S mladíkem

Lékařka Katarina Slabá chtěla již jako dítě pomáhat lidem

18. 12. 2018

Mladá doktorka gynekologicko-porodnického oddělení Vítkovické nemocnice považuje české porodnictví za jedno z nejmodernějších v Evropě.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Katariny Slabé

V našem mapování života lékařů a zdravotních sester na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Katarinou Slabou, která již rok pracuje na gynekologicko-porodnickém oddělení Vítkovické nemocnice. V rozhovoru nám mladá lékařka například prozradila, jak se jí líbily dvě půlroční stáže ve Finsku, jaký mají kolektiv ve Vítkovicích nebo jaké má koníčky.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Odmalička jsem měla sen starat se o druhé a pomáhat lidem. Můj otec pracoval v Slovenské humanitní radě a v Lize proti rakovině. Častokrát mne bral s sebou na různé akce ve spojitosti s jeho činností, například mezi děti z dětských domovů nebo na Den narcisů (den, kdy dobrovolníci nabízí žluté kytičky k připnutí na oděv jako symbol solidarity s lidmi bojujícími s rakovinou). Moje mamka je profesorka virologie, takže přírodověda mne vždy ve škole bavila. Na osmiletém gymnáziu jsme se připravovali na vysokoškolské studium, a když jsem zde prospěla s vyznamenáním, dostat se na medicínu nebylo až tak náročné. Na samotné přijímačky – testy z biologie a chemie – jsem se připravovala rok.

Jak jste prožila studia na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě?
Studium na medicíně jsem brala velmi zodpovědně a učila se pravidelně. Samozřejmě jsme si jako spolužáci navzájem pomáhali a podporovali se, ale každý měl jiný způsob učení. Na zkoušky jsme se museli kvalitně připravit a učební knihy celé prostudovat, žádné úlevy neexistují. Zkoušky jsme si zvykli společně oslavit a Beánie (ples mediků se zvykem přijímání nových studentů starými studenty) byly vždy akcí roku. Musím sdělit, že někteří vyučující doktoři měli k nám studentům velmi dobrý přístup, což studenty může též pozitivně motivovat a ovlivnit v praxi.

 

Které předměty jste měla oblíbené a které Vám daly nejvíce zabrat?
Nejtěžší teoretické předměty byly pro mne výzvou a učila jsem se jich více, až jsem si k nim vytvořila vztah – byla to například anatomie, histologie, patologická anatomie, interna, farmakologie nebo mikrobiologie. Nudné předměty pro mne byly například biochemie a fyzika.

Během studia jste dvakrát absolvovala stáž na univerzitě ve finském Oulu. Co to bylo za stáž, jak se Vám tam líbilo?
Na Erasmus stáž jsem se poprvé dostala díky dobrému prospěchu. Druhou půlroční stáž jsem si vyřídila sama prostřednictvím kontaktů v nemocnici v Oulu. Byla jsem v centrální nemocnici severního Finska v Oulu. Když jsem tam v lednu 2011 přicestovala, bylo přes den mínus 20 stupňů Celsia a asi jen 6 hodin denně světla. Nevěděla jsem, jak si zvyknu, ale nakonec to bylo jedno z nejkrásnějších období. Ve Finsku jsou tyto programy Erasmus pro studenty dobře organizované, díky nimž se lehce navazují kamarádství, někdy i na celý život. Dodnes jsem v kontaktu alespoň přes facebook s některými finskými i dalšími zahraničními kamarády. Po škole jsme měli společné setkání například v Itálii na Sicílii, v Budapešti a ve Vídni.

Co jste se tam naučila a jak je odlišné tamní zdravotnictví?
Ve Finsku jsem měla možnost absolvovat stáž z interny, chirurgie, gynekologie a anesteziologie. Na každém oddělení jsem byla přiřazena k lékaři, který mě bral s sebou na vyšetření a k operacím. Naučila jsem se velmi hodně věcí – například šít, intubovat pacienty a zavádět intravenózní kanyly. Nemocnice v Oulu mi přišla jako sci-fi v porovnání s vybavením v některých slovenských nemocnicích.

Proč jste si nakonec vybrala gynekologii?
Po praxi ve Finsku jsem zjistila, že mne velmi baví chirurgické obory. Proto jsem během studia medicíny dobrovolně chodila asistovat na plastickou chirurgii v Bratislavě-Ružinov. Po vystudování medicíny jsem nenašla volné pracovní místo v Bratislavě a dostala jsem nabídku od docenta Mariána Kacerovského z Hradce Králové pracovat u nich na gynekologii, tak jsem tam s radostí nastoupila.

Po vystudování medicíny jste ještě stihla jednoroční doktorandské studium (Ph.D.) na Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Hradci Králové. Co Vám to dalo?
Docent Kacerovský hledal někoho, kdo by chtěl studovat Ph.D. intraamniálního zánětu, takže jsem byla jeho studentkou a zároveň se pan docent stal mým prvním školitelem v oboru. Dal mi všechny potřebné základy v oboru a spolu se svojí manželkou docentkou Ivanou Musilovou-Kacerovskou se mi denně věnovali – učili mě vést porody, provádět operace císařského řezu nebo vyšetřovat ultrazvukem. V Hradci jsem si gynekologii a porodnictví velmi oblíbila. 

Proč jste se poté nevrátila na Slovensko?
Uvědomila jsem si, že bych si těžko zvykala na slovenské zdravotnictví. Slovenští mladí lékaři se učí z českých knížek a chodí na české konference. V Čechách je přece trošku lepší úroveň zdravotnictví a lepší možnost seberealizace pro mladého lékaře.

Po roce v Hradci Králové a třech letech ve Fakultní nemocnici v Brně jste nastoupila do Vítkovic. Co Vás nalákalo na sever Moravy?
Opět to byla práce a dobré pracovní podmínky.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu ve Vítkovicích?
Bývalý pan primář Jaromír Měch a kolegyně MUDr. Ľubica Ščerba.

Kdy Vám bylo nejvíce úzko?
Hned po nástupu do Vítkovické nemocnice, kdy mi bylo smutno za kolektivem a lidmi z Brna, kteří mi hodně pomohli – například docent Robert Hudeček nebo profesor Pavel Ventruba.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester, doktorů na Vašem oddělení?
Kolektiv s paní primářkou MUDr. Ivanou Lukáčovou a s ostatními staršími atestovanými lékaři je úžasný. Jinak jsme na oddělení všichni převážně mladí doktoři a sestřičky, se kterými zažíváme hodně srandy a například se sestřičkami chodíme společně pravidelně cvičit do fitness.

Co byste chtěla dokázat jako lékařka? Plánujete další studium?
Ráda bych si dokončila specializaci z Gynekologie a porodnictví a dále uvidím podle pracovní příležitosti.

Jste mladá lékařka, netáhne Vás to na západ?
Na západ mě to láká, aspoň na rok, abych nabrala další nové zkušenosti.

Lékaři jsou často kritizováni, že na pacienty mají málo času. Jak s pacienty komunikujete, snažíte se jim věnovat?
Snažím se komunikovat s pacienty co nejvíce. Snažím se jim vysvětlit jejich zdravotní stav a co pro ně můžeme udělat. Jednou jsem měla pacientku, která přišla na vyšetření se svojí čtyřletou dcerkou a ta mi po rozhovoru s maminkou řekla, že jsem jako paní učitelka.

České porodnictví je z hlediska medicínského jedno z nejlepších v Evropě. Byla jste v zahraničí – můžete srovnat?
České porodnictví je všeobecně známé jako jedno z nejlepších. Ve Finsku se mi na stáži líbily velké porodní boxy, které skoro připomínaly apartmán, kde se budoucí rodiče opravdu cítili skoro jako doma. Ošetření novorozence probíhalo v boxu a inkubátory byly na porodním sále. Velmi prakticky byl řešený porodní sál s okrouhlým velínem ve středu a s operačním sálem hned vedle, a s dospávacím pokojem pro maminky po císařském řezu.

Pracujete v porodnictví – jaký je Váš názor na domácí porody?
Domácí porody mají svoje rizika. Je to o rozhodnutí jednotlivých párů, které musí být přesvědčeny o správnosti domácích porodů a také nést za to svou zodpovědnost. Myslím, že je lepší vytvořit budoucím maminkám co nejpříjemnější prostředí v nemocnici s domácí atmosférou.

Máte nějakého pacienta, který se Vám nějakým způsobem vryl do paměti?
Všeobecně mám velmi milé pacientky a ráda na ně vzpomínám. Většinou si pamatuji pacientky, u kterých jsem prováděla své první operace, kdy jsem všechno s nimi více prožívala a měla slzy štěstí po úspěšném výkonu.

Jak nakládáte se stresem, které toto povolání přináší?
Snažím si dopřávat dostatek volného času s rodinou a s kamarády. Nebo cestováním, to úplně vypnu. A protože moje babička z máminy strany byla z Indie a dědeček ze Srí Lanky, tak na dovolenou rádi cestujeme do těchto krajin. Tento rok jsme byli na svatbě mého bratrance na Srí Lance v hlavním městě Kolombo.

Když Vám skončí služba – přepnete na soukromý život?
Každý přepínáme na soukromý život po práci, i když máme velmi málo času na naše soukromí. Doufám, že po mé atestaci to bude trošku lepší. Za roky praxe jsem přišla na to, že ideální je mít životního partnera, se kterým dokážete sdílet svoje pracovní úspěchy a který vás zároveň podpoří v těžkých chvílích.

Jaké máte koníčky?
Od malička chodím ráda do přírody. Doma máme tři psíky, dva psy husky a fenku Lily, takže absolvujeme procházky a běháme s nimi v lesíku. V dětství jsem šest let tancovala standardní tance a latinu. Dokonce určitou dobu, i během medicíny, jsem se vrátila k latině přes Zumbu. Před zkouškou jsem chodila tancovat – bylo to super odreagování. K nejlepší mé relaxaci patří jóga a v létě pak plávání v bydlišti mých rodičů Dunajská Lužná u Bratislavy – v jezeře Košariská, kde pravidelně plavu zhruba 1,5 kilometru.