S pamětníkem

MUDr. Pavel Prodělal: Medicína se musí dělat s nadšením

10. 1. 2012

Text a foto: Bc. Radka Baková

MUDr. Pavel Prodělal pochází z malé vesnice z jihozápadní Moravy, kde také chodil do školy a na gymnázium. V roce 1974 graduoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1976 nastoupil do Nemocnice Valašské Meziříčí, kde se v roce 1985 se stal primářem interního oddělení. Má dvě dospělé dcery.

Pocházíte z lékařské rodiny, když jste se rozhodl studovat medicínu?

Ne, můj táta byl učitel, působil na lesnické škole a maminka dámská krejčová. Původně jsem chtěl jít na Přírodovědeckou fakultu do Brna, tíhl jsem k biologii. Ale tehdy to bylo složitější s přijímáním a já jsem měl strach, že bych se tam nedostal. Proto jsem se nakonec rozhodl podat si přihlášku na medicínu, kam jsem byl přijat. Svého rozhodnutí ale rozhodně nelituji.

Kdy jste přilnul k interně? Už při studiu na medicíně?

(Smích) Nedělám si žádné iluze o studentech. Studentům jde především o to, aby se měli dobře a aby měli příjemné pocity z toho, že studují. Myslím si, že není mnoho mediků, kteří jsou už při studiu rozhodnuti, kterému oboru se budou věnovat. Většinou si nějaký oblíbí, ale pak někdy přijdou překážky a obor musí změnit. Mě interna vždy bavila a dokonce jsem od čtvrtého ročníku pracoval jako pomocná vědecká síla jako demonstrátor, ale že bych stoprocentně věděl, že to chci dělat, to ne. Když jsem nastoupil do Třebíče, začal jsem dělat internu a pak v tomto oboru pokračoval i ve Valašském Meziříčí.

Po ukončení studia jste tedy nastoupil do Třebíče, kde jste ještě působil?

Po studiích jsem nejprve nastoupil do OURZ (Okresní ústav národního zdraví) Třebíč, kde jsem chvilku pracoval, pak jsem také působil v léčebně dlouhodobě nemocných v Moravských Budějovicích. Rok jsem strávil na vojně, oženil jsem se a šel jsem za svou ženou – a 1. dubna v roce 1976 jsem nastoupil do Nemocnice Valašské Meziříčí. S menšími přestávkami jsem zde od té doby pořád. Po mém nástupu vznikla otázka, co vůbec budu dělat, připravovali mne na to, že po atestaci půjdu na obvod. Tehdy ještě neexistovala atestace pro praktické lékaře a na obvod chodili lékaři s atestací z interny I. stupně. Pro mě byly „připraveny“ obvody tady v regionu na Bečvách. Funkce praktika tehdy vůbec nebyla prestižní jako dnes, mladí lékaři ji brali spíše jako degradaci.

Jak vzpomínáte na své začátky ve Valašském Meziříčí?

Mladí sekundáři byli, zvláště na interně, „holky pro všechno“. Takže se mi jednou například stalo, že jsem ráno přišel na oddělení a v 8 hodin se ozval tehdejší ředitel a s žertem mi řekl: „Prodělale, víš, že máš být už hodinu v Kelči?“ Tak jsem sedl do přistavené sanitky a jel zastoupit na několik dnů praktického lékaře, který zrovna onemocněl, i když jsem měl za sebou i s vojnou pouze dva a půl roku medicíny. Také jsem po složení atestace více než rok zastupoval praktického lékaře, normálně jsem ordinoval. Tehdy už jsem byl ale už opravdu rozhodnutý, že se chci věnovat interně, a tak jsem se přihlásil na atestaci II. stupně, kterou jsem složil v roce 1984. Kdysi bylo specialistů na internu velmi málo.

V roce 1985 jste se stal primářem interního oddělení…

Tehdejší primář odcházel do důchodu, jeho zástupce byl nemocný, další internista odešel na primariát do jiného města. Přihlásil jsem se proto na konkurz a primariát jsem dostal, od té doby zde pracuji a dodnes i s některými kolegy, se kterými jsem nastoupil.

Jak hodnotíte vývoj svého oddělení za uplynulých 26 let?

Když jsem nastupoval, byla interna obor poplatný své době a nemocnice byla relativně malá, druhá v okrese, tedy nemocnice základního typu, kde byla jen interna, chirurgie, gynekologie a dětské oddělení plus laboratoř a rentgeny. Podle toho to tedy i vypadalo, na oddělení se dělala jen základní medicína a v interně se toho ani moc dělat nedalo. „Účastkové“ nadstavbové obory jako gastroenterologie nebo kardiologie sice existovaly, ale jen na klinikách. V nemocnicích okresního typu moc nebyly nebo se teprve zaváděly. Internista musel dělat úplně všechno, ale k ruce toho zase tolik neměl. Živě si pamatuji, že kolem roku 1980 jsme měli na interně k dispozici EKG, laboratoř a rentgen a z přístrojového vybavení rektoskop a elektrokardiogram. Endoskopie jako takové vůbec neexistovaly.

Jak jste to tedy řešili?

Měli jsme tehdy navázanou spolupráci v Hranicích na Moravě s primářem Bělíkem. Hranice měly v endoskopii dlouhou tradici a v 80. letech dostaly jako jedno z prvních pracovišť flexibilní gastroskop, tak jsme tam mohli čas od času nějakého pacienta na endoskopické vyšetření poslat. Dnes ale endoskopisté provádějí tisíc vyšetření žaludku a my jsme tam tehdy poslali čtyři, pět pacientů ročně. Když měl někdo podezření na onemocnění žaludečního ústrojí, měli jsme k dispozici rentgen, tedy prostý snímek břicha nebo klasické vyšetření žaludku a jícnu pomocí kontrastní látky. Na rentgenu v té době neexistoval ultrazvuk, takže když měl někdo podezření na nemoc žlučníku nebo jater, tak se prováděla tzv. perorální chloecystografie, při které pacient polykal tabletky s kontrastní látkou a v průběhu vyšetření se jedla vajíčka nebo čokoláda a podle reakcí žlučníku se usuzovalo, jak to vypadá se žlučovými cestami. To bylo vše, co jsme měli k dispozici. Pokud byl nález nejasný, přišel chirurg a provedla se zkusmo operace. Až po otevření se vidělo, zda se jedná o zánětlivé onemocnění nebo o nádorové onemocnění, to už musel zjistit chirurg. Spektrum vyšetření bylo takto úzké až do poloviny 80. let.

Nyní je škála vyšetření nesrovnatelná. Mají to lékaři snazší?

Moderní techniky radikálně změnily léčbu u celé řady onemocnění. Myslím, že to ale nemají nyní lékaři jednodušší, strom všech diagnostických a léčebných možností se velmi rozkošatil. Je ale krásné sledovat vývoj medicíny, například u infarktu. Když jsem nastoupil do práce, byla diagnostika srdečního infarktu velmi jednoduchá. Pacientovi se natočilo EKG a pak jsme nemohli vůbec nic dělat, záleželo na vyšší moci a na tom, jaké bude mít pacient štěstí. Nemocný ležel na oddělení JIP, podala se mu infuze glukózy, morfium proti bolesti a čekalo se. Celková doma pobytu pacienta s infarktem byla 21 dnů a úmrtnost okolo 30 procent, dnes se pohybuje kolem dvou až čtyř procent, to je obrovský pokrok. Medicína se bude ještě určitě i nadále vyvíjet, ale přeci jen základem bude prevence. Myslím si, že ve vzdálené budoucnosti bude hrát velkou roli i genetika a její manipulace.

A jak vidíte budoucnost interního oddělení a oboru obecně?

Populace stárne. Kdysi se mi zdálo, asi to bylo i věkem, že máme na oddělení samé starce. Na přelomu 60. a 70. let byl průměrný věk hospitalizovaných pacientů na oddělení 67-68 let. V současnosti převažují osmdesátníci, takže je patrné, že se lidský věk prodloužil. Neobjevily se nové nemoci ale jejich skladba je jiná, každý pacient má minimálně pět interních chorob. Většina z těchto osob prodělalo nějaký invazivní zákrok. Odborníci se ale na tyto pacienty dívají pouze ze svého pohledu a řeší pouze jeden problém. Je pak na internistovi, aby se na pacienta podíval celkově. Těchto pacientů stále přibývá a jsem přesvědčen, že potřeba bude neustále narůstat. Toto je tedy budoucnost všeobecné interny.

Kde čerpáte energii při tak náročném povolání?

Už 30 let běhám, pro radost, pro uvolnění, velmi mi to pomáhá od stresu. Běhám třikrát až pětkrát týdně v každém ročním období, vždy okolo čtyř až osmi kilometrů. Mám už vybrané tratě, které střídám a někdy, když se zamyslím, běžím tu delší trasu, i když jsem chtěl původně zvolit jinou. Běhám po místní krajině, do okolních údolí. A protože běhám večer, mám na hlavě čelovku a na ruce si lepím reflexní pásky. Všem toto odreagování vřele doporučuji. Také rád jezdím na kole, v zimě na běžkách.