S pamětníkem

MUDr. Stanislav Horák v Rýmařově již léčí přes 40 let

23. 4. 2014

Primář oddělení chronické bolesti a rehabilitace v Rýmařově v posledních letech propadl kouzlu bojových sportů a dotáhl to až k 3. Kyu v karate.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Horáka, Mgr. Marek Pavliš

MUDr. Stanislav Horák se narodil v roce 1947. Po ukončení Lékařské fakulty UP v Olomouci a absolvování vojenské základní služby nastoupil v roce 1973 na chirurgické oddělení NsP (nemocnice s poliklinikou) Rýmařov jako historicky první anesteziolog. Celý svůj pracovní život zůstal věrný rýmařovské nemocnici, kde dnes v rámci Podhorské nemocnice působí jako primář oddělení chronické bolesti a rehabilitace.

Pane doktore, můžete zavzpomínat na Vaše dětství a studium?
Mé dětství byl v podstatě sport, zejména kopaná a lední hokej, které jsem od sedmi let hrál závodně. Ostatně sport mě provázel celý můj život. Lákalo mě studium práv, ale nakonec jsem dal na přání rodičů a šel studovat lékařskou fakultu. Začátky medicíny kolidovaly s mým sportovním vytížením. V této době jsem hrál vrcholově dorosteneckou ligu a kopané jsem věnoval často více času, než teoretickým předmětům při studiu medicíny. S nástupem klinických předmětů se stav změnil a medicína mě začala bavit. A baví mě dodnes.

Zavzpomínejte na Vaše začátky.
Nastoupil jsem na chirurgické oddělení pod vedením primáře Volnohradského, CSc. Byl to chirurg tělem i duší, velmi zručný a vzdělaný. Dbal na to, abychom průběžně studovali odbornou literaturu, a to nejen chirurgickou. Sám měl široký medicínský rozhled a vyžadoval to i po nás. Jeho medicínskou moudrost a nadčasovost jsme, jak už to bývá, coby mladí nedocenili. Ale naučil nás mnohému.

Můžete srovnat s dnešní dobou?
Po měsíci adaptace jsem začal sloužit normální chirurgické služby, což v té době znamenalo službu současně na chirurgické ambulanci i chirurgickém oddělení, intenzivním pokoji, gynekologické ambulanci, gynekologickém oddělení, porodním a operačním sále. Příslužba byla sice na telefonu, ale i tak toho bylo hodně. V době uzavření sousední porodnice v Bruntále jsem jako anesteziolog například „odrodil“ sedm porodů za noc, což je můj rekord. Dvacet let jsem byl jediný anesteziolog v nemocnici, takže mimo dobu, kdy jsem byl na dovolené mimo Rýmařov, jsem měl permanentní příslužbu. Tedy 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu. Bez mobilů. S nutností hlásit se a být vždy k dosažení na pevné lince. Kdykoliv a v jakémkoliv stavu. To by dnes již nešlo.

Vraťme se zpět – kdy jste se stal primářem?

Po složení I. a II. atestace anesteziologiea resuscitace v letech 1976 a 1979 jsem byl v roce 1980 jmenován primářem nově vzniklého ARO v Rýmařově. Tuto funkci jsem vykonával do roku 1994, kdy jsem byl pověřen vedením společnosti, abych převzal oddělení rehabilitace, jehož lékař odešel spolu s celým týmem do soukromého sektoru. Vzhledem k tomu, že jsem se od roku 1985 zabýval akupunkturou a jejím užitím v anesteziologii a léčbě bolesti, kolegové usoudili, že mám k rehabilitaci nejblíže. Takže v době, kdy jsem po 20 letech konečně dostal sekundáře, jsem byl jmenován primářem nově vzniklého Oddělení chronické bolesti a rehabilitace a začínal jsem opět od píky. Primářem tohoto oddělení, které má nyní 8 pracovníků, jsem dosud a patříme mezi pracoviště garantované SSLB JEP (Společnost pro studium a léčbu bolesti Jana Evangelisty Purkyně). Ještě musím poznamenat, že v roce 1992 jsem byl z pozice primáře ARO iniciátorem založení služby RLP (Rychlé lékařské pomoci) pro region Rýmařov a sám jsem se na službách RLP léta podílel.

Studoval jste alternativní medicínu?
Průběžně jsem v letech 1992-1993 získal kredit I. a II. stupně České akupunkturní společnosti, a v té době absolvoval stáže na akupunkturních pracovištích doktorů Kajdoše, Barešové a Růžičky. Také jsem v tomto období publikoval několik prací v odborné akupunkturistické literatuře. V roce 1994 jsem absolvoval Rakouskou školu homeopatie, elektroakupunkturu dle Volla. Je to metoda, oficiálně uznaná Českou lékařskou komorou jako nevědecká, leč rozšířená. Spočívá rovněž v měření změny elektrické vodivosti kůže, na jehož základě se pak předepisují homeopatické léky. Roku 1996 jsem získal oprávnění I.stupně České společnosti pro myoskeletální medicínu, úspěšně ukončil Multifunkční kurz České společnosti pro studium a léčbu bolesti a předatestační přípravu FBLR (fyzikální, balneologická a léčebná rehabilitace).

V devadesátých letech jste se také věnoval politice.
V těchto letech se má medicínská kariéra nuceně kříží s dráhou politickou, neboť následné roky pak byly ovlivněny bojem nemocnice o přežití. Rozhodnutím vlády v červnu 1996 totiž nebyla Nemocnice Rýmařov doporučena do výběrových řízení, tedy de facto byla určena k zániku. Pro šestitisícové město by byla ztráta 200 pracovních míst malou katastrofou. I pro vlastní zaměstnance by to byl velký problém. V této době jsem byl jednatelem společnosti a jako takový jsem se obrátil na tehdejšího předsedu vlády Václava Klause s dopisem, kterým jsem ho žádal o revizi rozhodnutí vlády a možnost účastnit se řádného výběrového řízení pro naše zařízení. Tento dopis se ukázal pro další dění jako podstatný. Premiér na dopis reagoval a následně pověřil ministra zdravotnictví, aby prověřil oprávněnost námitek v dopise obsažených. Po opakovaných jednáních na ministerstvu zdravotnictví bylo dosaženo toho, že Nemocnice Rýmařov byla zařazena do výběrových řízení, ve kterých svou potřebnost pro region a svou dobrou úroveň dokázala obhájit. Jednatelem společnosti jsem byl až do roku 2005, kdy nemocnici převzala společnost Euromednet (nyní AGEL). Ve stejnou dobu jsem dvě funkční období působil jako zastupitel města Rýmařov a dva roky ve funkci zdravotního rady.

Máte nějakého pacienta, na kterého jste nikdy nezapomněl?
Každý, kdo dělá ve zdravotnictví pár desítek let, má jistě řadu pacientů dobrých a řadu případů, na které vzpomíná nerad. Lékaři vesměs nečekají na slova díků, pokud ale poděkování přijde, o to více potěší. V malém městě Rýmařov se každý zná s každým. Tím je dáno vše. S čím jsem se v mé práci vždy těžce smiřoval, byla smrt dětí. Velmi nerad vzpomínám například na službu, kdy mi na ambulanci krátce po půlnoci přivezla tehdy Veřejná bezpečnost dvě děti ve věku dva a čtyři roky, které v těžké životní krizi utopil vlastní otec ve vaně. Sám se pak nožem pokusil o sebevraždu. Na to se nezapomíná, dodnes znám jejich jména.

Co Vaše rodina? A jaké máte koníčky a záliby?
Jsem ženatý. Mám velmi hodnou a tolerantní ženu, dva syny a zatím jednu vnučku. Snažím se nyní dohnat ztracený čas, vrátit rodině její podporu. V mládí jsem absolvoval desetileté studium LŠU (lidová škola umění) – hra na housle, takže si rád poslechnu dobrou hudbu, hlavně cimbálovku. Rád si přečtu literaturu faktu. Ještě před dvěma lety jsem aktivně hrál kuželky. Po skončení fotbalové kariéry jsem na stará kolena propadl kouzlu bojových sportů, dotáhl jsem to k 3. kyu v karate. Tento sport lze dělat poměrně dlouho, pochopitelně s postupným omezením. S ženou se v létě věnujeme kolu, turistice, nordic walkingu a v zimě běžkám.