S mladíkem

Magdaléna Urbanová se kvůli dětem stala lékařkou

21. 2. 2019

Mladá doktorka dětského oddělení Jesenické nemocnice od mládí jezdí na dětské tábory jako vedoucí nebo zdravotník.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Mgr. Markéta Stržínková, archiv Magdalény Urbanové

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Magdalénou Urbanovou, která již druhým rokem pracuje na dětském oddělení Jesenické nemocnice. V rozhovoru nám rodačka ze Šumperku například prozradila, proč po studiu na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně zamířila do Jesenické nemocnice, kdo jí v nemocnici nejvíce pomohl nebo jaké má záliby.

 

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Chtěla jsem pracovat s dětmi, ale nikoliv ve školství. Zdravotnictví mě zaujalo jako obor, kde jsem mohla být s dětmi v kontaktu a zároveň jim pomáhat.

Pracoval někdo z rodiny ve zdravotnictví?
Nikdo z mé rodiny ve zdravotnictví nepracoval.

Proč jste si po gymnáziu vybrala studium na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně?
Protože jsem na ni měla dobré reference. A v průběhu konání přijímacích zkoušek mě také velmi zaujalo prostředí a přístup zaměstnanců fakulty.

Proč jste si později vybrala právě obor pediatrie?
Jak jsem již uvedla, práce s dětmi byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vybrala lékařské povolání. V průběhu mého studia na gymnáziu jsem svůj volný čas věnovala vedení dětského oddílu a pořádání táborů, na kterých jsem zastávala také funkci zdravotníka.

Co vás na škole nejvíce bavilo a naopak, s čím jste měla největší problémy?
Nejvíce mě zaujaly odborné stáže na dětském onkologickém oddělení. Naopak jsem se mírně potýkala s předmětem Farmakologie.

Myslíte, že Vás škola kvalitně připravila na práci v nemocnici?
Můj názor je, že z důvodu velkého množství studentů a malého množství školícího personálu jsou odborné přípravy, co se týče praxe, v průběhu studia nedostačující. Základní praktické poznatky si student osvojí, ale velká část zkušeností přichází až v průběhu skutečného zaměstnání.

Proč jste se rozhodla po škole nastoupit do Jesenické nemocnice? 
Pocházím ze Šumperka a okolní hory mám ráda odjakživa. Jesenická nemocnice mi umožnila spojit příjemné podhorské prostředí a možnost pracovat v mém vysněném oboru.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Nejvíce mi pomohl pan primář Panajotis Joanidis a paní doktorka Eva Illíková. Oba měli spoustu dlouhodobých zkušeností, které mi ochotně a rádi předávali. Začátky byly velmi těžké, neboť můj mladistvý vzhled způsoboval u rodičů mých pacientů velkou nedůvěru. Výše zmínění doktoři mi však tyto těžké začátky velmi usnadnili.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester a doktorů?
Náš kolektiv je spíše malý a rozumíme si velmi dobře.

S jakými diagnózami k Vám do nemocnice přicházejí děti nejčastěji?
V letních a zimních měsících jsou to nejčastěji úrazy způsobené při pobytu na horách. Časté jsou také například gastroenteritidy (neboli střevní chřipka je zánětlivé onemocnění orgánů trávicího ústrojí – žaludku a střev).

Kdy Vám bylo v práci nejvíce úzko?
Na mé první noční službě, neboť jsem měla pocit, že to sama nemůžu zvládnout a něco rozhodnu nesprávně. Také jsem měla nezvykle velký počet případů najednou. Ale pan primář za mnou během této služby přijel a pomohl mi dořešit nastalé problémy.

Vás to netáhne do zahraničí, neuvažovala jste o tom?
Jsem spíše rodinný typ a mám ráda život v naší zemi. Práci v zahraničí jsem si vyzkoušela na klinické stáži v Portugalsku, kterou jsem absolvovala během studia.

Přináší Vám tato práce radost, uspokojení, nebo je to něco jiného, než jste si myslela?
Práce je náročná, ale dětský úsměv za to stojí.

Co byste ve své práci chtěla dokázat? Jaký máte cíl se svojí profesí?
Nejdříve bych chtěla udělat úspěšně atestace, a poté bych si ráda otevřela svoji vlastní ordinaci.

Ve zdravotnictví je důležitá diskuse s pacienty – nejen o jejich zdravotních problémech. Dokážete s rodiči dětí i dětmi mluvit? O čem se s nimi bavíte?
S dětmi si rozumím ve většině případů. S rodiči je to občas trochu horší, neboť jsou zaslepeni strachem o své dítě. Možná, že až budu mít vlastní děti, tak pochopím jejich jednání více. Při hovoru s dětmi se snažím vždy odvést jejich pozornost na něco jiného a při té příležitosti je vyšetřit.

Máte pacienta, který se Vám určitým způsobem vryl do paměti?
Každý pacient se svým způsobem vryje do paměti.

V posledních letech jste na různých akcích působila jako zdravotník nebo dobrovolník. Kde všude to bylo?
Během vysokoškolských let jsem navštěvovala děti na dětském onkologickém oddělení, kde jsem se jim snažila zpříjemnit dlouhé chvíle. Jezdila jsem na školy v přírodě a také na letní dětské tábory, kde jsem působila jako zdravotník. Jako dobrovolníci jsme se spolužáky pomáhali v organizaci Lékaři bez hranic.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
I mimo práci myslím na pracovní záležitosti. Úplně se od toho odpoutat zatím neumím.

Jak trávíte své osobní volno – Vaše koníčky, rodina?
Se svým manželem se snažíme udržovat aktivní životní styl. Chodíme na hory, věnujeme se horolezectví, lyžujeme a také hodně cestujeme – i do zahraničí. Ráda se také často stýkám se svými rodiči, kterým pomáháme v rámci pracovních možností na rodinném hospodářství.