S mladíkem

Gyula Nyárs se stal doktorem z „hecu“

3. 7. 2020

Mladý lékař onkologického oddělení Nemocnice Nový Jičín se celý život věnoval hudbě a divadlu. Nyní je u něj na prvním místě rodina.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Gyuly Nyárse, Martin Janík

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Gyulou Nyársem, který již pátým rokem pracuje v nemocnicích skupiny AGEL. V rozhovoru nám rodák z Přerova například prozradil, proč své dětství prožil v Maďarsku, po studiu Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nastoupil na interní oddělení Nemocnice Přerov, nebo proč k jeho koníčkům patří hudba a divadlo.

Pojďme nejprve k Vašemu jménu – zřejmě máte maďarské předky.
Otec je Maďar. Za minulého režimu maďarští vojenští piloti studovali na Vysoké vojenské letecké škole v Košicích a mezi nimi i můj otec. Jako stíhač strávil poslední dva semestry výuky na letišti v Přerově a jednoho vlahého jarního večera na diskotéce potkal moji maminku, Hanačku tělem i duší.

Narodil jste se sice v Přerově, ale dětství jste prožil v Maďarsku. Do kolika let?
Otec v Československu tehdy nemohl najít slušnou práci. Bylo těsně po revoluci a jako voják cizí státní příslušnosti to neměl jednoduché, k tomu žena na mateřské a novorozenec. Tak si sbalili svých pět švestek a odjeli za hranice. Otec si našel místo celníka na hraničním přechodu hned za Bratislavou, takže si maminka nemusela připadat tak odtrhnutá od domova. Chytali jsme Československou televizi a lidé v okolí slovensky uměli. Mým rodným jazykem se stala čeština, poněvadž doma jsme mluvili československy – maminka se maďarsky musela začít učit z nouze od píky až na místě a tatínek se během školy naučil řeč slušně. Po třech letech celníkování otec dostal místo ve stíhací letce v srdci Maďarska a tak jsme se tam odstěhovali. Chodil jsem tam do školky až skoro do šesti let.

Nastoupil jste na základní školu v Přerově. Proč jste nezůstal v Maďarsku?
Otec je svobodná duše a monogamie mu není nejbližší. Po nějaké době si našel známost, což moje máma nenesla zrovna s grácií. Byla na to sama, odtrhnutá od přátel, od jazyka, od kultury, takže po několika vskutku sicilských měsících naložila do Avie obsah bytu i se mnou a odjeli jsme zpátky, přes tentokrát už dvojí hranice, do rodné vísky.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Babička chtěla mít v rodině doktora (smích).

Proč jste si po gymnáziu v Přerově vybral studium Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci?
Je to prosté – vzali mě. Já jsem nikdy nebyl studijní typ, gymnáziem jsem procházel obvykle s vyznamenáním bez podstatnějšího sezení nad knihami. Díky úspěchu v různých biologických soutěžích jsem byl přijat bez přijímaček na přírodovědu do Olomouce i do Brna. No, a když jsem o Vánocích v maturitním ročníku přijel za maďarskou rodinou, dozvěděl jsem se, že moje o rok starší nevlastní/přivdaná sestra studuje biologii-geografii, kterou jsem chtěl studovat já. Tak jsem si řekl jako ve Slunce, seno: „Když vy inženýrku z Prahy, tak my doktora!“ Po návratu jsem si podal přihlášku na medicínu, po maturitě jsem se týden učil a vzali mě. Takže jsem doktorem vlastně z „hecu“. Sestra sice nedokončila ani první ročník, ale můj vlak už byl rozjetý.

Co Vás na medicíně nejvíce bavilo a naopak s čím jste měl největší problémy?
Největší problémy jsem měl s faktem, že jsem se musel naučit učit. Proto jsem také chodil první tři roky studia k většině zkoušek natřikrát. Dokud nade mnou nevisela šibenice a nečekala na mě celá komise, nebyl jsem schopen se donutit. Od komise jsem už ale obvykle odcházel s dobrými známkami, i když na červený diplom mi to nakonec nevyšlo. Poslední tři roky na klinikách už mi šlo studium mnohem lépe. Ne že bych se začal víc učit, ale odpadlo čistě memorační soukání nesouvisejících informací do kůry mozkové, informace začaly zapadat jedna do druhé, mohl jsem si spojovat informace z knih s jednotlivými pacienty a obecně jsem mohl začít používat i rozum.

Myslíte, že Vás vysoká škola kvalitně připravila na práci v nemocnici?
V rámci českého vzdělávacího systému myslím, že zhruba stejně, jako ostatní lékařské fakulty. Rozhodně jsem se po nástupu do práce necítil vědomostně méněcenný oproti svým kolegům z jiných fakult. Během studia mi rozhodně daly v posledních letech před absolutoriem nejvíce do života studijní praxe, kterých však bylo bohužel velmi málo. Jsem přesvědčen, že vzdělávací systém, který zapojí studenty do reálné praxe během studia, jako je tomu v některých západních zemích, je metodicky a tím i ekonomicky mnohem praktičtější. A tím myslím opravdovou praxi – v podstatě práci sekundáře – příjmy, vizity, teploty, propuštění. Nevím, jak by to bylo se zodpovědností v případě pochybení, ale rozhodně by se tím student na svůj profesní život připravil mnohem lépe.

Vy jste si jako první pracovní „štaci“ vybral Nemocnici Přerov a interní oddělení. Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Poněvadž jsem se chtěl brzy naučit co nejvíc, věděl jsem, že nechci do fakultky, že musím na okres. Bydlím přitom 200 metrů od přerovského špitálu, na interní praxi se mi tam líbilo, pustili mě právě ke všemu, jak jsem toužil. Kolektiv tam byl jednotný, žádné ostré lokty, tak jsem vlastně ani jinde o práci nežádal. A nikdy jsem toho nelitoval, i když o půl čtvrté jsem šel domů tak třikrát za celé dva roky, nebylo výjimkou ani to, že jsem šel o půl jedenácté večer. Mezitím mi naštěstí hodná žena přinesla večeři. Fluktuace personálu byla, jako na všech internách, velká, takže člověk si musel v dobách personálních krizí poradit, jak uměl. Ale to je, myslím, ta nejlepší škola života.

Poslední tři roky pracujete na onkologickém oddělení Nemocnice Nový Jičín. Proč jste přešel z interny na onkologii?
Od doby, co jsem nastoupil na vysokou, jsem chtěl být praktikem někde vysoko v Beskydech, mít tam svojí ordinační kolibu, rodinku, psa a kozu. Když jsem se však v šesťáku začal pídit po tom, jak funguje vzdělávání praktických lékařů, nenašel jsem žádného praktika, který by byl ochoten a také schopen mě vzít na rezidenční místo. Tak jsem začal přemýšlet, co jiného bych dělal, a nejlépe mi vyšla onkologie. Tudíž už když jsem nastupoval na internu, všichni byli plně informováni, že po půldruhém roce půjdu cestou onkologie, byť nakonec v rámci pracovněprávních vztahů to dopadlo trochu jinak, než jsme se původně domluvili. Člověk míní, Pánbůh mění a okolnosti přidají ruku k dílu.

Sledujete vědecké pokroky v onkologii? Uvažujete o nějakém speciálním studiu?
Nevím, co myslíte speciálním studiem, ale mám rád svoji rodinu a svůj krátký volný čas chci věnovat jim. Neplánuji Ph.D. ani jiné mimopracovní aktivity. Bohatě mi stačí, když odatestuji.

Podle předních českých onkologických odborníků jsou onkologové a lékaři obecně v Česku nedocenění. Souhlasíte s nimi?
Každý chce víc, než má. A každý si myslí, že by měl mít víc. Já jsem celé dětství vyrůstal z jednoho malého matčina kancelářského platu a almužničky od tatínka, museli jsme vyžít a vyžili jsme. Pak jsem měl během vysoké tři brigády zároveň, ze školy jsem šel rovnou do práce, celou noc jsem čistil vagony s ilmenitem v chemičce a odtud zase do školy. V dešti, bouřce, sněhu, čtyřicítkách na slunci. Další den po škole až do noci za pokladnou v hypermarketu a každý víkend úklid schodišť paneláku. Takže si dokážu vážit už jen toho, že dělám v čistém prostředí, pod střechou. Výhodou lékařské profese je, že když si chcete přivydělat přesčasovou prací, můžete. Proto kromě služeb na novojičínské interně sloužím i v Přerově a na zkrácený úvazek pracuji i v mobilním hospici. Díky tomu máme doma co jíst a nahatí taky nechodíme, rozhodně můžu svým dětem dopřát víc, než jsem si mohl dopřát jako dítě já. Ale kdyby mi chtěli v práci přidat, tak neodmítnu (smích).

Tvrdí se, že polovina úspěchu v onkologii je psychický stav pacientů. Jak zlepšujete pacientům kvalitu života u Vás?
Nemohu a nechci hovořit za naše pracoviště. Pravdou je, že když to má pacient v hlavě dobře uspořádané, terapeutická odpověď i zvládání nežádoucích účinků je úplně na jiné úrovni, než u depresivních či anxiosních (porucha osobnosti). Tam to pak vždycky drhne. Já jsem odjakživa pozitivně naladěný člověk a jsem ochoten i schopen se o svou pozitivitu a nadšení dělit. Jediné, co je k tomu třeba, je aby druhá strana o to měla zájem a naladila se na mou vlnu.

Pojďme k Vašim koníčkům. Celý život se věnujete hudbě, divadlu a filmu. Máte po někom umělecké sklony?
Komediant jsem určitě po mámě a k hudbě měla blízko také spíše matčina strana. Děda byl kapelníkem, hrál na to samé, co já.

Téměř deset let jste hrál na hudební nástroje, a vystudoval základní uměleckou školu. Na které nástroje jste hrál, jaké byly Vaše největší úspěchy a zahrajete si i dnes?
Absolvoval jsem dva cykly hry na B-klarinet, tedy osm let. V rámci ZUŠky jsem začal hrát i v dechovém orchestru, kde jsem se rozhodl si ke klarinetu přibrat ještě tenorsaxofon. Na ten jsem se naučil hrát sám, princip hry je podobný, časem jsem na něj hrál víc než na klarinet. Během vysoké školy jsme si založili i Medic band, ve kterém jsem hrál taktéž na tenorsaxofon. Kromě toho hraju i na altsaxofon, sopránsaxofon a Es klarinet, ale to jen vzácně a spíše pro pobavení. S dechovkou jsme procestovali půlku Evropy. To byl život.

Od 18 let jste hrál i v divadle. Nejdéle v dramatickém souboru Kandrdásek Přerov, a několik let i v Divadle Dostavník Přerov. V kolika inscenacích jste si zahrál a získal jste Vy nebo divadlo nějaké ocenění?
Divadlo jsem hrál od sedmi. Nejlépe jsme se s muzikálovým souborem Dostavník umístili s Maškarádou Terryho Pratchetta výhrou celostátního kola soutěže amatérských divadel a nominací na Jiráskův Hronov, což je takový ochotnický Olymp.

Proč jste s hudbou, a divadlem skončil?
Když mě cesty svedly s mou drahou polovičkou, to bylo ve čtvrťáku na vysoké, musel a chtěl jsem nějaký čas věnovat i jí. Tudíž mé umělecké aktivity, do té doby vyplňující prakticky celý můj volný čas, musely být omezeny. Dokončili jsme divadelní sezonu a do další jsem se, i z důvodu nastupujících státnic, nepouštěl. No a po nástupu do práce už jsem si, ke dvěstěšedesáti odpracovaným hodinám měsíčně, prostě žádnou další aktivitu dovolit nemohl. Po nástupu na onkologii mě můj primář přizval do dechovky, ve které sám hraje, říkal jsem si, že by bylo fajn zase si občas fouknout, ale vyšel mi volný večer, abych se mohl zúčastnit zkoušky, tak jednou za dva měsíce, což bylo jenom na ostudu.

Mezi Vaše další koníčky patří kutilství, zahrádkářství, modelářství – letadla. Ale u Vás je na prvním místě rodina. Můžete prozradit, kdo Vám doma dělá radost a jak se svými blízkými nejraději trávíte svůj volný čas?
Mám nejkrásnější ženu, nejroztomilejší tříletou dceru a nejhodnějšího jeden a půlletého synka. K tomu kočka, hadice a rybičky. Bydlíme v bytě, takže aktivity přizpůsobujeme počasí. Ale když ještě nebyl COVID–19, volné dny jsme trávili hlavně výlety, v zimě jsme s dcerou jezdili každý víkend lyžovat. Děti jsou malé, takže tomu musíme cíle cesty i délky tras přizpůsobovat, na zámky a vrcholky hor se holt vrátíme za pár let. Mým cílem je, aby si aktivity užily i děti. Moje rodina je tím, co mě dobíjí a přístav, kam se můžu vždycky vrátit. A vracím se rád.