S mladíkem

Lenka Weiserová se stala staniční sestrou již ve 27 letech

31. 7. 2020

Staniční sestra chirurgického oddělení Nemocnice AGEL Jeseník se pro zdravotnictví rozhodla v přírodopise na základní škole.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Mgr. Lenky Weiserové

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát hovořili s Mgr. Lenkou Weiserovou, která již sedmým rokem pracuje na chirurgickém oddělení Nemocnice AGEL Jeseník. V rozhovoru nám rodačka z Javorníku například prozradila, proč po studiu zamířila do Nemocnice AGEL Jeseník, kdo jí v nemocnici nejvíce pomohl nebo jaké má záliby.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Prvotní impuls vznikl již na základní škole v hodině přírodopisu, kdy jsme se začali učit o lidském těle. Možná to bylo i přednášející učitelkou, že jsem se tehdy pro lidské tělo poprvé nadchla. Když nadešel čas rozhodování, kam dál ve studiu, zdravotnictví bylo pro mne jasnou volbou. Mamka mě zkoušela nasměrovat třeba i na sociální oblast, možná sama nevěřila, že je pro mě zdravotnictví správnou volbou. Každopádně jsem neslyšela, neviděla a šla si za svým.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Nepracoval. Jak už to tak bývá, často se chceme věnovat povolání jako rodiče. V mém případě to byla mamka, která pracovala v účetnictví. Ovšem matematika mi postupem času oznámila, že to nebude nejlepší nápad.

Proč jste se rozhodla po bakalářském studiu nastoupit do Nemocnice AGEL Jeseník?
Ve třetím ročníku zdravotnické školy jsem absolvovala souvislou praxi v Nemocnici AGEL Jeseník. Překvapila mě příjemná atmosféra na odděleních. Sestřičky i lékaři se ke mně chovali mile a vstřícně, líbilo se mi tam. Z velké části měl zásluhu na nástupu do Nemocnice AGEL Jeseník i můj přítel Lukáš, který v té době pracoval v nemocnici několik let. Já jsem tehdy zrovna čerstvě ukončila bakalářské studium, na které jsem nastoupila hned po zdravotní škole a přemýšlela, jak využít prázdniny, zda si najít brigádu. V tom přišel Lukáš s tím, že bych se mohla zeptat na práci v Jesenické nemocnici. Navštívila jsem hlavní sestru s otázkou na volná místa a odcházela s papíry o přijetí na všeobecnou sestru do směnného provozu na chirurgickém oddělení. Takhle vše začalo.

Po dvou měsících práce v nemocnici jste ale nastoupila na denní magisterské studium v Ostravě. Proč? 
Během léta jsem složila přijímací zkoušky na dvě navazující denní magisterská studia, a to Ošetřovatelská péče v pediatrii na Ostravské univerzitě a Intenzivní péči na Masarykově univerzitě v Brně. Byla tedy přede mnou volba, jakou školu si vybrat a zda je možné skloubit studium se zaměstnáním. Nakonec jsem se rozhodla pro Ostravskou univerzitu a určitě toho nelituji. Školu jsem tehdy měla třikrát týdně, bylo tedy možné skloubit ji se směnami v Nemocnici AGEL Jeseník. V té době mi velmi pomohlo vedení nemocnice, tehdejší vrchní sestra a také mé kolegyně, které se mi snažily vyjít vstříc se směnami ve zkouškovém období. Nebylo to zrovna jednoduché, ale stálo mi to za to.

Po vystudování magisterského studia jste se vrátila na chirurgické oddělení a ne na dětské, které jste vystudovala. Proč?
Už na zdravotní škole jsem na praxi tíhla spíše k chirurgii. Líbila se mi její akčnost, mnohdy nutnost rychlého rozhodování. Ale líbila se mi i práce s dětmi. Chtěla jsem si rozšířit obzory v obou oborech. Nikde není psáno, že se za pět, deset let, nerozhodnu jít na dětské oddělení nebo na dětskou chirurgii. Nyní ale mohu říct, že jsem šťastná na oddělení, na kterém jsem. Cítím, že aseptická chirurgie společně s traumatologií a ortopedií jsou moje srdeční záležitost.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
I přesto, že jsem prošla na studiích nejednou praxí, má každá nemocnice či oddělení svá určitá specifika a novému zaměstnanci chvíli trvá, než si je osvojí. Já měla to štěstí, že jsem přišla do kolektivu, který mě z počátku vzal pod svá ochranná křídla. Některé sestry jsem znala osobně, jiné ze souvislé praxe, proto byly začátky pro mě o dost snazší.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester a lékařů?
Ráda a často popisuji naši nemocnici jako tzv. sociální nemocnici, což znamená, že nejen že řešíme prvotní příznaky a výsledné diagnózy, ale snažíme se pacienty vidět individuálně. Vidět jejich rodinu, sociální zázemí, a zda se mají po propuštění kam vracet. Myslím si, že v tomto je kouzlo malých nemocnic, které se snaží pečovat o své místní obyvatele, ale i o pacienty, kterým stojí za to, přijet za nimi z daleka. A tím bych se dostala i k vaší otázce. Kolektiv máme na oddělení skvělý, jak ze strany sester, tak stran lékařů. Věříme si, můžeme se na sebe spolehnout a tvoříme dobrý tým, v čele s primářem MUDr. Petrem Fischerem. Pacienti jsou u nás na oddělení spokojeni, což dokazuje i častá zpětná vazba a mnohokrát se nám dokonce stalo, že nechtěli jít domů.

Jste poměrně mladá a již zastáváte pozici staniční sestry. Jak dlouho máte tento post a troufala jste si na něj bez rozpaků?
Na pozici staniční sestry jsem od roku 2017. Bylo to spíše souhrou náhod, možná osud. Avšak říct, že jsem si troufla, je silné slovo. Okrajově jsem věděla, co mě čeká, ale samozřejmě, že jsem se bála. Naštěstí jsem k sobě měla skvělou mentorku a úžasného člověka, bývalou staniční sestru Petru Točoňovou, která mne na tuto pozici připravovala.

Čím se může pochlubit jesenická chirurgie?
U nás je zdravotní péče poskytována ve všeobecné chirurgii, traumatologii a cévní chirurgii. V posledních letech se rozšířila i o Jednodenní péči lůžkovou, kdy zde probíhají určité ortopedické operace. Mohu tedy říct, že se stále posouváme a vyvíjíme, jak v nových postupech, tak ve vybavení chirurgických oddělení a operačních sálů.

Jeseník i jeho okolí navštěvuje řada turistů včetně rekreačních sportovců. Kdy zaznamenáváte nejvíce úrazů a jakou mají nejčastěji diagnózu?
Dá se říci, že v letních měsících převažuje přecenění vlastních sil cyklistů z Rychlebských stezek a také turistů, kteří na chirurgickém oddělení končí se zlomeninami kotníků, předloktí, klíčních kostí, žeber a s úrazy hlavy. V zimních měsících bývají také zlomeniny končetin, hlavně při zimních sportech a u starších ročníků zlomeniny krčků kostí stehenních.

Přináší Vám práce sestry radost, uspokojení, nebo je to něco jiného, než jste si myslela?
Já říkám: „Jaký si to uděláš, takový to máš“. Snažila jsem se oddělení uzpůsobit k obrazu svému. Mám ráda řád, pečlivost a pořádek na oddělení. To, co očekávám od sebe, očekávám i od svých sestřiček. Jakou pracovní atmosféru si na pracovišti nastavíte, jaký sesterský tým si vytvoříte, tak se vám na pracovišti bude pracovat. A já jsem se svým sesterským týmem spokojená. Umí zabrat, když to okolnosti vyžadují. Na druhou stranu si umí ze sebe udělat legraci, což bývá milým zpestřením. Ráda chodím do práce, nechodím tam ve stresu. Věřím, že vše má v životě nějaký důvod nebo smysl a lidé či situace, které ti vstoupí do života, tě mají určitým způsobem posunout dál. Beru to jako výzvu.

Ve zdravotnictví je důležitá diskuse s pacienty – nejen o jejich zdravotních problémech. O čem se s nimi bavíte?
Častokrát si pacient sám zvolí, o čem by si s vámi chtěl povídat. Někdy poznám, že je zamračený, není ve své kůži, tak začnu tím, že se zeptám, jak se vyspal nebo jak se má. Většinou se spustí lavina odpovědí, které už vás nasměrují, jaké otázky volit dál. Někdy potřebují pacienti pouze uklidnit, osvětlit výkon, který je čeká, ujistit se, že se mohou kdykoliv doptat, nebát se. A také jsou pacienti, kteří si vyslechli z úst lékaře závažnou diagnózu, se kterou teď musí sami pracovat. Důležité je dát jim naději, třeba i naději z maličkostí. Je to hodně individuální.

Máte pacienta, který se Vám určitým způsobem vryl do paměti?
A ne jednoho. Byli to například paliativní pacienti. Dále pacienti, kteří u nás byli hospitalizováni delší dobu, nebo pacienti, kteří se chovali agresivně. Každá sestra si také zapamatuje prvního pacienta, který jí zemřel na službě.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Ráda bych řekla, že ano, ale není tomu tak. To už k mé práci asi patří.

Jak se staráte o své zdraví? Dodržujete příkazy zdravotníků?
Snažím se o víkendech dohánět svůj týdenní spánkový deficit, dokáži naspat v kuse klidně i dvanáct hodin. Jsem taková noční sova. V dodržování příkazů zdravotníků jsem „kovářova kobyla“, jak mě někde píchne, sama si příčinu zdiagnostikuji, určím si výsledných pět katastrofických diagnóz a pak ve finále zjistím, že šlo o banalitu (smích). Lékaře samozřejmě vyhledám, až není zbytí. Ale preventivní prohlídky dodržuji.

Jak trávíte své osobní volno – jaké jsou Vaše koníčky, rodina?
Pokud nepracuji, snažím se relaxovat. Ráda čtu knížky, pracuji na zahrádce, peču buchty. S přítelem a naším pejskem chodíme na výšlapy a cestujeme po zámcích. Také rádi vyjíždíme na motorce a v zimě je naším koníčkem snowboarding.