S mladíkem

Jaromír Ožana si ve šternberské nemocnici našel své nejlepší přátelé

2. 6. 2017

Mladý lékař přes léto každý den sportuje. Po práci vyjíždí na kole na tři až čtyřhodinové projížďky.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Jaromíra Ožany

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Jaromírem Ožanou, který již více jak čtyři roky pracuje na interním oddělení Nemocnice Šternberk. V rozhovoru nám například prozradil, proč po studiu na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci zamířil do šternberské nemocnice nebo že jeho největší zálibou je sport.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Na gymnáziu jsem se rozhodoval mezi medicínou a pedagogikou, která mne také lákala. Ale uvědomil jsem si, že pokud vystuduji medicínu, tak budu moci také učit. Opačně to nejde – kdybych vystudoval pedagogiku, tak bych nemohl léčit.

Proč jste si po gymnáziu vybral studium na lékařské fakultě v Olomouci a proč jste si později vybral interní obor?
Olomouc se mi jako město vždy líbila. Oproti větším městům není tak anonymní. Často se vám stane, že při cestě po městě se několikrát zastavíte, když potkáváte své známé. Interní medicína má nejširší záběr, dostanete se do každého koutku lidského těla. Je to královna medicíny. Jako internista jste něco jako detektiv, když pátráte po diagnóze.

Pracuje někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Pouze moje starší sestra, která je kardiolog ve šternberské nemocnici. Byla mi jakýmsi vzorem.

Co Vás na škole nejvíce bavilo a naopak s čím jste měl největší problémy?
Nejvíce mne bavily klinické obory. Nejméně oblíbené byly pro mne nezáživné obecné předměty biologie, histologie, patologie, u kterých člověk až později zjistí, že se mu hodí.

Jak vzpomínáte na studentský život?
Byly to nejlepší roky mého života, ale zpátky bych je už nechtěl (smích). Samozřejmě studentský život byl výborný, nicméně v kombinaci se studiem to nebylo jednoduché skloubit.

Měl jste nějaké zahraniční stáže?
Přímo ve zdravotnictví jsem zahraniční stáže neměl. Byl jsem čtyři měsíce v Německu a skoro půl roku v USA. Jednalo se o klasické letní brigády, kde jsem dělal barmana nebo prodavače.

Měl jste praxi v nemocnicích AGELu?
Praxi jsem absolvoval ve třetím, čtvrtém i pátém ročníku univerzity a vždy jsem je absolvoval v Nemocnici Šternberk. Nejzajímavější byla ve třetím ročníku ošetřovatelská praxe, která mi dala nejvíce a kdy jsem mohl poznat medicínu z druhé, sesterské strany, což mi hodně pomohlo.

Proč jste se rozhodl nastoupit do Nemocnice Šternberk?
Líbí se mi tady a nechtěl jsem dělat ve fakultní nemocnici, kde bych se k pořádné práci asi nedostal. Také jsem zde dělal praxi, ale mám v nemocnici i rodinu – má sestra i švagr zde pracují. Navíc jsem věděl, že je tu dobrý kolektiv.

Myslíte si, že Vás škola kvalitně připravila na práci v nemocnici?
Bohužel musím říct, že ne. Teoretická příprava a praxe ve fakultní nemocnici – a pak práce v nemocnici je úplně odlišná od reálné praxe v menších okresních nemocnicích.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Nejvíce mi pomohli starší kolegové, kteří si mne vzali pod ochranná křídla. Velmi trpělivě mi vše vysvětlovali a provázeli mne počátečními dny v nemocnici na interním oddělení.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester a doktorů?
To je další obrovskou výhodou Nemocnice Šternberk, že kolektiv je a byl výborný. Dá se říci, a v mém případě skoro doslova, že je to až rodinný kolektiv. Také podnikáme spoustu akcí mimo nemocnici – jezdíme na sportovní akce, na chaty a hodně se stýkáme. Ve šternberské nemocnici jsem si našel své nejlepší přátele.

Kromě práce na interním oddělení pracujete v nějaké ambulanci?
Mou hlavní pracovní náplní je práce v diabetologické a endokrinologické ambulanci, ve které jsem čtyři dny v týdnu. Na interním oddělení již pracuji jen v rámci služebního provozu.

Proč jste si vybral právě diabetologii?
Po dvou letech práce na interním oddělení se uvolnilo místo v diabetologické ambulanci. V té době byla diabetologie v obrovském rozkvětu. Na trh přicházely nové účinné léky, lepší inzuliny, moderní technologie a z tohoto, dlouhodobě stagnujícího oboru, se stal obor velmi dynamický a zajímavý.

Během více než čtyř let, co jste ve šternberské nemocnici – kdy Vám bylo nejvíce „úzko“?
Byl to případ pacientky, kterou přivezli s terminálním srdečním selháním. Paní mi říkala, že si zrovna koupili chatičku se zahrádkou a na jaře zasadili pro vnoučata jahody, a že chce ještě žít. Prosila mne, abychom jí „dali“ ještě aspoň tři měsíce života, aby mohla ty jahody s vnuky ochutnat. Bohužel do dvou dnů zemřela.

Vás to netáhne do zahraničí, neuvažoval jste o tom?
Určitě mne to táhne do zahraničí. Nicméně finanční motivace není prioritou. Chtěl bych spíše získat zkušenosti v medicíně, obohatit si jazykové znalosti. Výdělky jsou tam sice vyšší, ale životní náklady taktéž. A ten rozdíl není poté o moc větší, a jestli to stojí odejít od rodiny, od přátel, tak o tom nejsem přesvědčený. Navíc všude je chleba o dvou kůrkách.

Přináší Vám tato práce radost, uspokojení nebo je to něco jiného, než jste si myslel?
Musím říci, že mám to štěstí a práce mě baví, což je to nejdůležitější. Samozřejmě se také objeví okamžiky, kdy je člověk unavený, vyčerpaný a ne vždy jde vše podle jeho představ, ale i to k tomuto povolání patří.

Co byste ve své práci chtěl dokázat, jaký máte cíl v souvislosti se svou profesí?
Prioritou je složení atestace z mého oboru. Dále bych chtěl držet krok s nejmodernějšími léčebnými a diagnostickými možnostmi v diabetologii a aplikovat je i v naší ambulanci.

Ve zdravotnictví je důležitá diskuze s pacienty – nejen o jejich zdravotních problémech. Dokážete s nimi mluvit? O čem se s nimi bavíte?
Vztah lékař – pacient je opravdu velmi důležitý. O to víc v chronických ambulancích, kde své pacienty vídáváme několikrát do roka. Za tu dobu už víte, kdo z nich má jaké zájmy, kdo rád cestuje a podobně. Nejlepší vztah mám s pacienty, které znám od počátku jejich diagnózy, a postupně společně procházíme všemi nástrahami, které léčba diabetu někdy provází.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Po těch téměř pěti letech se mi to daří tak zhruba z 80 procent. Na začátku si člověk práci nosil domů.

Jak trávíte své osobní volno – Vaše koníčky?
Přes léto každý den sportuji. Po práci vyjíždím na kole na tři až čtyřhodinové projížďky. Okolí Šternberka je pro toto ideální. Dále hodně cestuji. Vzhledem k tomu, že mám u domu malou zahradu, tak trochu i zahradničím. Heslo „hloupý sedlák má největší brambory“ na mě celkem sedí.

Kolik času věnujete sportu?
Průměrně denně se věnuji sportu tři hodiny, ale za „sportovce“ se nepovažuji (smích).

Jak trávíte dovolenou – sportovně nebo ležíte u moře?
Je to půl na půl. I sportovní dovolené – ferraty, lyžování, cyklodovolené. Ale také na dva týdny v roce vyrážíme k moři, ale na pláži vydržím tak tři dny, pak ji zase trávíme aktivně.