S pamětníkem

Renata Bieleszová pracuje v Nemocnici Podlesí již 30 let

14. 1. 2016

Nyní Ústavní hygieničku třinecké nemocnice v budoucí práci ve zdravotnictví výrazně ovlivnila maminka, která pracovala jako řidička sanitky.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Bc. Renaty Bieleszové, Ing. Tomáš Želazko

Ústavní hygienik Nemocnice Podlesí Bc. Renata Bieleszová po vystudování Střední zdravotnické školy ve Frýdku-Místku nastoupila v roce 1982 jako zdravotní sestra na interní oddělení Nemocnice Třinec Sosna. V roce 1985 přešla do Nemocnice Podlesí, kde pracovala na chirurgickém oddělení. V letech 1997 až 1999 jako staniční sestra úspěšně absolvovala pomaturitní specializační studium Ošetřovatelská péče v chirurgii a v letech 2004 až 2008 Vysokou školu podnikání, obor Ekonomika a management (bakalářské studium). Od roku 2008 působí v Nemocnici Podlesí jako Ústavní hygienik. Bc. Renata Bieleszová má přítele, 34letou dceru Andreu a 32letého syna Stanislava, a také má dva vnuky – 3,5ročního Jakuba a 2,5ročního Marka.

Jaká jste byla studentka – s čím jste měla problémy a naopak, co Vás nejvíce bavilo?
Problémy ve studiu jsem neměla žádné. Spíše naopak, studium mne bavilo, ráda jsem získávala nové vědomosti a znalosti. Více času bylo třeba se věnovat odborným předmětům, byly to nové pojmy, nové informace. Naopak matematika, fyzika a chemie, ty se učily snadno – byly to mé oblíbené předměty a bylo mi celkem líto, že se vyučovaly jen dva roky. Dokonce mi tehdejší profesorka matematiky nabídla po druhém ročníku přestup na průmyslovku, ale já jsem svoji budoucnost viděla ve zdravotnictví.

Proč jste si vybrala zdravotnictví? A pracoval někdo z Vaší rodiny v tomto oboru?
Moje maminka pracovala jako řidička sanitky, což mne hodně ovlivnilo. Jako malá jsem ji obdivovala, často mi o své práci vyprávěla. Navíc, v té době ještě žen řidiček bylo poměrně málo a řidička sanitky, to byla rarita. Měla ráda dálkové převozy, často mne jako dítě brávala s sebou, takže jsem měla možnost setkávat se se zdravotnictvím docela blízko.

Zavzpomínejte na Vaše začátky a srovnejte s dneškem.
To jaké jsou začátky, hodně záleží na lidech kolem vás. V průběhu studia jsme měly hodně praxe, byla spousta příležitostí si pod dohledem zkušených zdravotnic vše prakticky vyzkoušet, naučit se. Šlo to docela snadno, dokumentace pacientů i pracovní postupy byly jednoduché. V průběhu let se nároky na práci zdravotníků neustále zvyšují, činnosti se specializují, přístroje a vybavení je sofistikovanější. Dříve bylo například možné, aby sestra z chirurgie bez problémů zastoupila sestru na interním oddělení. To dnes již díky nejen vysoce specializované práci možné není. Změnilo se vše, léčebné a ošetřovatelské postupy, přístrojové vybavení, je k dispozici široký sortiment spotřebního zdravotnického materiálu a léků.

Co jste zažila v medicíně v počátcích kariéry, čemuž se nyní smějete?
No, ono moc není čemu se smát – spíše se jen divit tomu, v jakých podmínkách dříve dokázali zdravotníci poskytovat řádnou péči. Se vším se šetřilo, nebyly kvalitní pomůcky. Uvedu jen jeden příklad – k aplikaci injekcí se používaly kovové jehly pro opakované použití, což je dnes zcela nepředstavitelné. Jehly nebyly kvalitní, často se špička ohnula a vytvořil se háček.

Absolvovala jste Vysokou školu podnikání. Co Vás k tomu přivedlo? 
Myslím si, že člověk by měl využívat příležitostí, které se mu nabízejí. Vždycky jsem se ráda učila něčemu novému, a když tehdejší ředitel nemocnice nabídl zaměstnancům možnost studia na této škole, pracovala jsem jako staniční sestra chirurgického oddělení 2. Ani chvíli jsem nezaváhala a spolu s mými třemi kolegyněmi jsme se přihlásily.

Po absolvování Vysoké školy pracujete jako Ústavní hygienik – co vše to obnáší?
Často se setkávám s otázkou – co vlastně jako hygienik děláš? Díváš se, jestli si lidé myjí ruce? Mohlo by se zdát, že často má práce není vidět, ale kdyby se přestala dělat, bylo by to hodně znát. Ta práce je dost pestrá, zahrnuje širokou škálu činností, jejichž hlavním cílem je přispívat k tomu, aby pacienti i personál byli co nejvíce chráněni před infekcí. Zahrnuje z velké části jak podíl na tvorbě metodik a postupů, týkajících se protiepidemických opatření v nemocnici, tak i kontrolu jejich dodržování v praxi. Pravidelně provádím školení zdravotnických i nezdravotnických pracovníků v hygienické problematice, zde je kladen velký důraz na hygienu rukou, kdy její správné provádění významně snižuje možnost přenosu infekčního agens. Podílím se také na spolupráci s Krajskou hygienickou stanicí – obory komunální hygiena, hygiena práce a vodní hospodářství, Státním zdravotním ústavem a Mikrobiologickou laboratoří, účastním se interních auditů, příprav k akreditacím, zajišťuji inventury léků v nemocnici. K mým činnostem patří i dohled nad kvalitou úklidu. Rovněž je potřebné sledovat změny v legislativě a zavádět je do praxe, účastnit se seminářů a ostatních vzdělávacích akcí v mém oboru. Jsem členkou odborných organizací – Společnost pro nemocniční hygienu a epidemiologii a České lékařské společnosti J. E. Purkyně. V nemocnici jsem členkou Komise pro nozokomiální nákazy, Rady kvality, Komise pro inventarizaci léků a spotřebního materiálu, v Etické komisi pracuji jako tajemník. Velmi důležitá je pro mne dobrá spolupráce nejen s vedoucími jednotlivých pracovišť, ale také i s vedením nemocnice, také spolupracuji s manažerkou kvality a s manažerkou ošetřovatelské péče.

Působíte ve zdravotnictví již přes 30 let. Můžete se pochlubit, co se Vám podařilo?
Mám radost, že jsem vždy mohla a dosud mohu dělat práci, kterou mám ráda a kterou jsem vždycky dělat chtěla. Ať již jsem pracovala u lůžka na standardním oddělení nebo na intenzívní péči, pak jako staniční sestra nebo nyní jako ústavní hygienik – vždy jsem se snažila dělat práci poctivě a naplno. Dříve byly ve zdravotnictví jen omezené možnosti doplňovat si při zaměstnání potřebné vzdělání, bylo možné absolvovat jen pomaturitní studium. Dnes mají mladí zdravotníci mnohem více možností a příležitosti zvyšovat si kvalifikaci, aby mohli pacientům poskytovat co nejlepší péči. Pro funkci ústavního hygienika donedávna neexistovalo žádné specializační vzdělávání, absolvovala jsem ho teprve v průběhu loňského a letošního roku.

Setkala jste se za svou kariéru s někým, kdo Vás pracovně poznamenal?
Vážím si všech lidí okolo mne, vždy jsem měla a stále mám velké štěstí na nadřízené i spolupracovníky. Bylo mnoho lidí, kteří mi dávali šanci posunout se vpřed, a jsem jim za to vděčná. Vždy jsem měla ráda výzvy a změny, které mne něčím obohacovaly. Zdravotnictví je obor, kde se stále něco nového děje, stále je čemu se učit. Poznala jsem a stále poznávám mnoho skvělých lidí, kteří mne hodně naučili a hodně dali, a za to jim děkuji. Určitě ale nejvíce ze všech mne pracovně poznamenala má tehdejší nadřízená a pozdější kolegyně Kristýna Krausová, která nyní pracuje na pozici manažerky kvality společnosti AGEL.

Zažila jste nějaký dojemný či úsměvný příběh z nemocnice?
Ano, jistě, bylo jich mnoho. Bylo to hodně dávno, v době, kdy se začínaly používat injekční dávkovače (perfuzory). Konziliární lékař chtěl naordinovat kontinuální aplikaci léků a ptal se, zda máme perfuzor. Sestřička se otočila k lékárně a prohlásila – v ampulkách není, pane doktore. Někdy také dochází k humorným situacím díky tomu, že se v našem regionu komunikuje česky, polsky i nářečím, kdy stejná slova mají různý význam. Mladá paní doktorka z Olomouce přijímala pacientku a ta na dotaz – co děláte? (zaměstnání) odpověděla – ve werku (myšleno Třinecké železárny). Paní doktorka znejistěla, pokračovala dále a na dotaz – kde bydlíte? dostala odpověď – na Sosně (část Třince).

Co vděčnost pacientů? A srovnejte: jací byli pacienti dříve a nyní.
Těžko říct. Nyní nejsem v tak blízkém kontaktu s pacienty, abych mohla srovnávat. Ale myslím si, že pacienti se moc nezměnili. Je to v lidech, každý má jinou povahu, jiný přístup k ostatním. Někteří jsou vděční za maličkosti, které se nám zdají být samozřejmostí, jiným se nezavděčíte, i kdybyste jim snesli modré z nebe. Tak to vždy bylo a jistě i bude. Dnes jsou vyšetřovací, léčebné i ošetřovatelské postupy u stejných nemocí zcela odlišné než dříve, vše je efektivnější a pro pacienta šetrnější, doba hospitalizace se výrazně zkrátila.

Máte nějakého pacienta, na kterého jste nikdy nezapomněla? A proč?
Těch pacientů je celá řada, přece jen jsem na lůžkovém oddělení pracovala dvaadvacet let. Většinou to jsou pacienti, kteří se u nás léčili dlouhodobě nebo ti, kteří v mladém věku onemocněli nevyléčitelnou nemocí a byli přitom plni optimismu a plánů do budoucnosti. Bylo mi jich moc líto. Snad nejvíce se mi vryla do paměti paní s těžkou srdeční vadou, která věděla, že má před sebou snad jen pár dnů života, a byla odhodlána vyskočit z okna, když by nemohla dostat propustku, aby si uspořádala rodinné záležitosti. Druhý den po propustce jsem paní posadila ke stolu a vrátila se k ní s obědem. Paní seděla u stolu, opřena o zeď a dívala se ke dveřím – byla mrtvá. Byl to pro mne velký šok, pracovala jsem teprve pár dní.

Předáváte zkušenosti mladým zdravotníkům?
Jako staniční sestra jsem měla možnost podílet se na adaptaci nových pracovníků. Nyní všechny nové pracovníky nemocnice a úklidové firmy, stážisty a studenty na praxi při nástupu proškoluji v hygienické problematice, u stálých pracovníků pak probíhají periodická školení jednou ročně.

Co Vám práce ve zdravotnictví dala a naopak vzala?
Dala mi to, co jsem od své práce očekávala a co jsem si přála. Mé zaměstnání mi umožnilo dělat práci, která je pro mne velmi zajímavá. Také mi umožnila poznávat nové spolupracovníky, získávat nové přátele, ale také setkávat se s pacienty a jejich problémy a nemocemi. Umožnila mi získávat nové zkušenosti a znalosti. Zdravotnictví je dynamické, rychle se rozvíjející odvětví. A co mi vzala? Nevím, určitě mi nevzala nic, snad jen před čtyřmi léty jsem měla hodně těžké období, kdy bylo třeba zvládat práci ústavního hygienika i práci na centrální sterilizaci na poloviční úvazek. Měla jsem pocit, že nemám dostatečný prostor pořádně se věnovat hygienické problematice a v práci jsem trávila spoustu času. Nyní je situace jiná a mohu se věnovat pouze problematice ústavního hygienika.

Jaká jste pacientka, posloucháte rady lékařů?
Ano, samozřejmě respektuji doporučení lékařů a řídím se jimi. Jako pacientka se s nimi setkávám spíše jen při preventivních prohlídkách. Naštěstí bývám nemocná jen výjimečně. Před dvěma léty jsem měla zlomenou ruku, ale ošetřovatelka na naší chirurgické ambulanci mi tak úžasně přiložila sádru, že po sundání jsem ani nepoznala, že byla ruka měsíc znehybněna.

Jaké máte koníčky a záliby? Rodina?
Ráda trávím svůj volný čas s rodinou, přáteli, nebo se věnuji svým koníčkům. S dětmi se navštěvujeme, také s maminkou a jejím přítelem, s mým bratrem a jeho ženou, všichni jsou moc fajn. Dovolenou s mým přítelem většinou trávíme na horách. Mezi mé další koníčky patří cyklistika a ruční práce. Rovněž se účastním příprav na akce pořádané nemocnicí, ať už jde o akce pro dospělé – odborné nebo oddychové, nebo o zábavné akce pro děti zaměstnanců.