavice lepily různými záplatami. Dnes se rukavice ihned po nějakém výkonu vyhazují.

A co léky – srovnání dnes a tenkrát?
V současnosti je daleko širší škála léků, a to je pro pacienty jen dobře. V minulosti také nebyly některé léky vždy dostupné.

Jak se změnila práce sester?
Myslím si, že sestry dnes mají daleko vícevýhod. Například je daleko více pomůcek na ošetřování pacientů, což usnadní práci zdravotnickému personálu. V minulosti se muselo všechno převlíkat, všechno se muselo dávat prát. Také technika usnadňuje práci sester. Dříve jsme se museli na operačním sále tahat s pacienty. Když někdo vážil těch 150 i více kilogramů a my je museli přenášet na postele, to byla těžká dřina.

Jak jste se sžila s tím pokrokem – třeba počítači, operačními přístroji?
S tím nemám až takový problém. Kdybych třeba na delší dobu přestala pracovat, tak by to asi problém byl. Na sále jsme měli i laparoskop, takže jsme absolvovali různá školení, kurzy. To co potřebuji pro práci tady, to zvládám.

Srovnejte pacienty dříve a dnes.
Myslím si, že dříve byli pacienti takoví vděčnější. Nyní je spousta pacientů nevraživých, ne ale všichni. Také se nyní najde dost arogantních pacientů, což dříve téměř nebývalo. Když ano, tak to byla výjimka. Myslím si, že je to dáno dobou. Lidi bývají nervózní, třeba i proto, že nemají práci.

Vzpomínáte na nějakého pacienta, který Vám něčím utkvěl v paměti?
Spíše si pacienti pamatují nás. Kolikrát se hlásí: „Sestřičko, vy si mě nepamatujete? Já jsem byl ten, který měl to a to, kolem kterého jste běhali a vidíte, já jsem to přežil.“ Když vás někdo takto osloví, nebo se po letech ozve a třeba je vděčný nebo zavzpomíná, to mne vždy potěší.

Zažila jste nějaký dojemný nebo úsměvný příběh?
Za ta léta, toho bylo strašně hodně. Třeba po skončení operace na sále, tak potom nastala pro nás veselá chvilka, že vše dobře dopadlo. Naopak někdy byla velice napjatá atmosféra, jak na sále bývá. Největší radost ale vždy byla po císařském řezu, když odnesli miminko do předsálí a všichni jsme slyšeli, že pláče. Tak to byla ta největší satisfakce pro ty operatéry a pro nás všechny.

Zažila jste i smutné události? Například nezájem o pacienta?
Dost často jsem zažila, že staří lidé čekali na svou rodinu. Pořád se ptali, těšili se, že někdo přijde. A po návštěvách, kdy jim nikdo nepřišel, byli hodně smutní. Nebo třeba rodina přišla jenom v době, kdy lidé dostávali důchod, a pak se už celý měsíc neukázali. Tak to byly hodně smutné chvilky i pro nás.

Jak jste předávala zkušenosti mladým?
Na operačních sálech záleží opravdu hodně na kolektivu, při práci jsme závislé jedna na druhé. Jako staniční na operačním sále jsem zaškolovala nové kolegyně, aby zapadly do našeho dobrého kolektivu. Ale my na sálech jsme neměli nějakou velkou fluktuaci.

Poskytovala jste někdy první pomoc mimo nemocnici?
Jednou vyletěla paní a prodavačka z obchodu s křikem, že jim tam umírá člověk. Tak jsem tam šla. Naštěstí paní měla epileptický záchvat a začala se probouzet. Paní jsem pomohla do doby, než přijela záchranná služba.

Jaká jste pacientka a posloucháte rady lékaře, nebo si to děláte po svém?
Spíše poslouchám. Sem tam mám vlastní názor (smích), ale většinou poslouchám. Když se mám léčit v posteli, většinou to dodržuji.

Teď už jste v důchodu a v nemocnici stále vypomáháte.
Po nástupu do důchodu jsem až do konce loňského roku dělala na půl úvazku. Nyní dělám dva dny v týdnu, většinou na chirurgické ambulanci.

Litovala jste někdy v životě, že jste si zvolila tuto náročnou práci?
Ne. Nikdy.

Co Vám ta práce vzala?
Možná mi vzala trošku času. Byla jsem méně s dětmi, protože jsem byla daleko více vytížena, než když si odpracujete osm hodin, a tím to končí. My jsme mívali pohotovosti, sloužili dvanáctky i čtyřiadvacetihodinovky včetně víkendů a svátků. O to jsem trošku ochudila rodinu. Ale tu práci jsem měla ráda a neměnila bych ji.

Jakou máte rodinu a Vaše koníčky a záliby?
V manželovi jsem měla oporu. Byl velmi tolerantní a hodně mi pomohl, abych se mohla věnovat svému povolání. Když jsem třeba měla o víkendu službu, tak šel třeba s dětmi na hory. Děti mám dvě, dva dospělé kluky. A vnoučata také dvě, 21letou vnučku a 17letého vnuka. A další koníčky? Hodně ráda čtu, nejraději detektivky a naučné cestopisy. Také ráda luštím křížovky.

 

Sestru Martu znám od roku 1973. V té době pracovala na chirurgické JIP jako mladá zdravotní sestra po škole. Po mém nástupu na Chirurgické oddělení Nemocnice s poliklinikou v Českém Těšíně v roce 1984 byla již Marta zkušenou instrumentářkou na operačním sále. Od roku 2000 pracovala jako staniční sestra na operačním sále. Zůstala stále skromná s přátelským přístupem ke spolupracovníkům a se smyslem pro humor. Po odchodu do důchodu zůstala věrná nemocnici a spolupracujeme nadále na operačním sále. Byla schopna skloubit pracovní nasazení se vzornou péčí o rodinu, o čemž svědčí 2 synové, na které je patřičně hrdá.

MUDr. Tadeáš Gach, vedoucí lékař chirurgické ambulance