S pamětníkem

Jana Dzinglová chtěla být již od dětství zdravotní sestrou

30. 7. 2015

Staniční sestra porodnicko-gynekologického oddělení nastoupila do Vítkovické nemocnice v roce 1978 a s malou přestávkou zde od té doby pracuje.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Jany Dzinglové

Celé dětství prožila Jana Dzinglová v areálu léčebny na Krnovsku, kde její rodiče pracovali. I proto se staniční sestra porodnicko-gynekologického lůžkového oddělení Vítkovické nemocnice rozhodla věnovat nemocným. Jako zdravotní sestra pomáhá léčit již téměř 40 let.

Proč jste si vybrala zrovna zdravotnictví?
Maminka skoro celý život pracovala jako zdravotní sestra v léčebně tuberkulózy a respiračních nemocí v Žárech u Města Albrechtic. Otec zde pracoval jako vedoucí údržby. My jsme v areálu léčebny měli byt a rodiče nám zde udělali krásné dětství uprostřed přírody a zároveň paradoxně v nemocničním prostředí. Takže mé kroky šly tímto směrem a díky dětství se celý život pohybuji ve zdravotnictví.

Kam jste šla na střední školu a jaká jste byla studentka?
V patnácti letech jsem šla studovat střední zdravotní školu do Krnova obor dětská sestra. Ale kvůli problémům s dojížděním a praxi v nemocnici jsem bydlela na internátě. Nestudovala jsem nějak excelentně, byla jsem spíše lepší průměr. Měly jsme strašně přísnou paní učitelku, což se nám samozřejmě nelíbilo. Nakonec jsme odmaturovaly s výtečným prospěchem. Právě díky této přísné učitelce a paní ředitelce Kožouškové, která byla v celém kraji velmi uznávaná, že vychovává studentky, jež bez problémů přišly do praxe. Dokonce mám nyní ve Vítkovické nemocnici spolužačku z krnovské zdrávky, a to Milenu Ševčíkovou, se kterou někdy společně zavzpomínáme na studentská léta.

Proč jste si vybrala obor dětská sestra?
Samozřejmě to opět souvisí s rodiči, kteří pracovali v léčebně. Maminka měla náročnou práci s trvale ležícími pacienty, a proto mne směrovala spíše k povolání dětské sestry, že se ke mně více hodí. Mnohdy jsem jí později za to byla vděčná, měla pravdu.

Kde jste nastoupila po zdravotní škole?
Maturovala jsem v roce 1977 a poté nastoupila na dětské oddělení Krnovské nemocnice u batolat. Ovšem zhruba po roce jsem odešla s manželem do Ostravy, protože zde jako zaměstnanec Vítkovických staveb dostal byt. Nastoupila jsem do Vítkovické nemocnice na novorozenecké oddělení. Na začátku to byl pro mě šok, protože dětské oddělení v Krnově bylo krásné, prosklené, veselé. Tady ve Vítkovicích všude kolem provozy, komíny a nemocnice vlastně byla uprostřed továrny – takže jsem z toho byla opravdu nesvá. A vidíte, jsem zde dosud.

Od té doby jste ve Vítkovické nemocnici?
Na krátkou dobu jsem jako dětská sestra pracovala v jeslích. Jak jsem měla malé děti, tak jsem nemohla pracovat na třísměnný provoz. Ale jesle i nemocnice v té době spadaly pod Městský ústav národního zdraví, takže to byl jeden společný zaměstnavatel.

Kdy jste se vrátila zpět do nemocnice?
V roce 1990. Protože ale nebylo místo na novorozeneckém oddělení, nastoupila jsem na gynekologii. Během tohoto období jsem si dodělala maturitu v oboru porodní asistentka a specializaci v Brně obor gynekologie a porodnictví. Od roku 1998 jsem staniční sestra gynekologického lůžkového oddělení

Co jste zažila v medicíně v počátcích kariéry a srovnejte s dneškem.
Když zavzpomínám – přístrojové vybavení bylo po mém nástupu do nemocnice na nízké úrovni. Komfort pacientů je dnes úplně někde jinde. Děti byly v minulosti na odděleních samy a dnes mohou být při hospitalizaci společně s rodiči. Protože dětským pacientům v minulosti chyběla maminka, tak jsme se jim co nejvíce snažili věnovat, aby je nestresovalo nemocniční prostředí a absence rodičů.

Zažila jste nějaký dojemný či úsměvný příběh z nemocnice?
My jsme oddělení, jak já vždy říkám, kde se život rodí i končí – tedy porodnice a gynekologie. Takže já mám v hlavě spíše ty smutnější stavy, které skončily smrtí. To jsem vždy těžce nesla. Pokaždé to bylo pro mne docela trauma, zvlášť když se jednalo o maminku malých dětí. Naopak na porodním sále, kde jsem strávila podstatnou část svého pracovníhoživota, to je úplně o něčem jiném. Úsměvné například bylo, když začínala přítomnost tatínků u porodů. Většinou byli vyděšení z toho, co se děje, jak porod probíhá. Ale radost po porodu, když jsou na to dva, vlastně tři, je spontánní, větší.

Zažila jste nějaký úsměvný příběh?
Bylo to na novorozeneckém oddělení asi v roce 1978. Můj spolužák ze základní školy fotbalista Jaroslav Zápalka, který chytal za Vítkovice, po narození druhé dcery běhal kolem porodnice a na mne křičel: Jano, ukaž mi tu holku a pak ji vyměň za kluka! Já chci mít následníka – fotbalistu.

Co vděčnost pacientů? A srovnejte: jací byli pacienti dříve a nyní.
Já myslím, že jsou vždycky vděční. Když se k nim chováte hezky, empaticky, vstřícně, vysvětlíte jim všechno, tak si nemyslím, že by byli nevděční.

Máte nějakého pacienta, na kterého jste nikdy nezapomněla?
Nezapomenu na pacientku, která byla po páté na umělém oplodnění. Čtyři pokusy se nezdařily, až pátý byl úspěšný. Paní měla v té době 40 let a byla zoufalá, že v tomto věku má rodit a péči o dítě nezvládne. Naštěstí všechno dobře dopadlo a porodila zdravého chlapečka. Přinesla nám ho ukázat a byla neskutečně šťastná.

Předáváte zkušenosti mladým sestrám?
Když jsem nastoupila na novorozenecké oddělení do Vítkovické nemocnice, tak mne dostala na starost sestřička Marie Kozelská. Šlo o erudovanou sestru, na kterou moc ráda vzpomínám, protože mne toho naučila opravdu hodně a předala mi mnoho zkušeností. Poté byla vrchní sestra porodnice, teď už je důchodkyně. Sama nepřednáším, ale jsem mentorka studentů. Chodí k nám studentky ostravské a opavské university a zdravotní školy. Snažíme se je vést k tomu, aby se u nás co nejvíce naučily a získaly zkušenosti.

Co Vám práce ve zdravotnictví dala?
Určitě vážit si toho, že je člověk zdravý – to není fráze. Naše oddělení také již třetí rok spolupracuje s mammologií. Takže ve Vítkovické nemocnici pacientky operují a poté u nás leží na našem oddělení. Často obdivuji jejich optimismus.

Jaké máte koníčky a záliby?
Zahrada, příroda, kytičky. Také ráda šiju a baví mne ruční práce, je to příjemný relax.

Takže poslední otázka – jak velkou máte rodinu?
Mám manžela, dvě děti – syna a dceru. Obě děti mi daly po jednom vnoučeti, kluky – osmiletého Julka a šestiletého Šimona. Z těch mám velkou radost.