S mladíkem

Veronika Sobelová se pro zdravotnictví rozhodla jako dítě

4. 3. 2020

Ergoterapeutka Vítkovické nemocnice je dvojnásobnou mistryní Evropy a několikanásobnou mistryní České republiky v mažoretkách.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Mgr. Veroniky Sobelové

Vnašem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s Mgr. Veronikou Sobelovou, která již druhým rokem pracuje na rehabilitačním oddělení Vítkovické nemocnice. V rozhovoru nám rodačka z Havířova například prozradila, proč po studiu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze zamířila do Vítkovické nemocnice, jak ráda pracuje v kolektivu rehabilitace nebo jaké má záliby.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Můj dědeček byl diabetik a jako malá jsem ho pravidelně sledovala, jak si aplikoval inzulín. Hrála jsem si na paní doktorku a léčila své plyšáky. Takže kam bude má cesta směřovat po základní škole, to bylo jasné – zdravotnictví.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Moje o dva roky starší sestra, která nyní pracuje jako zdravotní sestra na rehabilitační klinice Malvazinky v Praze.

Proč jste si po Střední zdravotní škole v Ostravě vybrala studium na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze?
Po střední škole zakončené maturitou jsem nejprve nastoupila na tříletý bakalářský obor ergoterapie na Lékařské fakultě Ostravské univerzity. Po státnicích jsem se rozhodovala buď pro další studium nebo jít pracovat rovnou do zdravotnictví. Protože jsem si nebyla úplně jistá svými zkušenostmi, tak jsem se nakonec rozhodla pro magisterské studium v Praze.

Proč jste si vybrala obor ergoterapie?
V době, kdy jsem se rozhodovala kam po střední škole, ve Vítkovické nemocnici byl na rehabilitaci Den otevřených dveří. Měla jsem možnost podívat se na práci fyzioterapeutů i ergoterapeutů. Dívali jsme se na různé pomůcky, bylo nám vše vysvětleno, jak tyto obory pomáhají pacientům. A do oboru ergoterapie jsem se zamilovala tím, že je tak kreativní a obohacující.

Co Vás na škole nejvíce bavilo a naopak s čím jste měla největší problémy?
Během studia jsem měla ráda praxi, práce s pacienty mne naplňovala. Určitě více než teorie ve škole, bez jejíchž znalostí bych se ale neobešla a poté musela aplikovat v praxi. Při magisterském studiu jsem milovala seminární práce, ve kterých jsem se, na rozdíl od ostatních studentů, vyžívala. A co mne nebavilo? Asi státnice nebo zkoušky – ne že by mne úplně nebavily, ale byla to pro mne stresující část studia.

Myslíte, že Vás škola kvalitně připravila na práci v nemocnici?
Po bakalářském studiu jsem si osobně netroufla jít pracovat. Díky magisterskému studiu jsem si rozšířila jednak praktickou část, ale také jsem se dozvěděla více o oboru ergoterapie, o vědě, výzkumu, kam se obor posunul. Musela jsem udělat magisterské studium, abych se „otrkala“ a mohla jít do praxe.

V pražské rehabilitační klinice Malvazinky jste během studia dělala dva roky praxi. Proč jste se rozhodla po škole nastoupit do Vítkovické nemocnice?
Samozřejmě mě domů lákala rodina. Sestra, která deset let žije v Praze, mne přesvědčovala, abych zůstala. Já se ale rozhodla vrátit do rodného kraje. Asi nejvíce rozhodlo to, že jsem dostala nabídku z mažoretek, kterým se věnuji od dětství. Dostala jsem nabídku trénovat děti, a to rozhodlo.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Určitě rodiče a sestra. Ti mi dodávali „sílu“ do nového kolektivu, dávali cenné rady. My máme na rehabilitaci velký kolektiv, takže jsem se chvíli bála. Ale i díky kolegům, kteří mi hlavně ze začátku hodně pomohli, jsem do kolektivu zapadla a vše pro mne bylo jednodušší.

Jaký máte kolektiv?
Máme skvělý kolektiv, který se skládá nejen z nás ergoterapeutů, fyzioterapeutů, ale také zdravotních sester, děvčat v kartotéce, rehabilitačních lékařů v čele s naší paní primářkou MUDr. Janou Štverákovou. Je to kolektiv, který se v jiných zařízeních jen tak nevidí. Držíme spolu, pomáháme si a hlavně pracujeme tak, že si dokážeme předat navzájem spoustu rad a svých zkušeností. Jsme také přátelé, kteří se vídají nejen v práci, ale také mimo pracovní dobu. Vymýšlíme spoustu sportovních aktivit, výletů, výšlapů či se rádi hezky pobavíme u dobrého filmu v kině.

Prozraďte, co je náplní práce ergoterapeuta?
Náplní práce je zhodnocení soběstačnosti pacienta v rámci jeho běžných denních činností a následně volba takové terapie, která pro něj bude smysluplná. Zaměřujeme se především na terapii horních končetin, ale jak jsem říkala, náš obor je velmi kreativní. Odvíjí se především od zdravotního stavu pacienta. Zaměřujeme se také na výběr vhodných kompenzačních pomůcek a strategií, dále na terapii kognitivních funkcí.

Jak vypadá Váš pracovní den?
Hned jak nastoupíme do práce, stanoví nám harmonogram vedoucí fyzioterapeutkou Mgr. Pavlou Paskudovou. Záleží také, na jakém oddělení se nacházím v daném “kvartálu” – jestli jsem na ambulanci, lůžkové rahabilitaci nebo na lůžkovém oddělení nemocnice. 

S jakými diagnózami k Vám na oddělení přicházejí pacienti nejčastěji?
Diagnózy pacientů jsou různorodé. Na lůžkové rehabilitaci jsou pacienti s problémy neurologického charakteru – nejčastěji s roztroušenou sklerózou, po cévní mozkové příhodě, polyneuropatie. Na ambulacích jsou nejčastěji pacienti s traumatologickými nebo ortopedickými diagnózami. Samozřejmě i věková struktura pacientů je pestrá, od dětí až po seniory.

Kdy Vám bylo v práci nejvíce úzko?
Zatím nebylo. Myslím si, že mám kolegyně, kterým bych se mohla vyzpovídat. Úzko ne, ale smutno, protože pracujete s pacienty, u kterých diagnóza a její prognóza není optimistická. Samozřejmě se potýkáme se smrtí. Smutno mi bylo, když jsem pomáhala pacientovi, který poté na oddělení následné péče zemřel.

Přináší Vám tato práce radost, uspokojení, nebo je to něco jiného, než jste si myslela?
Kdyby mi má práce nepřinášela uspokojení, tak zde nepracuji. Je to kreativní práce, my ergoterapeuti děláme každý den něco jiného. Nemůžeme si práci den dopředu připravit, ale musíme v určitý moment reagovat podle potřeb jednotlivého pacienta. Musíme se dohodnout, na čem budeme pracovat, jaké pomůcky použijeme. Práce má pro mne velké naplnění, už jen proto, že je to pomáhající profese.

Co byste ve své práci chtěla dokázat? Jaký máte cíl?
To je těžká otázka. Myslím si, že si postupně naplňuji to, co bych chtěla dokázat. Momentálně jsem dostala nabídku učit studenty Ostravské univerzity, takže se vracím do studentských let. Budu se muset připravovat na výuku, zopakovat věci, co jsem zapomněla, studovat nové trendy v rehabilitaci a podobně. A učit studenty je naplněním nebo mým cílem, aby se o tomto oboru vědělo.

Ve zdravotnictví je důležitá diskuse s pacienty – nejen o jejich zdravotních problémech. Dokážete s pacienty mluvit?
Komunikace je v našem oboru velmi důležitá, protože potřebujeme mít pacientovu důvěru, abychom s ním mohli pracovat. Samozřejmě s každým pacientem komunikujeme na jiné úrovni. Musíme najít společnou notu, abychom mohli společně spolupracovat.

Máte pacienta, který se Vám určitým způsobem vryl do paměti?
Na některé pacienty vzpomínám s úsměvem, na některé trochu s úšklebkem. Ráda vzpomínám na pacienty, u kterých vidím zdravotní pokrok. Jsme rádi, když pacientům pomůžeme – u některých posadit se, u některých postavit. A těší nás, když pak přijdou a řeknou: „už chodím“ – a to je pro nás velké ocenění. Ostrava je sice velké město, ale už jsem natrefila na pacienty, kteří třeba v nákupních centrech se mi připomenou a poděkují. To vždy potěší.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Nějaká část dne po skončení služby se mi ještě promítá, co se v práci událo, a co bych třeba mohla zlepšit. Ale doma pak nerozebírám situaci u nás na rehabilitaci.

Od šesti let se věnujete mažoretkám. Kdo Vás k tomu sportu přivedl?
Od dětství jsem byla temperamentní, pořád jsem doma poskakovala. Takže mne maminka v Havířově přihlásila do konkurzu, kde jsem byla nejmenší. Ale tento sport mne nadchnul a jsem mu věrná do dnešního dne.

Jaké jste dosáhla největší sportovní úspěchy?
Co se týče kovů, tak jsem dvojnásobná mistryně Evropy a několikanásobná mistryně České republiky. Co se týče nehmotných úspěchů, tak to byly zážitky z cestování. Procestovali jsme desítky zemí a zážitky jsou k nezaplacení. Dále je pro mne velkým úspěchem trénování.

Kde všude jste se mažoretkami dostala a kde se Vám líbilo?
Nejkrásněji bylo v Asii – v Honkongu, Šanghaji na festivalech. Líbilo se mi ve Francii, Španělsku, Itálii.

Vy ale také trénujete. Koho a kolik máte „svěřenců“?
Mám v týmu, jehož jsem aktivním členem i trenérkou, 18 mažoretek. Nejdříve trénujeme jedenkrát za 14 dní. Poté v sezóně každý víkend po dvou hodinách.

Kolik času věnujete mažoretkám – tento sport není jen trénink, ale i choreografie a podobně? 
Věnuji se mažoretkám každý den. Přemýšlím nejen o trénování, ale i o choreografii, jak sladit kostýmy. A také sleduji různé taneční skupiny na internetu.

Pracujete, věnujete se mažoretkám. Jaké máte další záliby?
Musím vše zkorigovat – práci, mažoretky a osobní život. Ráda se věnuji rodině, příteli, který se věnuje DJ hudbě. Mám ráda různé pohybové aktivity, ráda tančím salsu. A samozřejmě ráda cestuji.