S pamětníkem

Primář Milan Blaštík pracuje v přerovské nemocnici přes 35 let

7. 10. 2015

Přáním primáře dětského oddělení v Přerově je vytvořit si genealogický strom své rodiny a tento rodokmen předat synovi.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Milana Blaštíka, Ing. Tomáš Želazko

MUDr. Milan Blaštík se narodil v roce 1954 v Brně. Poté se jeho rodiče přestěhovali blíže ke své rodině, takže základní školu dochodil a poté gymnázium absolvoval v Přerově. Po vystudování Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nastoupil na dětské oddělení přerovské nemocnice. Působil také šest let jako terénní pediatr a v roce 1991 se vrátil do Nemocnice Přerov, již jako zástupce primáře dětského oddělení. V roce 2007 se stal primářem tohoto oddělení. Primář Blaštík je ženatý a má 2 dospělé děti.

Pane primáři, proč jste si vybral medicínu? Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Nikdy jsem nebyl zvláštní technický typ a paní profesorka na gymnáziu ze mě byla zoufalá. Deskriptivní geometrii jsem uměl za jedna, ale například analytickou geometrii a fyziku už hůře. Na učitelské směry jsem moc nechtěl, takže jsem se přihlásil na medicínu do Olomouce. Nikdo z rodiny ve zdravotnictví nikdy nepracoval, byla to má volba a poněkud se zaměřením „rodinným profesím“ vymykala. Rodiče pracovali v úřednických profesích.

Jaký jste byl student medicíny, co Vás nejvíce bavilo?
První tři roky na vysoké škole jsem bydlel na privátě se svým kolegou, teď očním lékařem a musím říci, že to byla krásná léta. Chodili jsme do stejného kruhu, dobře jsme se učili a já měl až do konce třetího ročníku „zaděláno“ na červený diplom. Jenže pak se věci posunuly malinko jinam. Seznámil jsem se se svou současnou manželkou a na přípravu ke zkouškám už bylo méně času, takže se červený diplom „nekonal“.

Proč jste se rozhodl pro pediatrii?
Na pediatrii jsem se přihlásil cíleně. Ovlivnil mě klid a rozvaha tehdejšího zástupce primáře přerovské nemocnice, MUDr. Kalabuse staršího, a skutečnost, kdy jsem si uvědomil, že z dětského oddělení odchází pacienti úplně vyléčení, zdrávi. To se o mnohých dalších odděleních, která léčí zejména seniory, říci nedá. Takže jsem hned po škole nastoupil na dětské oddělení v Přerově.

Jaký byl Váš nástupní plat a kde všude jste za svou kariéru pracoval?
Nástupní plat byl tehdy 1 640 korun československých. Po roce vojenské základní služby, jsem se vrátil do přerovské nemocnice a v rámci přípravy k atestaci absolvoval náležité “kolečko“ po odděleních. Po atestaci jsem asi šest let pracoval jako „terénní“ pediatr a v roce 1991 jsem se vrátil na dětské oddělení do funkce zástupce primáře. Ihned si udělal atestaci z pediatrie II. stupně a potom atestaci z dětské kardiologie. Ve funkci primáře pracuji 8 let.

Zavzpomínejte na Vaše začátky?
Začátky? Těžké, každý z čerstvých lékařů se cítí – a já také – jakoby už všechno věděl, jako mistr světa. Praxe ale velmi rychle každému z nás dala pocítit, jak se věci ve skutečnosti mají, a že se musíme mnoho co ještě učit. Každému z nás velmi rychle spadl hřebínek, a právě ten opravdový pocit pokory – pokory k chorobám, ke zkušenostem starších kolegů – je to správné podhoubí k zahájení práce na sobě a pro kolektiv.

Setkal jste se za svou kariéru s někým, kdo Vás pracovně poznamenal?
Velmi silně mě, právě v souvislosti s dětskou kardiologií, ovlivnil prof. MUDr. Milan Šamánek. Je to člověk, který dokázal vybudovat Dětské kardiocentrum v Motole, pracoviště, které se srovnává se světem. Tato osobnost by ovlivnila každého. Člověk tvrdý a laskavý zároveň, zkrátka můj kardiologický i lidský guru.

Dokázal byste alespoň v krátkosti porovnat, jak se změnila práce personálu dětského oddělení, od doby, kdy jste začínal?
Když přihlédneme jen ke stavebním dispozicím bývalého a současného oddělení, kde již 10 let pracujeme, tak je pohled nesrovnatelný. Už jen bezpečnostní, protipožární, technické aspekty – troufám si tvrdit, že pokud bychom dnes byli ve staré budově, tak bylo dětské oddělení zrušeno. Jsme akreditovaným pracovištěm. Akreditační proces není příliš populární, ale nese s sebou velká pozitiva. Nyní jsou naprosto jasné pracovní postupy, kompetence pro všechny spolupracovníky.

Co se Vám podařilo na přerovském dětském oddělení?
Každý z nás lékařů přináší oddělení významný moment, elán, chtění, novou energii. Mně se třeba podařilo na oddělení přinést odbornost dětské kardiologie, získat nám první UZV přístroj ALOKA. Později zavést prenatální echokardiografii, ale to nepovažuji za nic mimořádného, protože každý z mých předchůdců, a teď i mí současní kolegové, obohacovali a obohacují naši denní práci novými poznatky, diagnostickými metodami a léčebnými postupy.

Jste již několik let primářem. Kam se oddělení posunulo během Vašeho primariátu a čím se dětské oddělení v Přerově může pochlubit?
Základy, fyzické i pracovní, současného dětského oddělení, byly položeny kolem roku 1996 až1998, kdy se Pavilon pro matku a dítě koncipoval. Při těchto diskuzích vznikla vize sjednotit všechny dětské pacienty, ať chirurgické či ortopedické, pod jednu střechu. Tato představa se podařila a my se rázem a za pochodu museli řadu nových věcí naučit. V posledních letech spolupracujeme velmi úzce s kolegy z chirurgie, ortopedie, traumatologie, ORL, což v letech před otevřením tohoto pavilonu nebývalo nebo bylo ve velmi vlažné podobě. Dětské oddělení se během posledních 10 let vypracovalo v kompaktní celek, který kromě již zmíněné kardiologie, nabízí i atestovanou nefrologickou péči. Pracujeme s pacienty endokrinologickými, na velmi vysoké úrovni je neonatologie. Donedávna bych nikdy nepomyslel, že budeme léčit například novorozeneckou sepsi. Můžeme-li se něčím opravdu pochlubit, tak je to ona komplexnost, kterou nabízíme.

Co vděčnost pacientů? A srovnejte: jací byli pacienti dříve a nyní.
Řekl bych, že ke změně došlo a dochází. Za minulého režimu byl lékař svým způsobem nedotknutelný, prakticky vše nám "prošlo". Jedině na režim se nesmělo nadávat a pacient byl nepochybně v submisivním postavení. V současné době je lékařská práce výrazně sledována, a to ze stran odborných společností, pojišťoven, hygienických stanic, ale i pacientů-klientů. Některé názory staví pacienta do role spolupracujícího, do role partnera při léčebném procesu. Do jisté míry je to správně – v dobře nastavené spolupráci je léčení snazší, ale bez vzájemné důvěry už to není pravda. A musí zaznít, že jak pacient, tak i lékař nemusí "spolupráci-nespolupráci" držet, obě strany mohou požádat o změnu.

Co Vám práce ve zdravotnictví dala a naopak vzala?
Práce ve zdravotnictví mi dala především pokoru k nemocem, a úctu ke kolegům, kteří se něco naučili a dále na sobě pracují. Také mi dala mi radost z týmové práce, poznání mnohých lidských osudů, ať zdravotníků či pacientů, nebo radost z každého ukřičeného novorozence. Naopak jsem poznal i smutek a prázdnotu, když jsem se v kostele loučil nad rakví zemřelé kolegyně. Jediné co mi práce ve zdravotnictví opravdu vzala, je kvalitní a hluboký spánek.

Máte nějakého pacienta, na kterého jste nikdy nezapomněl?
Zase se vracím ke svým svátečním službám, protože každý rok přes vánoční svátky na oddělení několik děti zůstane. V paměti mi zůstává Zdenička, čtyřletá holčička s těžkým zápalem plic a pěkným kukučem. Té bych Ježíška moc přál prožít doma, ale nešlo to. Určitě si Vánoce po propuštění domů s rodiči vynahradila.

Litoval jste někdy, že jste si zvolil povolání lékaře?
Nelitoval, ale někdy si, zvláště při velkém zatížení, při epidemiích a náporu na lůžka, s kolegy říkáme, že prostředky jdou v jiných odvětvích vydělat snáze.

Setkal jste se s nějakým smutným osudem?
Ano, před mnoha lety, ještě ve staré budově na oddělení 23. prosince zemřelo malé dítě na nepoznaný subdurální hematom (rodiče opakovaně úder do hlavičky negovali). Já měl následující den – Štědrý den – službu a odpoledne přijal telefonát. Starší hlas se představil jako babička uvedeného dítěte a ptala se na zdraví vnoučka. Já neměl tu sílu jí po telefonu říci pravdu a odkázal jsem na rodiče, že mají informace. Dodnes na to smutně a s vnitřní výčitkou vzpomínám.

Jaké máte koníčky a záliby?
Člověk nemůže žít jen prací. Měl jsem a mám několik koníčků. Předně to byl volejbal, přechodně rybaření, teď asi 10 let jezdím na kole. Tento sport mi pomáhá se udržovat fit, mohu navštěvovat nová místa, potkávat nové lidi. Až bude hůře a přijdou deštivé dny a dlouhé večery, tak mám nachystánu spoustu informací, které jsem před mnoha lety vyhledal v Zemském archivu v Brně. Zatím nebyl čas informace utřídit a vytvořit si genealogický strom mé rodiny, ale určitě si na toto čas najdu. Těch předků je mnoho – nejstarší doložitelný můj předek je z roku 1662 – a věřím, že synovi rodokmen s kořeny naší rodiny.