S pamětníkem

Paní Eva Klimešová vyšetřuje krev dárcům již osmačtyřicet let

30. 6. 2015

Jak sama říká, k práci na Transfúzní službě jsou potřebné dobré znalosti oboru i pečlivost, ale také dobrý pracovní kolektiv.

Text: Bc. Lucie Drahošová / Foto: archiv Evy Klimešové, Mgr. Markéta Stržínková

Paní Eva Klimešová je příkladem věrnosti své práci. Již osmačtyřicet let pracuje v šumperské Transfúzní službě, kde se za dobu její praxe radikálně změnilo vybavení, postupy, používané materiály i název pracoviště. Práce ji navíc stále baví a dodnes ráda vzpomíná i na pracovní začátky a zábavné příhody, o které se podělila i s námi.

Čemu jste se věnovala jako dítě? Zajímalo Vás zdravotnictví už jako malou?
Jako dítě jsem se zdravotníků spíše bála, hlavně když šlo o odběr krve nebo třeba o bolavé ucho. Pak jsem se ale na poliklinice setkala s laborantkou, která mě dokázala přesvědčit, že strach se dá překonat. A od té doby mi „bílé pláště“ byly spíše sympatické. Navíc moje starší sestra vystudovala zdravotnickou školu obor zdravotní sestra a její manžel byl doktor farmacie. Obě povolání se mi líbily. Ve škole ale byly moje představy o budoucím povolání dost široké. Nejvíce mě bavila chemie, ale také český jazyk, literatura a hudební výchova.

Co jste vystudovala a co Vás přimělo k výběru právě tohoto oboru? 
Vystudovala jsem obor zdravotní laborantka na Střední zdravotní škole v Olomouci. K výběru školy a studiu na střední zdravotní škole mě vlastně přiměl můj učitel zeměpisu a zároveň ředitel III. ZDŠ v Šumperku pan Antonín Horák. V tehdejší době nám učitelé hodně pomáhali při výběru školy a povolání, které odpovídalo našim zájmům i schopnostem. U mě to byl zájem o chemii a také schopnost pomáhat spolužákům při doučování, například v českém jazyce nebo chemii.

Jak vzpomínáte na dobu studia? Co vás na škole nejvíce bavilo?
Střední zdravotní škola v Olomouci mi nabídla určitě kvalitní přípravu pro budoucí práci. Odborné předměty nás vyučovali lékaři a přednostové oddělení z Fakultní nemocnice v Olomouci, kteří přednášeli na lékařských fakultách. Na praxi jsme docházely na teoretické ústavy zároveň i s mediky a často jsme si vyměňovali zkušenosti ze studia k prospěchu obou stran. Všechny odborné předměty byly zajímavé především v praxi. Mě osobně dost bavila mikrobiologie, kde bylo možné použít při přípravných pracích i chemii, ale také hematologie a transfuzní služba, kde jsme se učily poznávat jednotlivé krevní buňky, vyšetřovat krevní skupiny a odebírat krev z prstu i žíly. Na studia vzpomínám opravdu velmi ráda a stále se těším na naše pravidelné pomaturitní srazy v Olomouci. Je nás ještě pár absolventek, které působíme ve svých oborech, a tak je naše setkávání i o naší práci.

Jak dlouho pracujete na transfúzní službě? A jak jste se k této práci dostala?
Tomuto oboru se věnuji doslova celý svůj profesní život a nikdy jsem neopustila ani Šumperk. Po maturitě v roce 1967 jsem nastoupila na Okresní transfuzní stanici v Šumperku, která byla součástí nemocnice Šumperk. Oddělení bylo rozděleno na část transfúzní, laboratorní a ambulantní, probíhaly tam odběry krve dárců, výroba plazmy, prováděla se vyšetření před a po odběrech u dárců krve, ale i vyšetření pro pacienty nemocnic Šumperk, Zábřeh a Červená Voda. Jako zdravotní laborantka jsem prošla postupně všemi úseky a ještě v tomtéž roce začala sloužit pohotovostní služby pro zmíněné nemocnice. V průběhu let se název oddělení změnil na hematologické a transfúzní oddělení a později v roce 2006 došlo v nemocnici k centralizaci laboratoří a ke vzniku samostatné Transfuzní služby a krevní banky, kam jsem přestoupila i já. Byla to ale změna spíše jen formální. Na Transfuzní službě v Šumperku tedy působím již osmačtyřicet let, nyní už ale jen na zkrácený úvazek.

V čem je podle Vás práce na transfúzní službě výjimečná, odlišná? Co je při takové práce nejdůležitější?
Práce na Transfuzní službě nebo v krevní bance je nejnáročnější na přesnost a pečlivost všech vykonávaných činností, protože jakákoli chyba může ovlivnit kvalitu transfúzních přípravků a dokonce i vážně ohrozit zdraví či život pacienta při podávání transfúze. Proto je nutné při práci dodržovat přesně všechny postupy, nařízení a pokyny.

V čem se práce na transfuzní službě změnila v uplynulých desetiletích Vaší praxe?
Kdybych měla srovnat chod transfúzního oddělení v době mého nástupu a chod transfuzní služby v dnešní době, týkalo by se to především způsobu práce při odběru, laboratorních vyšetření a materiálů používaných při výrobě transfúzních přípravků. V roce 1967 se krev odebírala do skleněných lahví ve sterilním boxu, plazma pro klinické použití a pro výrobu se stahovala manuálně pomocí vodní vývěvy, a například zmrazování šokem se provádělo za pomoci suchého ledu. Laboratorní vyšetření se provádělo ručně, k měření byly používány jednoduché přístroje jako například fotometr Spekol na měření hemoglobinu. Navíc tehdy byla součástí naší práce také příprava veškerého materiálu pro odběr krve dárcům i příprava roztoků pro laboratorní vyšetření, sterilizace skleněných lahví, dezinfekce odběrového boxu a podobně. Zhruba v devadesátých letech se krev začala odebírat do plastových vaků uzavřeným systémem. Jediným kritickým místem při odběru krve tak zůstalo pouze místo vpichu dárce. Veškeré zpracování krve na transfúzní přípravky včetně laboratorního vyšetření bylo postupně automatizováno a dnes jsou při odběrech používány čárové kódy, celá výroba je automaticky zaznamenána v počítači a výsledky jsou přenášeny on-line k dárci krve a plazmy.

Co byste vzkázala nebo poradila čerstvým absolventkám a absolventům, kteří se budou zajímat o práci na transfúzní službě?
Ráda bych jim vzkázala, že je to práce velmi zajímavá, ale také náročná. Bez dobrých odborných znalostí oboru a dobrého pracovního kolektivu ji lze jen těžko vykonávat.

Staly se vám v průběhu praxe nějaké vtipné příhody?
V začátcích mého nástupu na transfúzní oddělení nebyla o veselé příhody nouze. Dárce jsme tehdy před odběrem oblékaly do sterilních plášťů, nohavic a kukel, což už před odběrem přímo vybízelo k různým vtipům. Horší to ale bývalo po odběru, kdy dárci v nevětraném sterilním prostředí často trpěli nevolností a padali, kde se dalo – lehátka jsme tehdy měli jen dvě. Na odběry chodili často společně manželé a jednou, když paní omdlela a ležela na lehátku, manžel jí šel po odběru pomoci a sám upadl na laborantku, která jeho ženě podávala pití. Nakonec se tomu všichni zasmáli, vše dobře dopadlo. Pravdou ale zůstává, že jsme museli všichni mít oči všude, aby bylo u odběru spíše veselo, než dramatično.

Máte v paměti nějakého dárce, na kterého nikdy nezapomenete?
Na dárce, kteří chodili na odběry pravidelně, nebo nás bavili vtipy a dokonce i pomáhali s ostatními dárci, vzpomínám velmi často. Každých čtrnáct dní máme takzvaná sezení s bývalými spolupracovníky – lékaři, sestrami a laboranty v penzi, a na něm probíráme nové příhody, ale často se i rádi vracíme ke starým příhodám z naší bývalé práce. Hodně se u toho nasmějeme, protože náš kolektiv byl vynikající. Všichni jsme si pomáhali se vzděláváním, při práci i v soukromí, a děláme to dodnes.

Co děláte ráda mimo práci, ve svém volném čase?
Svůj volný čas věnuji především rodině – manželovi, pak dětem a teď také vnoučatům. S manželem pěstujeme cyklistiku a jezdíme se pravidelně rekreovat do termálních lázní. Doma zase ráda čtu, vařím, starám se o zeleninovou zahrádku a také se zabývám léčivými bylinkami, které si buď pěstuji nebo je sbírám. Mám ráda hory a za turistikou jezdím s vnoučaty.