S mladíkem

Pavlína Korkešová chtěla být lékařkou od dětství

13. 4. 2017

Mladá pediatrička Nemocnice Prostějov je ráda, když se nemocnému dítěti uleví a usměje se.

Text a foto: Ing. Tomáš Želazko

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Pavlínou Korkešovou, která již více než tři roky pracuje na dětském oddělení Nemocnice Prostějov. V rozhovoru nám například prozradila, proč po studiu na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci zamířila do prostějovské nemocnice nebo jaké má záliby.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Myslím, že mi v té době bylo tak sedm let, odpoledne mě hlídávala prababička s pradědou. Jednou mi řekli, abych byla doktorkou, že si mě lidé budou vážit a budou mě mít rádi. Tak jsme to tenkrát spolu upekli. Myslím, že kdyby praprarodiče viděli dnešní praxi, asi by se divili.

Proč jste si po gymnáziu vybrala studium na Lékařské fakultě v Olomouci a proč jste si později vybrala právě obor pediatrie?
Do Olomouce jsem šla studovat proto, že jsem mohla bydlet doma a každý den dojíždět. Možná mě to ochudilo o život na kolejích, na druhou stranu užívat si pohodlí domova a rodinu nablízku bylo příjemné. A pediatrie byla jasná volba, děti jsem měla odjakživa ráda a přála jsem si je mít co nejdřív a v co největším počtu. Plánovala jsem si věci jinak, než teď jsou. Mateřská v dohledné době nepřipadá v úvahu, takže jsem ráda, že mám kolem sebe děti každý den. I v hodně špatné službě se najde alespoň jedno, které mě dokáže rozesmát.

Co Vás na škole nejvíce bavilo a naopak s čím jste měla největší problémy?
Člověk asi časem vždycky zapomene na to špatné, takže už ani nevím, co bylo nejtěžší nebo nejhorší. Hodně mě bavila onkologie. Fascinovaly mě přednášky o tom, co rakovinné buňky všechno umí a jak se je snažíme pomocí vědy přelstít a být vždycky o krok napřed. Ale dětská onkologie by pro mě asi nebyla. Nejsem tak silná osobnost.

Měla jste nějaké zahraniční stáže?
Neměla. Nevím, jestli je to v povědomí, ale erasmus je často o něčem trochu jiném než o učení. Studium se jím protáhne, stíhání zkoušek je obtížnější a člověk se do praxe dostane později. Pokud se člověk rozhodne jít pracovat do zahraničí, myslím, že i tak má dveře otevřené.

Měla jste praxi v nemocnicích AGELu?
Ano, v šestém ročníku jsem byla nějakou dobu na interně v prostějovské nemocnici. Zavedla jsem tam svůj první močový katetr, což mi docela utkvělo v paměti. Myslím, že pacientovi taky. Pak jsem byla ještě na gynekologii, bavilo mě asistovat na sálech. Gynekologické výkony byly kratší než třeba náhrada abdominální (břišní) aorty a tak jsem se většinou dočkala konce bez ortostatického kolapsu (nastává v případě prudkého postavení při delším ležení či sezení).

Myslíte si, že Vás škola kvalitně připravila na práci v nemocnici? 
Po odborné stránce trochu ano. Po psychické ani náhodou.

Proč jste se rozhodla nastoupit do Nemocnice Prostějov?
Znám tuhle nemocnici odmalička, měla jsem ji blízko. Zdála se mi jako nejlepší volba.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Moje rodina. Člověk první roky práci úplně propadne. Nic nestíhá, chodí domů pozděkvůli dopsání dokumentace a má všeho plnou hlavu. Osobní život jde stranou. Člověku nevadí trávit ve službách spoustu času, je rád za první vydělané peníze. Až později pochopí, jakou daň ho to taky může stát. Ať už je to ztráta partnera nebo zdraví. Začátky byly samozřejmě těžké, jsem vděčná všem, kteří mi pomáhali.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester a doktorů?
Kolektiv máme jen holčičí. Takže co si budeme povídat, někdy trochu bojujeme. Ale mám kolegyně, kterým věřím a můžu se na ně spolehnout. Jen mě mrzí, že nedávno odešla jedna z nejzkušenějších a nejhodnějších doktorek a taky několik velmi schopných sester. Přála bych si, aby se problémy, které vedou k odchodu, podařilo nějak vyřešit.

S jakými diagnózami k Vám do nemocnice děti přicházejí nejčastěji?
Většinou, a za to jsem moc ráda, řešíme akutní nezávažné infekce, zvracení, průjmy, respirační infekty a úrazy. Děti se rychle uzdravují, maminky i my jsme spokojení. Někdy jsme ale místo prvního kontaktu s dětmi opravdu vážně nemocnými, ty potom většinou překládáme na vyšší pracoviště. Máme také oddělení dlouhodobé intenzivní péče. Pro děti, které v podstatě od narození nemají naděje na plnohodnotný život. Je to smutná tvář medicíny a mnozí z nás, kteří ty děti každý den vidí, si kladou otázky týkající se etických aspektů udržování těchto dětí při životě. Obdivuju všechny lékaře a sestřičky, které takovou práci každodenně vykonávají.

Jste také lékařka dětské diabetologické ambulance. Kolik máte dětských pacientů?
Naštěstí moc ne. Je to psychicky a časově náročná práce, která se s tím, jak technologie vyspívají, těžko dělá na okrese mladému lékaři. Nemůžeme zajistit takovou péči jako diabetologická centra, což je škoda. Na druhou stranu o každém pacientovi vím, co ho baví a co má rád. S rodiči jsme v kontaktu někdy prakticky 24 hodin denně a to je pro ně doufám důležité.

Během téměř čtyř let, co jste v prostějovské nemocnici – kdy Vám bylo nejvíce „úzko“?
Nejvíc úzko mi bylo, když mi onemocněl nejbližší člověk a já jsem pochopila, že celá lékařská věda nezmůže s tou nemocí skoro nic.

Vás to netáhne do zahraničí, neuvažovala jste o tom?
Ani ne, sice mě dokáže naštvat, když vidím rozdíl v ohodnocení práce lékaře tady a třeba v Německu, ale nemám moc dobrodružného ducha. Navíc mám tady svou rodinu, která mě potřebuje.

Přináší Vám tato práce radost, uspokojení nebo je to něco jiného, než jste si myslela?
Jsou období, kdy mi přináší radost, když se něco povede, dítěti se uleví, usměje se. Mám radost, když se něco nového můžu učit. A odpověď na druhou otázku, ano, je to úplně něco jiného. V životě bohužel často převládají negativa, starosti a problémy. Pocit zodpovědnosti nikdy úplně nezmizí z mysli, takže i když jedu domů po službě nebo jsem na dovolené, myslívám na pacienty a na práci.

Co byste ve své práci chtěla dokázat, jaký máte cíl v souvislosti se svou profesí?
Chtěla bych být taková doktorka, jak si představovali moji praprarodiče. Chtěla bych být vzdělaná a neusnout na vavřínech. Chtěla bych se naučit být k lidem laskavá, i když mě někdy zrovna strašně štvou.

Ve zdravotnictví je důležitá diskuze s pacienty – nejen o jejich zdravotních problémech. Dokážete s nimi mluvit? O čem se s nimi bavíte?
Naučit se mluvit s lidmi je základ naší práce. Ze školy si pamatuju, jak nám všichni opakovali, že dobře odebraná anamnéza je základ medicíny. Takže se snažím hodně se ptát. Co se týče komunikace s dětmi, tak to je samozřejmě vyšší level. Děti často neumí popsat, co je vlastně bolí nebo trápí, takže na to musíme jít různými oklikami. Taky se musíme snažit vždycky jim přiměřeně vysvětlit, jaké vyšetření jim budeme dělat, aby se nebály. Takže třeba když potřebujeme CT nebo rentgen, tak jdeme „dělat fotečku“, když zavádíme infusi, tak dáváme „léčivou sodovečku“, CRP (C-reaktivní protein) je „kousnutí velkým mravencem“ a podobně. O zdrobnělinách, ve kterých mluví pediatři a hlavně pediatričky, ani nemluvím.

Máte pacienta, který se Vám určitým způsobem „vryl“ do paměti?
Už na škole. Na praxi z interny. Pán tak 70 let, statný Hanák, měl stenózu aorty se špatnou prognózou. Chodila jsem k němu asi týden ráno na vizitu a vždycky jsem se ptala, jak se cítí. Každý den mi řekl, že se mu špatně dýchá a točí se mu hlava. Pak ho přeložili do hospicu. Dodnes vím, jak se jmenoval a jak mi bylo líto, že nemohl mít nikdy ráno lepší odpověď.

V posledních dvou letech jste byla jako zdravotník na dětském táboře AGEL. Jak se Vám tábor líbil a měla jste hodně práce?
Tábor mi pomohl překonat menší osobní krizi. Poznala jsem tam spoustu fajn lidí a děti byly samozřejmě super. Navíc jsem měla velké štěstí, jako kolegyni zdravušku jsem měla staniční sestru z LDN v Nemocnici v Českém Těšíně. Ačkoliv jsme se nikdy před táborem nepotkaly, myslím, že jsme si od prvního dne sedly a vytvořily super tým. A když má člověk dobrého parťáka, všechno jde hned líp.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Kéž by.

Jak trávíte své osobní volno – Vaše koníčky, rodina?
Když mám volno, užívám si úplně obyčejné věci jako třeba spát nebo snídat o víkendu doma. Koníčky si vybírám časově nenáročné a flexibilní, ale přála bych si na ně mít víc času. Největší relax mi přináší jakákoliv fyzická aktivita, kdy můžu vypnout hlavu, nejlíp v kombinaci s hudbou. Takže běhám, jezdím na bruslích, chodím cvičit do fitka, v zimě lyžovat a když mě tlačí čas, tak aspoň doma intenzivně uklidím. A relax je taky pro mě dobré víno.

Jak často chodíte sportovat a jak trávíte dovolenou?
Sportovat jsem dřív chodila i třikrát až čtyřikrát týdně, ale v kombinaci se službami a chronickým nevyspáním mi to bohužel způsobovalo zdravotní problémy. Takže teď už se tak neničím. Dovolenou jsem minulý rok trávila v zimě v Alpách a v létě na tzv. „Balkán tripu“, kdy jsme jeli auty přes Bosnu a Albánii do Řecka. Doufám, že letos si ji zase tak užijeme.