S mladíkem

Anna Bardoňová chtěla už jako dítě pracovat ve zdravotnictví

24. 4. 2018

Fyzioterapeutku Nemocnice Český Těšín baví pracovat s pacienty, kteří jsou v terapii aktivní a svůj problém jsou odhodláni aktivně řešit.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Mgr. Anny Bardoňové

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zdravotnických pracovníků na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s Mgr. Annou Bardoňovou, která již třetí rok pracuje jako fyzioterapeutka v Nemocnici Český Těšín. V rozhovoru nám rodačka z Ropice u Třince například prozradila, proč se rozhodla studovat bakalářské studium fyzioterapie v Olomouci, jaký mají kolektiv na rehabilitačním oddělení nebo jaké má koníčky.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Ve zdravotnictví jsem chtěla pracovat vždy. Po střední zdravotnické škole jsem přihlášky na vysokou školu podávala na stomatologii, všeobecnou sestru a fyzioterapii. Přijali mě na fyzioterapii, takže bylo rozhodnuto.

Čím jste chtěla být jako dítě?
Myslím, že to byla zdravotní sestra.

Dělal nebo dělá někdo z rodiny ve zdravotnictví? Máte nějaký vzor v rodině?
Jeden z bratrů studuje medicínu, jinak rodiče ve zdravotnictví nepracují.

Chtěli rodiče, abyste byla fyzioterapeutkou? 
Jestli rodiče chtěli, abych byla fyzioterapeutkou, to nevím. Nechali rozhodnutí na mně a zcela mě v tom podpořili. Nijak zvlášť jsme to neřešili.

Co jste vystudovala?
Vystudovala jsem bakalářské studium Fyzioterapie v Olomouci na Fakultě zdravotnických věd. V magisterském studiu jsem pokračovala na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Jak jste prožila studia?
Bakalářské studium docela ve stresu. Než jsem přišla na taktiku, jak se učit, studia skončila. Magisterské studium bylo více pohodové.

Které předměty jste měla oblíbené a které Vám daly nejvíce zabrat?
Měla jsem ráda všechny předměty, které se týkaly oboru fyzioterapie. Hlavně kinezioterapii. Tento předmět však byl často spojen se zkoušením – takže zároveň byl pro mě i nejnáročnější.

Kde jste absolvovala praxi?
Ve Fakultní nemocnici v Olomouci, v Brně u Svaté Anny a v Bohunicích. V Brně jsem také měla možnost brigádně pracovat jako fyzioterapeut na jedné soukromé rehabilitační ambulanci. V létě jsem měla praxi a brigádu i u nás, v Nemocnici v Českém Těšíně.

Po studiích jste nastoupila kde?
Nastoupila jsem do Nemocnice Český Těšín. Pracovních příležitostí bylo víc, ale v Českém Těšíně jsem už to trochu znala z praxe a brigády během studia. Zároveň to mám relativně blízko bydliště, proto jsem se rozhodla pracovat tady.

Kdo Vám nejvíce pomohl po Vašem nástupu?
Při nástupu mi pomáhali všichni kolegové. Pomohli se mi dostat do fungování v plném provozu na rehabilitačním oddělení i na ambulanci. Často mi radili, a i nadále mi radí v situacích, kdy si nevím rady s některými pacienty.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester, doktorů?
Když to řeknu za sebe, máme velmi dobrý kolektiv. A slyšela jsem to i z více stran. Nemocnice je malá, takže lidé se tu dobře znají.

Vzděláváte se i po škole?
Ano, pár kurzů jsem se už účastnila. Každý fyzioterapeut se dále vzdělává na kurzech, vybírá si podle toho, co ho zajímá. Případně podle toho, co požaduje jeho zaměstnavatel. Snažím se i učit doma, v rámci samostudia. Ale moc to časově nezvládám.

Co byste chtěla pracovně dokázat?
Upřímně, žádné plány do budoucna nemám. Chtěla bych ale umět lépe pozorovat lidi a správně odhadnout v čem spočívá hlavní příčina jejich zdravotního problému. Doufám, že to praxí a zkušenostmi přijde.

Kdy Vám bylo v práci nejvíce úzko?
Takový moment si nevzpomínám, asi prozatím nebyl.

Co Vás na práci baví a naopak?
Baví mě pracovat s pacienty, kteří jsou v terapii aktivní a svůj problém jsou odhodláni aktivně řešit. Berou vážně cvičení a změnu stylu života. Ráda pak pozoruji změnu v držení těla, pohybových stereotypech a subjektivně i lepší pocity pacienta. Naopak mě nebaví práce s pacienty, kteří jsou pasivní, nejsou ochotní aktivně se zapojit do terapie, doma necvičí a pouze chtějí „masáže“, které stejně jejich problém vůbec nevyřeší.

Zdravotníci jsou často kritizováni, že na pacienty mají málo času. Jak s pacienty komunikujete, snažíte se jim věnovat?
Ano, snažím se jim věnovat. Myslím, že každý se snaží v rámci možností a vyhrazeného času. Času je však na pacienty opravdu málo. Zvláště pro ty, kteří potřebují se rychle dostat zpět do práce nebo ke sportu.

Máte nějakého pacienta, který se Vám nějakým způsobem vryl do paměti?
Do paměti se mi vryje hodně pacientů. Zvláště těch, kteří mi vyprávějí o svém životě, co prožívají, jaké mají stesky a radosti. Jejich jména si pamatuji ale málokdy.

Když Vám skončí služba – přepnete na soukromý život?
Většinou nemám s tím problém. Občas ale o práci doma přemýšlím, co bych mohla udělat jinak.

Jak trávíte své osobní volno? Jaké máte koníčky?
Ve volném čase studuji Bibli. Ráda trávím čas s blízkými. Ráda se také věnuji hudbě a sportům různých druhů.