S pamětníkem

Jako lékař pracoval přes půl století, kromě ambulance si ale našel čas i na hokejisty

23. 1. 2015

Aktivním lékařem byl 53 let a působil i na postu primáře. Přesto stále skromně tvrdí, že dobrý chirurg musí mít jedinou vlastnost, a to pokoru.

Text a foto: Michal Václav, DiS.

Neodmyslitelnou součástí každého hokejového týmu je i klubový lékař, který je přítomen na stadionu v době konání mistrovských zápasů. Hokejisté „A“ týmu Bobrů z Valašského Meziříčí mají tuto péči zajištěnou díky zkušenému lékaři MUDr. Ladislavu Březinovi, který vykonává tuto funkci již celou řadu let a svou odborností, kvalitou i zkušeností tým významně posiluje. Pokusili jsme se nahlédnout do zákulisí této náročné a odpovědné profese a společně s hokejovými otázkami se MUDr. Březiny zeptali také na lékařské začátky a zážitky člověka, který vykonává tuto činnost již šestou dekádu.

Pane doktore, kdy jste se rozhodl, že svůj život zasvětíte právě chirurgickému lékařství?
K rozhodnutí, že ve svém civilním povolání chci působit jako lékař, jsem dospěl v době studií na gymnáziu v Přerově.

Kterými pracovišti jste prošel, než jste zakotvil právě v Nemocnici Valašské Meziříčí?
Mým prvním pracovištěm po promoci byla nemocnice v Rýmařově, tam jsem působil dva roky. Poté jsem přešel do Přerova a tam jsem pracoval až do roku 1986, tedy 23 let. Poté přišla poslední změna, kdy jsem se přestěhoval do Valašského Meziříčí, kde jsem i nastoupil do zdejší nemocnice.

Po přestěhování do Valašského Meziříčí jste se záhy stal i primářem zdejší chirurgie. Jak dlouho jste tento post zastupoval?
Primářem jsem byl v nemocnici přes 4,5 let a pak jsem byl 15 let primářem a ředitelem nestátního zdravotnického zařízení Area Medica.

Aktivně jako lékař tedy stále pracujete jak dlouho?
53 let…

Kolik za tu dobu máte za sebou přibližně ošetřených pacientů a provedených operací?
To jsou desetitisíce pacientů…(úsměv) Já si pamatuju jen dva statistické údaje, a to, že žlučníků jsem operoval přes 4 000 a žaludků přes 400. Ale byly i operace, které jsem operoval za svůj život pouze jedenkrát – například rakovinu mužského pohlavního orgánu.

Jak srovnáváte s odstupem času chirurgii v době Vašeho nástupu do zaměstnání s tou současnou?
To je nesrovnatelné, tehdy nebyly takové možnosti – diagnostické, léčebné, jako jsou v dnešní době. Tehdy nebylo CT, nebyl sonograf, nástroje byly poměrně primitivní a dnes některé operace úplně zanikly. Ale také nové zase vznikly.

Jak vzpomínáte na kolektiv na chirurgickém oddělení v nemocnici při Vašem působení ve Valašském Meziříčí?
Já vzpomínám na oddělení velice dobře, chirurgie byla rozmanitější, protože byla spojena s dalšími odvětvími, což dnes už není. Dnes je ale medicína tak rozčleněná, že dnes jsou specialisté takřka na jakýkoliv obor a problém v lidském těle.

Povolání lékaře je často časově náročné, byla rodina vždy tolerantní k Vašemu povolání?
Moje žena je v tomto směru vysoce tolerantní a pochopila, že jsem velkou část života strávil v práci. Musím říci, že ne každá by to tolerovala.

Byl ve Vašem životě nějaký lékař, kterého jste obdivoval a považoval za svůj vzor?
Jistě. Moji dva primáři v Přerově byli oba – každý jinak, vynikající. První primář dr. Cenek byl precizní doktor, trochu ze školy dnes bych řekl „předválečné“, žák profesora dr. Petřivalského. A druhý primář dr. Králík, profesor a šéf první chirurgické kliniky, byl moderní chirurg, takže my jsme v Přerově operovali plíce, jícny, nadledvinky, prostě obrovskou škálu operací, a to i díky výše zmiňovaným lékařům.

Vychoval jste po svém boku řadu lékařů. Co je podle Vás důležité, aby se absolvent stal v průběhu povolání dobrým chirurgem?
Dobrý chirurg musí mít jedinou vlastnost, a to pokoru.

Vzpomenete si na nějakou kuriózní či úsměvnou situaci během Vašeho povolání – ať už na ambulanci, či operačním sále?
Úsměvných moc nebylo. Na kuriózní si ale vzpomínám – například když pacient přišel s uvízlou sexuální pomůckou v konečníku. 

Jakým sportům se věnujete nejraději ve svém volném čase a čím se udržujete v kondici?
Teď už jenom lyžováním, ale do své operace před 4 lety jsem hrál pravidelně tenis.

Jak dlouho se již věnujete lékařským povinnostem v klubu HC Bobři Valašské Meziříčí?
Již 10 let, od doby, co „A“ tým postoupil do 2. národní hokejové ligy.

Jak jste se do klubu, a k samotnému hokeji dostal?
Byl jsem požádán, abych lékařsky zajistil kvalifikační zápasy o postup do 2. národní hokejové ligy, a od té doby jsem u hokeje zůstal.

S jakými úrazy se nejčastěji potkáváte v hokejovém prostředí?
V hokeji jsou to nejčastěji úrazy v obličeji, a to tržné rány, které se urgentně šijí přímo na místě, tedy na stadionu, a jinak značné pohmožděniny předloktí, od tzv. „seker“.

Jsou HC Bobři pouze jediným sportovním odvětvím v rámci klubového lékařství, kterému jste se věnoval?
Ne, v Přerově jsem řadu let pracoval jako člen výboru také v ledním hokeji, měl jsem na starosti sociální komisi v hokejovém oddílu a poté jsem tam zastával funkci klubového lékaře.

Jak vycházíte s hráči jakožto jejich klubový lékař? Navštěvují Vás i na ambulanci mimo led?
Bohužel při mém zaměstnání není možné dělat hráčům „závodního lékaře“, ale pokud mají jakékoliv problémy, tak se jim snažím věnovat a léčit je ve valašskomeziříčské ambulanci.

S jakým nejhorším zraněním v hokeji jste se jakožto lékař setkal?
Šlo o vymknutí klíční kosti u hokejisty, který nakonec byl operován a aktivně s hokejem skončil a přesedlal na jiný sport. Jinak to byly velké tržné rány v oblasti hlavy a obličeje.

Co vše jako lékař musíte mít před zápasem připraveno?
Musím mít nejméně dvě sady šití, obinadla, injekce, prášky proti bolesti, krční límec v případě pohmoždění krční páteře, dlahy, je toho zkrátka hodně.

Utkvěl Vám v hlavě nějaký hokejista, na nějž rád vzpomínáte?
To byla éra, kdy jsme vyhráli 2. ligu a kvalifikovali se o 1. hokejovou ligu. Myslím stále na dva hráče, Pavel Šebesta a Dalibor Sochorek. Oba byli vysoce inteligentní hráči, rozumní, v kabině měli oba velké slovo a udělali pro místní hokej kus práce.