S mladíkem

U Radima Špačka medicína vyhrála nad právy a ekonomií

2. 8. 2018

Mladý lékař Nemocnice Podlesí vidí za úspěchy české kardiologie ve světě naše lékaře, kteří tuzemskou moderní kardiologii na přelomu tisíciletí budovali raketovým tempem.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Radima Špačka

V našem mapování života lékařů a zdravotních sester na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Radimem Špačkem, který již tři roky pracuje v Kardiologickém centru Nemocnice Podlesí. V rozhovoru nám 31letý rodák z Třince například prozradil, proč se rozhodl pro studia medicíny na Masarykově univerzitě v Brně, co by chtěl dokázat jako lékař a že mezi jeho koníčky patří golf, tenis a vaření.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Mé směřování k zdravotnictví se začalo rodit v posledních letech studia na gymnáziu. Měl jsem v té době spoustu zálib, zajímal jsem se mimojiné světovou politikou a finančními systémy, zároveň mě ale táhly vědy jako fyzika, chemie a biologie. Do toho všeho jsem si přivydělával programátorstvím. Rozhodování ohledně budoucí profese se pak přirozeně točilo okolo ekonomie, práv a medicíny. Medicína nakonec zvítězila a jsem za to rád.

Měl jste od svého mládí vysněné studium medicíny?
Neměl. Málokterý student střední školy je schopen objektivně zhodnotit své klady a zápory, což je při výběru profese zásadní. Každý mladý člověk má určité přednosti, které se hodí na různé typy povolání. Jakožto nezkušený a skutečnou odpovědností nepolíbený teenager jsem tehdy měl s rodiči řadu diskuzí na téma co dále a lékařské směřování z toho tak nějak přirozeně vyplynulo. 

Chtěli rodiče, abyste byl lékařem?
Ano, vždy mi tuto cestu doporučovali. Otec je ekonom a z jeho profese mě vždy zrazoval z mnoha důvodů. Maminka pracovala v biochemických laboratořích v nedaleké nemocnici a zároveň máme několik lékařů v blízké rodině – a všichni mi říkali, že je to povolání pro mne.

Proč jste šel studovat do Brna?
To je jednoduché – je to dostatečně daleko, aby mě rodiče nemohli příliš hlídat, a zároveň to není daleko jako Praha (smích). Opět to bylo uvažování nezralého studenta.

Které předměty jste měl oblíbené a které Vám daly nejvíce zabrat?
Na vysoké škole mě bavila většina předmětů, proto ani výběr následné specializace pro mne nebyl jednoduchý. V podstatě každý obor mi přišel zajímavý, pokud se do něj člověk pořádně ponořil. No a co mi dalo nejvíce zabrat? Jednoznačně přechod ze střední školy na medicínu. Úplně jsem si neuvědomil, že kladené nároky jsou diametrálně odlišné a hned na první zkoušce (z biofyziky) jsem pohořel. Naštěstí jsem se ale vzpamatoval a od té doby už šlo vše hladce.

Během posledních let studia medicíny jste několikrát navštívil prestižní Mayo Clinic ve Spojených státech. O co se jednalo?
Během studia se mi naskytla příležitost odjet na dva měsíce na Mayo Clinic v Minnesotě v rámci vědecké stáže. Tento pobyt mne inspiroval natolik, že jsem si doplnil americké srovnávací zkoušky – tzv. USMLE, jež mne opravňují nastoupit do USA jako rezident. Díky tomuto jsem pak mohl na Mayo strávit další měsíc, tentokrát v rámci klinické praxe.

Co jste si z těchto pobytů přivezl?
Především uvědomění, že světová lékařská konkurence je nesmírně tvrdá a na výši. Dostal jsem se do skupiny amerických studentů, kteří byli ve stejné fázi vzdělávání jako já a přitom mě převyšovali takřka ve všech aspektech medicíny – od znalostí, přes manuální dovednosti až po umění komunikovat s pacientem. Přimělo mě to na sobě pracovat ještě intenzivněji.

Co myslíte, že je největším rozdílem mezi českým a americkým zdravotnictvím?
Myslím si, že v otázce léčebných postupů, nabídky výkonů a kvality jejich provedení jsme na srovnatelné úrovni. Jsou však mnohé aspekty, ve kterých jsme stále ještě výrazně pozadu. Asi nejcitelnější rozdíl, který jsem pozoroval, byl v komunikaci s pacienty – ta se u nás obrovsky přehlíží. Na Mayo Clinic je toto považováno za naprosto zásadní věc. Proto je každý kontakt s pacientem extrémně empatický, přátelský a končí až ve chvíli, když se pacient na vše zeptal a vše pochopil. V České republice tomuto brání spousta důvodů, od systému práce až po přístup a nastavení mysli jednotlivých zdravotníků – jistě nejen lékařů. Stále se tak na některých pracovištích můžeme setkat s ranními rychlovizitami, kdy je každému pacientovi věnováno pět vteřin, což považuji za zcela nepřípustné.

Po vystudování medicíny jste nastoupil kde?
Nastoupil jsem na interní oddělení nemocnice ve Frýdku – Místku, blízko mému rodnému Třinci. Považuji to za jedno z nejlepších životních rozhodnutí, které jsem učinil. Interna ve Frýdku patří mezi nejlepší v kraji a díky tomu jsem byl schopen za poměrně krátkou dobu vstřebat obrovské množství znalostí a naučil jsem se i řadu menších invazivních výkonů, z čehož těžím dodnes.

O tři roky později jste přešel do Třince – proč?
Tato volba byla jednoduchá. Jsem rodákz Třince a již ke konci vysoké školy jsem věděl, že chci dělat kardiologii. Třinecké Kardiocentrum mělo a má výbornou pověst a tak jsem neváhal.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu v Nemocnici Podlesí?
Asi v tomto případě nelze jmenovat jednotlivce. Ve Frýdku jsem byl s vedením interního oddělení domluven již od nástupu, že budu chtít přejít na Podlesí po skončení interního kmene, který standardně trvá dva roky. Proto mi sami byli velmi nápomocni při změně pracoviště, mimo jiné poskytnutím výborného doporučení. Na Podlesí mi pak přístup celého zdravotnického kolektivu umožnil poměrně rychlé zapracování.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester, doktorů?
Jsem přesvědčen, že zdravotnický kolektiv je v naší nemocnici nadstandardní a souvisí s poskytováním vysoce kvalitní péče. I přes narůstající pracovní nároky jsme schopni spolu korektně vycházet a přistupovat k potížím pacienta týmově – a to nejen v rámci kardiologie, ale i mezi odděleními. Někdy se to neobejde bez emocí, ale to k tomu patří, jsou to často nelehká rozhodnutí.

Jak vycházíte se staršími kolegy a jak k Vám přistupují oni?
Se staršími kolegy mám dobré vztahy, jejich přístup vůči mně je velmi vstřícný. Starší kolegové jsou zárukou vzdělávání nás mladších a Podlesí je v tomto do značné míry unikátní. Když má mladý lékař zájem se zdokonalovat v určitých oblastech kardiologie, tak mu nikdo neklade překážky a naopak je v tomto podporován. Toto v českých kardiocentrech není standardem.

Co Vás na kardiologii baví nejvíc?
Nejvíce tíhnu k akutní a intenzivní kardiologii, k oblastem kardiologie, ve kterých musí mít lékař široké znalosti, zkušenosti a také spoustu praktických dovedností, aby byl schopen se během několika vteřin či minut správně rozhodnout u lůžka kriticky nemocného pacienta a adekvátně jej léčit.

Česká kardiologie má i ve světovém měřítku dobrý zvuk a několik světových prvenství. Jak to, že jich je zrovna v kardiologii tolik?
Za těmito úspěchy stojí lékaři, kteří českou moderní kardiologii na přelomu tisíciletí budovali raketovým tempem. Šlo by jistě jmenovat významná jména a některá jsou také spjata s naším pracovištěm. Samozřejmě to ale neznamená, že by kvalitní lékaři byli jen v kardiologii, máme špičkové odborníky světového významu ve všech oborech medicíny. Nespornou výhodou České republiky je také fakt, že jsme malá země a bylo tak možno vytvořit síť kardiocenter s velmi krátkými dojezdovými časy, což nás posunulo mezi světovou špičku v oblasti léčby akutních infarktů myokardu a jiných urgentních stavů.

Můžete nám říct, kam se ještě může kardiologie v dalších letech posunout? Jaké jsou ještě možnosti?
Těch aspektů je mnoho. Myslím si například, že máme stále velké mezery v preventivní kardiologii, v prevenci onemocnění obecně. Polovina české populace trpí nadváhou, čtvrtina jsou kuřáci a bohužel se to v nemalé míře týká i zdravotníků. Nedaří se nám tuto problematiku dobře s pacienty komunikovat a to se musí změnit. Úplně na opačném konci spektra je pak léčba pacientů se selháním srdce. Počet těchto nemocných neúprosně roste a v případech pokročilé nemoci jsme ještě před nedávnem byli schopni pacientům nabídnout pouze transplantaci srdce – dostupných darovaných orgánů je však málo, kolem 75 za rok na celou Českou republiku. Nyní se intenzivně rozvíjí program dlouhodobých mechanických srdečních podpor a náhrad, které časem velmi pravděpodobně transplantaci srdce zcela nahradí.

Pustí Vás v Třinci k složitějším případům?
Určitě. V praxi příliš nelze oddělit případy jednoduché od těch složitých. Mladý lékař se musí být schopen pod dozorem zkušenějších kolegů rozhodovat správně i v těžkých chvílích, jen tak se posouvá dále.

Kdy Vám bylo nejvíce úzko?
Je to možná dva roky, kdy jsem byl součástí týmu, který se neúspěšně snažil zachránit třicetiletou ženu, která doma z plného zdraví zkolabovala z důvodu vzácné vrozené srdeční vady. Vlastně jsme tehdy neměli možnosti, jak této pacientce pomoci. Tato vzpomínka mě stále nutí zdokonalovat se a ve spolupráci se staršími kolegy tvořit systém akutní péče, který by podobným úmrtím do budoucna pokud možno zabránil.

I přes veškerou péči, techniku a kvalitu práce jsou případy, které končí smrtí pacienta. Jste s tímto vyrovnán? Nebo dá se s tím vůbec vyrovnat?
Vždy to záleží na situaci. U pacientů pokročilého věku s mnoha onemocněními, kteří se již dle všech objektivních měřítek nacházejí na sklonku života, se s úmrtím lékař s určitou praxí vyrovná relativně snadno. U mladých nemocných je to vždy horší a osobně to většinou různě dlouhou dobu nosím v hlavě.

Co byste chtěl dokázat jako lékař?
Přál bych si vypracovat se po stránce odborné i lidské natolik, abych byl do budoucna inspirací pro své kolegy. Péče o individuálního pacienta jistě je a bude středobodem mého zájmu. Na druhou stranu si myslím, že je to právě pozitivní působení jednotlivce na jeho profesní okolí, které ve výsledku pomůže daleko většímu počtu nemocných. Věřím, že jen lékař skvěle erudovaný, zručný, vstřícný a týmově myslící může být základem pro perfektně fungující zdravotnické pracoviště.

Jste mladý lékař, netáhne Vás to do zahraničí?
Aktuálně tyto tendence nemám. Nejvíce jsem to zvažoval po stážích na Mayo Clinic, díky hotovým USMLE zkouškám bych se tam i nyní mohl ucházet o rezidenční místo. Vše má ale svá pro a proti. Život v USA není jednoduchý a práce na Mayo Clinic je tvrdá a takřka znemožňuje „normální“ rodinný život. Na druhou stranu profesně je to ráj na zemi. A jeden z tamějších českých kardiologů tvrdí, že si to ještě rozmyslím (smích).

Lékaři jsou často kritizováni, že na pacienty mají málo času. Jak s pacienty komunikujete, snažíte se jim věnovat?
Osobně tomu přikládám velkou váhu, jak jsem již zmiňoval. Praxe je v tomto obtížná a celkový trend je nepříznivý. Jeden příklad za všechny – když jsem ještě pracoval na interním oddělení ve Frýdku-Místku, za 12hodinovou službu jsme na akutním bezprahovém příjmu ošetřili běžně 20 až 30 pacientů a tato čísla stále rostou. Starší kolegové se netají tím, že před 15 až 20 lety za stejnou dobu ošetřili 2 až 3 pacienty. Je stále obtížnější se pacientům adekvátně věnovat, což ale neznamená, že nad tím máme zlomit hůl.

Máte nějakého pacienta, který se Vám nějakým způsobem vryl do paměti?
Ve Frýdku-Místku se mi podařilo u jednoho pacienta v kritickém stavu diagnostikovat vzácnou chorobu (tzv. PPP syndrom), u níž bylo celosvětově dosud popsáno ani ne 50 případů. Pán po cílené léčbě přežil a po celkově asi půlročním pobytu v nemocnici byl propuštěn domů. Od té doby mi každé Vánoce telefonuje a přejeme si vše nejlepší do nadcházejícího roku. Je to moc pěkný pocit.

Když Vám skončí služba – přepnete na soukromý život?
Snažím se, ale je to v mém případě trochu složitější. Když jsem doma, snažím se maximálně věnovat rodině. Na druhou stranu vím, že pokud se chce lékař někam posunout a dělat své povolání dobře, tak pracovat 6 až 8 hodin denně prostě nestačí a to bez ohledu na délku praxe. Dělám vše pro to, aby rodina byla prioritou a zároveň abych měl sám před sebou čisté svědomí, že jsem pro své pacienty učinil maximum.

Jste velký sportovec. Hrajete golf, volejbal a tenis, ve kterém jste hrál i juniorskou ligu. Jak často nyní sportujete?
Určitě nyní nesportuji tak často, jak bych rád, a to z časových důvodů. Ale věřím, že se to v následujících letech zlepší, až nám děti trochu povyrostou. Především golf zabere obrovské množství času a proto je ideální, když jej hraje celá rodina.

K Vašim koníčkům patří i vaření. Jak často a pro koho vaříte a jaká je Vaše specialita?
Vaření je moje velká vášeň a relax, manželku jsem v podstatě odstavil od sporáku. Nejčastěji vařím pro ženu a děti, jednoduché věci, když mám klidnější období, tak i denně. Když mám více času, rád připravuju složitější recepty. Na začátku každého roku již několik let zveme s ženou k obědu naše rodiče. Vždy se jim snažím připravit „zážitkové“ 3 až 4chodové menu jako poděkování za jejich obrovskou pomoc, které se nám od nich dostává. Letošním hlavním chodem byla hovězí líčka na víně a myslím, že se povedla (smích).

Jak trávíte zbývající osobní volno?
Bohužel po všem výše uvedeném již mnoho dalšího osobního volna nemám, ale když se přeci jen nějaké najde, s chutí ho prospím (smích).