S pamětníkem

Doktor Miroslav Růžička: V medicíně a lásce neříkej nikdy a navždy

27. 4. 2015

Emeritní primář Podhorské nemocnice pracuje v Rýmařově i Bruntále přes 40 let.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Mgr. Markéta Stržínková, archiv MUDr. Miroslava Růžičky

Emeritní primář Podhorské nemocnice MUDr. Miroslav Růžička se narodil v roce 1941. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy university v Brně a promoval s červeným diplomem v roce 1965. Nastoupil na interní oddělení nemocnice ve Valašském Meziříčí, kde pracoval 6 let a složil I. atestaci z vnitřního lékařství. Poté odešel do nemocnice v Chebu, kde pracoval na interním oddělení a částečně na anesteziologickém a resuscitačním oddělení. Po složení II. atestace vyhrál konkurz na místo primáře interního oddělení v Rýmařově. Ve funkci primáře byl 28 let. Ve svých 60 letech předal primariát oddělení MUDr. Opletalovi a v rámci interního oddělení přešel nejdříve do ambulance a později, již na zkrácený úvazek, na pracoviště bruntálské interny, kde pracuje dodnes.

Pane doktore, můžete zavzpomínat na své dětství?
Šťastné a krásné. Lituji všech, kteří to říci nemohou. Vyrůstal jsem v malé vesnici nedaleko Nového Jičína, a to na statku svého dědy – kulaka – což bylo dobové označení pro udřeného sedláka. Jeho jedinou pýchou bylo, že tam na statku žili Urbanové (rodina z matčiny strany) již 250 let. Přežili všechno: Rakousko, první světovou válku, fašisty, druhou světovou válku i příchod komunistů. Nepřežili kolaboranty přicházející se socialismem, kteří je rozkulačili za 14 dní. Dědu to zlomilo, zničili všechno. Nevratně. Už nikde není a nebude taková louka, pole, potok, strom, jako byl tenkrát v mém dětství. Zbyla pustina. Už není se kam vracet. 

Proč jste si vybral medicínu, pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Nikdo z mých příbuzných lékařem nebyl a nikdo neměl nic společného s medicínou. Byl jsem vlastně první a dnes je nás v rodině několik lékařů a jsou lepší než já.

Proč jste studoval medicínu a jak jste si vybral lékařství jako své povolání? 
Musím říci, že to bylo dlouhé a obtížné. Nepatřím k těm, kteří se narodí a už vědí, že budou slavnými lékaři, nejlépe chirurgy nebo gynekology. Mé zájmy byly pestré, ale neurčité. Miloval jsem přírodní vědy. Vždy mne zajímalo víc jak to funguje, než jak to vypadá. Málo bylo platné, že jsem gymnázium ukončil s vyznamenáním. Byl jsem kádrově nepřijatelný a po maturitě mi ředitel školy řekl, že nemá smysl se hlásit kamkoliv, kromě Vysoké školy zemědělské. A tak jsem rok strávil ve fabrice a kádrově se očistil. Dokonale. I v té fabrice jsem se stále rozhodoval, kde je člověk nejužitečnější. Byla to medicína. Už kádrově čistý jako křišťál, jak říkal jeden náš ministerský předseda, jsem se stal dělnickým kádrem a to byla jistota, že mne vezmou, i kdybych nezvládl trojčlenku.

Jaký jste byl student medicíny? S čím jste měl problémy a naopak, co Vás nejvíce bavilo?
Medicínu jsem studoval lehce a dobře. Během studia jsem měl dvě dvojky – z vědeckého komunismu a z očního. Prvé dva roky to byla pro mne neuvěřitelná řehole a dřina. Patřím k těm, kteří tvrdí, že základem studia je sběr dat a faktů. A bez stovek a stovek stran to nejde. Když neumíte slovíčka, jste němý. Nechápu dnešní pedagogické trendy, které stále něco melou o logickém myšlení. Chceš-li najít souvislosti, musíš nejdříve ta fakta znát.

Proč jste si vybral internu?
Na fakultě jsem spíše tíhnul k fyziologii, patofyziologii, biochemii. A tyto kategorie se nejvíce odrážejí v interně. A tak to byla interna. Poznání přišlo pozdě, až na koncistudia. S výběrem pracoviště a oborem jsem si starosti dělat nemusel. Na konci 6. ročníku visela v ročníkové skřínce tabulka a tam bylo napsáno, kde a na co absolvent půjde. Nešlo si vybrat, bylo to dáno – jeden ze znaků společnosti té doby. Já tam měl napsáno, že to bude Valašské Meziříčí – interna. Musím se ale zmínit ještě o jednom slepém rameni mého vzdělávání. Po absolvování medicíny na červený diplom jsem začal dálkově studovat na přírodovědecké fakultě v Brně biochemii. Potíž je v tom, že prvé dva roky je program skoro stejný, ať chcete dělat zoologii nebo kvantovou fyziku. Dlouho mi trvalo pochopit, že v mém případě není možné, abych dobře studoval a současně naplno a dobře pracoval. Ano, namítnete, že dnes je to běžné. Uznávám, že jsou takoví jedinci. Jenže jsou také takoví, kteří při práci vystudují právnickou fakultu za čtyři měsíce a při tom na té škole nikdy nebyli. To je ale jiná dimenze, jiný vesmír a znak, že společnost stůně. Mé trápení na této fakultě rázně ukončil prof. Dostál na zkoušce z fyzikální chemie tím, že mne nechal odvozovat Schrodingerovu rovnici. A bylo to. Dodnes nechápu, jak může mít funkce fyzikální význam až ve svém kvadrátu.

Jaké byly Vaše lékařské začátky?
Pak už to šlo dobře. Začínal jsem medicínu na interním oddělení nemocnice ve Valašském Meziříčí. Zcela nová nemocnice, nový primář, nový kolektiv sester a do toho já, medicínský panic. Ale měl jsem vynikající kolegy – Mirek Hrubý, Zdeněk Rolic a další mě nezištně vedli úskalím prvých měsíců. Sloužit jsem začal asi za 14 dní a dostávali jsme 1 korunu na hodinu. Byl jsem v nemocnici skoro stále, neptal jsem se, kolik je hodin. Na starosti jsem měl 30lůžkové oddělení a v hlavě jen chatrnou teorii.

Zavzpomínejte – jaké bylo lékařské prostředí, léky atd. a srovnejte s dneškem.
Vzpomínám s jistou dávkou sentimentu na svoji skálopevnou víru v léky a trvalo velmi dlouho, než se ze mne stal bezmála terapeutický skeptik. Před těmi 50 lety skoro u všeho léčila jen víra. Čas ukázal, že preparát je zcela neúčinný. Přišel nový, několik lékařů se na jeho zavedení „odocentovalo“ a za čas ti stejní se „profesorovali“ na důkazu, že je to k ničemu. Hlavní rozdíl mezi dnešním a tím starým oddělením byl, že nebyla jednotka intenzivní péče. A tak mnohdy vedle sebe leželi pacienti s lumbagem (vznikající bolest v bederní krajině) a edémem plic. Interna tenkrát neposkytovala mnoho uspokojení u nemocných v kritických stavech. Kardiologie tehdy měla k dispozici v podstatě morfin, strofantin, rtuťová diuretia a ještě několik málo preparátů, které vidíme dnes. Glukózu jsme měřili Felingem, draslík odečítali z EKG a podobně. Budu ale jen opakovat zkušenost jiných, moudřejších než jsem já – u lůžka pacienta trávil internista nesrovnatelně více času než dnes. Prakticky stále byl se svým nemocným. Ano, nebyla administrativa. A nebyli klienti, ale nemocní. Já dodnes slovo klient ve své medicíně neznám. Klienty mají děvčata na E 55, já mám stále pacienty, nemocné.

Máte nějakého pacienta, na kterého jste nikdy nezapomněl?
Byl jsem u řady lidských tragédií, na které nejde zapomenout, ale i u několika zázraků – jak v diagnóze, tak v léčbě. Nejde zapomenout na mého prvního pacienta – pan Palacký s hypertenzí. Po nasazení mých léků si nemocný potloukl hlavu, zkolaboval. Na tom je ale zásadní to, že preparáty z rauwolfie – sedativa – která dostal na hypertenzi, vlastně na tlak vliv nemají.

Jací byli pacienti dříve a nyní?
Nemocní jsou stejní, ale jak plyne čas a medicína prožívá malou revoluci, je v současné době nápadná jedna věc. Nemoc a složitý i nákladný lékařský zákrok už pro řadu nemocných nejsou motivací. Oni sami pro své zdraví nejsou ochotni udělat nic. Nemocný je na zákrok odesílán s aneuryzmatem (vyklenutí cévní stěny) a má 120 kilogramů. Vidím ho za půl roku, hmotnost má stejnou a stále kouří. Stále víc nemocných se domnívá, že lékařský zákrok je něco jako výměna výfuku na autě. Když já dnes rozmlouvám s nemocnými, říkám jim pravdu o jejich prognóze. Už nenatírám nic na růžovo. Vzpomínám na stovky a tisíce svých pacientů, kde si dlouho pamatuji jejich tváře a diagnózy. A tak vlastně potkávám svůj duodenální vřed, hypertonickou krizi, diabetické koma.

Jak jste předával zkušenosti mladým lékařům či sestrám?
Učil jsem sice krátce na zdravotnické škole, ale bylo to vlastně fiasko. Dívky měly zájem o zcela něco jiného a já rezignoval před jejich pozdní pubertou. Brzy poté, co jsem začal jako primář na interně v Rýmařově – bylo mi 34 let – jsem si uvědomil, že pokud chci, aby oddělení rostlo, musí zde být tým vzdělaných, zkušených a jistých lékařů. Jednu dobu nás bylo na té malé interně pět lékařů s druhou atestací. Dobrý primář ví, že má za úkol především dohlížet a učit. Polyhistoři (člověk s širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti) vymřeli, když posledním byl Leibnitz. A to se nezměnilo ani v medicíně. Bylo samozřejmostí, že jsme měli každý týden seminář. A je tomu tak i nyní na oddělení primáře Opletala, kde ještě pracuji.

Co Vám práce ve zdravotnictví dala?
Co mi medicína dala? Nevím, ale naplňovala můj život. Byla dominancí a při tom si myslím, že jsem nikdy asketa nebyl.

Jaké máte další záliby?
Záliby dost rychle střídám, ale čím jsem starší, tím více mne baví pozorovat přírodu kolem mne nebo aspoň to, co po ní zbylo. A moje největší zkušenost z těch 74 let? „V medicíně a lásce neříkej nikdy a navždy“.