S pamětníkem

Doktor Jan Vrána léčí v Nemocnici Valašské Meziříčí přes 40 let

19. 2. 2016

Dnes již bývalý primář radiodiagnostického oddělení se v roce 1985 podílel na tvorbě prvního almanachu o historii nemocnice. Loni vytvořil almanach k 50. výročí nemocnice.

Text: Redakce / Foto: archiv MUDr. Jana Vrány, Ing. Tomáš Želazko

MUDr. Jan Vrána pochází z malé vesnice nedaleko Valašského Meziříčí. Po studiu na SVVŠ v Hranicích a absolvování Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1974 nastoupil do nemocnice ve Valašském Meziříčí. Do roku 1976 pracoval na interním oddělení, poté až dosud na radiodiagnostickém (RTG) oddělení nemocnice. V letech 1994 až 2013 byl primářem tohoto oddělení. Jeho manželka je zdravotní sestra. Spolu mají 3 dospělé dcery, všechny s pedagogickým zaměřením, a 4 vnuky.

Můžete zavzpomínat na dětství a studium?
Dětství jsem prožil jako klasický ogar na dědině. Hlavním zájmem, který vyplňoval mé volné chvíle, byl fotbal. Toho volného času ale zase tolik nebylo. Protože jsme měli doma hospodářství, bylo samozřejmé moje zapojení do domácích prací. Naše generace byla asi poslední, která byla takto „ klasicky“ vychovávána, jak to bylo v minulosti běžné.

Proč jste si vybral medicínu a byl někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Měl jsem vztah k přírodním vědám, proto jsem studoval gymnasium, tehdy SVVŠ v Hranicích. Zajímal jsem se o entomologii (zoologická věda zabývající se studiem hmyzu). Ale ve zdravotnictví pracovaly dvě tety, rodiče pracovali v zemědělství.

Zavzpomínejte na Vaše začátky – jaké bylo lékařské prostředí, léky atd. a srovnejte s dneškem.
Po promoci jsem nastoupil na internu ve Valašském Meziříčí s původním předpokladem odejít po erudici do funkce obvodního lékaře. S touto podmínkou tehdy přijímalo vedení nemocnic většinu absolventů, o funkci praktického lékaře mezi mladými velký zájem nebyl. Kolektivy lékařů na odděleních tehdy byly menší, počet lůžek větší. Starší kolegové pro nás znamenali samozřejmé autority a vzory. Diagnostické i léčebné možnosti byly tehdy ve srovnání s dneškem nesrovnatelné. Léčba infarktu myokardu spočívala v podávání analgetik a klidu na lůžku. Diagnostika plicní embolizace nebyla žádná. Průkaz onkologických nemocí se omezoval na rentgenové vyšetření žaludku či střeva kontrastní látkou či tomografii plic. Vzhledem k malému počtu lékařů jsme sloužili každý druhý víkend a další 1 až 2 služby ve všední dny.

Jaký byl Váš nástupní plat v daném roce?
Výši svého základního platu si už nepamatuji, ale vím, že v pohotovostní službě byl hodinový plat ve všední dny 7 Kčs, o víkendu 10 Kčs. Celkový plat byl nižší, než vydělávali naši pacienti v některých místních závodech a mnoho se za to nepořídilo. Postavení zdravotníka v tehdejším režimu bylo nedůstojné, proklamované pouze slovně.

Proč jste si zvolil jako obor radiodiagnostiku? Jak jste se vyrovnával s novou technikou, která přišla?
Po dvou letech praxe na interně mi nabídl primář RTG oddělení naší nemocnice MUDr. Dvořák místo na rentgenu, o který jsem se předtím nijak zvlášť nezajímal. Nikdy jsem toho nelitoval. Změny, ke kterým v průběhu mého téměř čtyřicetiletého působení v tomto oboru došlo, jsou mimořádné. V době mých začátků se snímkovalo na méně výkonných přístrojích, rentgenové snímky se praly ve vodním bazénu, sušily v plechových skříních sušiček, prostředí se trochu podobalo prádelně. Jako ohromný pokrok nám připadalo zavedení vyvolávacích automatů a kvalitnějších přístrojů. A dnes i tento „ pokrok“ analogové diagnostiky byl překonán digitalizací s naprosto zásadními změnami dokumentačních procesů. Novou oblastí diagnostiky bylo zavedení ultrazvukové diagnostiky. Zpočátku byly ultrazvukové přístroje jen v krajských nemocnicích a vzpomínám si, že pro naši nemocnici bylo ve Fakultní nemocnici v Olomouci k disposici vyšetření dvou pacientů týdně, vždy v úterý v 10.00 hodin. I naše začátky v sonografické diagnostice byly do jisté míry kuriózní. Naším prvním ultrazvukovým přístrojem byl totiž český ultrazvukový přístroj místní továrny TESLA Valašské Meziříčí, vyrobený v roce 1987. Při známé nedostupnosti součástkové základny v tehdejší době byl sice méně dokonalý, ale fungoval. Dnes vyšetřujeme na našem oddělenípřístroji renomovaných firem denně několik desítek pacientů a tato skvělá metoda je masově rozšířena. Se stejným obdivem se lze vyjádřit o CT vyšetření (počítačovým tomografem).

Co jste zažil v medicíně v počátcích kariéry, na co rád vzpomínáte?
V době mých začátků bylo běžnou praxí, že onemocnělé obvodní lékaře v regionu zastupovali mladí lékaři z interny. Když to dnes spočítám, poznal jsem tak sedm lékařských obvodů od Kelče po Prostřední Bečvu. Rád na to vzpomínám. Ordinoval jsem například v klášteře v Choryni. Při návštěvě nemocného jsem v zimě ve vánici jel rolbou po horském hřbetě Pusteven, na Prostřední Bečvě v údolí Rospité jsem poprvé v životě viděl živého brouka svižníka. Při jedné návštěvě nemocného ve vesničce Podolí jsem zaparkoval auto ve svahu na zahradě před domem pacienta. Když jsem chtěl po ošetření odjet, zadní kola auta se ve vlhké půdě protočila a auto sjelo po svahu a posadilo se podvozkem na pařez skácené švestky. Nezbylo než si půjčit ruční pilu a pařez odříznout.

Co vděčnost pacientů? Srovnejte jací byli pacienti dříve a nyní.
Při studiu materiálů k historii nemocnice jsem si znovu uvědomil ten obrovský pokrok v péči o zdraví obyvatel. Vzpomínám na vyprávění jedné pacientky, kterou v roce 1905 jako pětiletou léčil místní obvodní lékař. S uznáním vzpomínala, že zůstal u jejího lůžka celou noc, „až krize pominula“. Přitom celá léčba spočívala v podání kloktadla k desinfekci krku. Ještě do období 2. světové války byly možnosti zdravotníků velmi omezené. Téměř v každé rodině zemřelo jedno nebo více dětí, umírali mladí lidé. Dnes je to věc zcela mimořádná, a bohužel často spojená s úvahou rodiny o „zavinění“ zdravotníků. Za samozřejmost se považuje bezplatnost zdravotnické péče, zdravotníci jsou považováni za jakési garanty zdraví obyvatel, aniž by oni sami o své zdraví pečovali.

Jaký jste Vy pacient? Řídíte se pokyny lékařů?
I jako pacient mám již něco za sebou, snažím se problémy řešit bez zdržení a doporučeními kolegů se v podstatě řídím. Všichni dobře známe otázku, kterou si v duchu klademe při vyšetření některých našich pacientů: Proč nepřišel dříve?

Tvořil jste loni historický almanach vaší nemocnice, jak náročné to bylo?
Již od mládí mě zajímala historie regionu, ve kterém žiji, i historie zdravotnictví. Inspiroval mě k tomu i příklad mého nadřízeného, primáře RDG oddělení MUDr. Dvořáka, který od vzniku nemocnice v roce 1965 velmi pečlivě vedl nemocniční kroniku včetně fotodokumentace. Spolu jsme sepsali v roce 1985 první almanach o historii nemocnice. V loňském roce 2015 uplynulo 50 let od vzniku nemocnice, proto jsme se rozhodli celé období zdokumentovat. S několika spolupracovníky jsme se snažili zachytit historii nemocnice i zdravotní péči ve starším období v regionu Valašskomeziříčska. Materiály k historii nemocnice shromažďuji dlouhodobě, takže jsme některé mohli použít. Byly mezi nimi i vzpomínky zdravotníků, kteří dnes již nejsou mezi námi.

Jaké jsou nejdůležitější proměny, kterými prošla valašskomeziříčská nemocnice během Vašeho působení?
Změny kopírovaly vývoj medicíny v diagnostice i léčbě. V zobrazovacích metodách i laboratorní diagnostice došlo k značnému několikastupňovému posunu v množství i kvalitě vyšetřovacích metod. Ve všech oborech vznikly nové léčebné postupy s profitem pro pacienta. Když prakticky denně popisuji nálezy osteosyntes fractur krčků femorů u pacientů vyššího věku, vzpomínám, že v době mých začátků byly tyto fraktury léčeny náplasťovou extensí se zavěšením končetiny na kladce se závažím. Většina pacientů se komplikovala při této několikatýdenní fixaci zápalem plic, často se špatným koncem. Dodnes mě fascinují výsledky léčby infarktu myokardu katetrizačními rekanalizačními metodami, kdy pacient je v zavedeném systému transportován na vyšší pracoviště a po zákroku je během několika dnů propuštěn domů. V době před 40 lety to byla diagnosa závažná a výsledek vždycky nejistý. V urologii jsou elegantní metodou stentáže močovodů u ledvinných kolik, které nahradily zatěžující klasické operace, často opakované.

Poskytoval jste někomu první pomoc mimo nemocnici?
Někdy před 20 lety jsem jako první přijel na místo autohavárie, při níž dva mladíci sjeli s autem mimo vozovku. Nebyli připoutaní a oba zůstali zhroucení pod palubní deskou auta. Byli v bezvědomí, se zapadlým jazykem. Podařilo se je s pomocí dalších automobilistů vyprostit a oživit. Bylo to v neděli dopoledne, na silnici byl provoz, měli štěstí. V nočních hodinách by to asi dopadlo špatně.

Litoval jste někdy, že jste si zvolil povolání lékaře?
Ne.

Jaké máte další koníčky a záliby?
Mým koníčkem není jen historie zdravotnictví, ale všeobecná historie našeho regionu. Snažil jsem se získat veškeré regionální historické publikace, které existovaly, a sbírám i regionální pohlednice, fotografie. Dost jsem se věnoval i genealogii, samozřejmě mám vypracovaný rodokmen našeho rodu od konce 17. století. Také jsem sepisoval rodokmeny i známým. Dosud jsem se jako autor či spoluautor podílel na šesti regionálních publikacích, v současné době pracuji na sedmé. Kromě písemných zdrojů se vždy snažím o zachycení vzpomínek nejstarších obyvatel, pamětníků. Jejich vzpomínky často plasticky dokreslují strohá historická fakta. Domnívám se, že žijeme v mimořádné době. Tak obrovské změny v průběhu jednoho lidského života v minulosti nebyly.

Čím Vás práce ve zdravotnictví obohatila a co Vám naopak vzala?
Práce ve zdravotnictví je prací v kolektivu vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných lidí. Jsou to většinou kultivovaní, inteligentní lidé s rozličnými zájmy a schopnostmi a spolupráce s nimi člověka obohacuje. Z negativ lze zmínit snad jedině to nadprůměrné množství času, které nemocniční lékař v řádné pracovní době a při službách stráví v práci.