S mladíkem

Lékař Ivan Kalivoda strávil stáž na prestižní klinice ve Würzburgu

9. 3. 2017

Na stáži na ORL klinice v Německu si uvědomil, že zdravotní péče u nás je zcela srovnatelná s tou jejich.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Lucie Prchalová

V našem mapování života lékařů a zdravotních sester na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Ivanem Kalivodou, MBA, který již více jak čtyři roky působí na Oddělení otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Nemocnice Nový Jičín. V rozhovoru nám téměř třicetiletý rodák z Povážské Bystrice například prozradil, proč po studiu na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor všeobecné lékařství zamířil do Nového Jičína, proč ho baví práce na ORL nebo jaké má koníčky.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Moji rodiče jsou lékaři, mamka pracuje jako otorinolaryngolog, otec je anesteziolog. Takže jste se pomamil, když to tak řeknu.

Měl jste od svého mládí vysněné studium medicíny?
Mne na gymnáziu v Považské Bystrici zajímala chemie a především biologie. A v posledních ročnících střední školy jsem se rozhodl profilovat pro medicínu.

Chtěli rodiče, abyste byl lékařem?
Nijak mne do studia medicíny netlačili. Spíše mne odrazovali, mluvili o svém povolání reálně, tak, jak se věci mají, bez příkras. Rozhodl jsem se sám, a jsem rád, že jsem tak udělal. Když tak přemýšlím, asi bych se na jinou práci ani nehodil.

Proč jste šel studovat do Olomouce, proč ne na Slovensku?
Dostal jsem se na vícero lékařských fakult, ale jeden můj spolužák z gymnázia jel studovat do Olomouce, takže jsem se rozhodl jet s ním, ať nejsem v novém prostředí sám. Krásné město, okolí, nebylo to od nás daleko, přímo vlakem za dvě hodiny, bez přestupu.

Jak jste prožil studia?
Tak vzhledem k charakteru studia a kvantu učení, to bylo spíše náročnější. Dost času jsem strávil v knihách, ale studentského života jsem si užil stejně tak, jako studenti jiných oborů.

Které předměty jste měl oblíbené a které Vám daly nejvíce zabrat?
Nejlepší byly především klinické a preklinické obory, moc mne nebavily teoretické obory.

Kde jste absolvoval praxi?
Především ve Fakultní nemocnici Olomouc a Vojenské nemocnici Olomouc. V nemocnicích skupiny AGEL jsem byl pouze na stáži na infekčním oddělení v Nemocnici Prostějov. Jinak většinu povinných praxí jsem absolvoval u nás v Nemocnici s poliklinikou v Povážské Bystrici.

Po vystudování medicíny jste nastoupil kde?
Hned po škole jsem zamířil na ORL do Nemocnice Nový Jičín. A jsem zde již téměř pátým rokem.

A proč jste se po škole nevrátil na Slovensko?
Našel jsem si práci tady ještě v průběhu šestého ročníku a jiné místa jsem již nehledal. Charismatu pana primáře Zachaře se nedalo odolat. V Povážské Bystrici bylo ORL v podstatě srovnatelného typu, jako zde v Novém Jičíně před rokem 2005. V roce 2010 v nemocnici v Povážské Bystrici přetransformovali obor ORL na jednodenní ambulantní péči, takže tam pacienti podstupují především menší výkony – adenotomie, tonzilektomie, septoplastiky a jiné – bez hospitalizace. To znamená, že přijdou do nemocnice, uspí je, provedou operaci, po ní je nechají dospat a pokud jsou v pořádku, tak jedou domů. Na takovémto oddělení se člověk nemůže vzdělávat, to může jen na akreditovaném lůžkovém pracovišti, takže proto má volba padla na Nový Jičín. Také jinde v okolí našeho města nebylo podobné pracoviště jako v Novém Jičíně, to je zaměřující se i na chirurgii hlavy a krku, onkologickou ORL chirurgii. Nejbližší na Slovensku bylo v Martině nebo Ružomberku.

Máte již za sebou atestaci?
Specializační zkoušku – atestaci, bych chtěl udělat, pokud se všechno zdaří, tak do roku, roku a půl. Musím ale ještě absolvovat několikaměsíční stáž ve fakultních nemocnicích v Ostravě a Motole.

Co budete dělat po atestaci? Budete ještě studovat?
Nevím, jestli se pustím do nějakého postgraduálního studia. Je to možné, nevylučuji to. Především však chci pracovat dále a neustále se zlepšovat a rozvíjet náš obor, protože možnosti, na co se zaměřit, jsou v ORL neskutečně široké.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu na ORL?
Samozřejmě náš emeritní pan primář Zachař – byl laskavý a trpělivý učitel s krásným přístupem k pacientům, hodně mě naučil. Hodně jsem se také naučil od mámy a starších kolegů, kteří v době mého nástupu pracovali na našem oddělení. Také sestřičky mi hodně pomohly se začátečnickou neohrabaností. Všem jsem za to moc vděčný.

Jaké byly začátky na ORL?
Ve škole jsme měli spíše teoretickou přípravu než praktické věci, takže se musíte pak všechno naučit – jaký nástroj se na co používá, co se čím léčí, naučit se vyšetřovat, obsluhovat přístroje, operační postupy, jak mluvit s pacienty, jak sdělovat nepříznivé zprávy, jak se vyplňují lejstra, co kde je, co brát a na co nesahat, jak se objednávají obědy, kde jsou únikové východy a hasicí přístroje, jak vypadá pan ředitel…– bylo toho přehršel. Nejtěžší asi bylo začít se službami, kde si musí lékař pomoci víceméně sám.

Kdy Vám bylo nejvíce úzko?
Asi na první službě. Nevěděl jsem, co mne čeká, navíc jsem ještě neuměl tolik rozeznat závažnost jednotlivých stavů. Velmi nepříjemné byly první zkušenosti s krvácením u pacientů, ať už pooperačním, nebo úrazovým či nádorovým, a také stavy dušení.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester, doktorů?
Ten je skvělý. Jsme tady mladý kolektiv. Chodíme často na různé akce, společně doktoři i sestřičky. Třeba jdeme na bowling nebo do vinného sklípku. Míváme i společné oslavy narozenin a další posezení.

Přináší Vám práce radost?
Jasně. Já mám každý den jinou práci, není to žádná rutina. Na našem pracovišti a v našem oboru máme lidi všech věkových skupin, od novorozenců až po seniory, a řešíme, ať už diagnostikujeme či léčíme, skoro všechny stavy – vrozené vývojové vady, záněty, nádory, krvácení, věci na hranicích jiných oborů – infekční, kožní, oční, onkologické, neurologické. Práce je zde velice pestrá. Dá se říct, že do práce se každý den těším.

Co byste chtěl dokázat jako lékař?
Myslím si, že si nemusím něco dokazovat. Já mám rád, když někomu můžu pomoct. Když mi někdo poděkuje, že jsem mu pomohl, nebo se jeho zdravotní stav zlepšil.

Jste mladý lékař, netáhne Vás to do zahraničí?
Jako na západ? Ne! Co bych tam dělal? S řečí bych problém nejspíš neměl. Ale není to jenom o penězích. V Jičíně mám dobré zázemí, cítím se zde dobře. Navíc to mám kousek na Slovensko k rodičům. Nedávno jsem stážoval na ORL klinice v Německu, poznal jsem, že to není až takové terno pracovat tam a uvědomil si, že zdravotní péče u nás je zcela srovnatelná s tou jejich.

Lékaři jsou často kritizováni, že na pacienty mají málo času. Jak s pacienty komunikujete, snažíte se jim věnovat?
Je to chyba systému, je nedostatek lékařů i ostatního zdravotnického personálu. Pacientů je hodně a chtějí být podrobně informováni. Navíc přibývá polymorbidních, geriatrických a onkologických pacientů – a komunikace s nimi zabere mnohem více času a bývá komplikovaná. Také je spousta byrokracie, takže než lékař nějaký případ nastuduje, promluví s pacientem, vyšetří ho, navrhne nějaký postup a všechno sepíše – je to opravu časově náročné, snažíme se však dělat maximum. Zmínil jsem, že jsem byl na stáži v Německu, tak tam lékař vyšetří nebo ošetří poloviční počet pacientů než tady za směnu, na každého má dost času. Také mají pracovníky, kterým lékař nadiktuje například operační protokol, a oni ho napíšou, čímž lékaři ušetří čas.

Co to bylo za stáž?
Česká společnost otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku (ČSORLCHHK JEP) vypsala grantovou soutěž pro mladé ORL lékaře do 35 let, k pobytu na zahraničních klinikách. Na základě motivačních dopisů vybrali sedm lékařů z celé České republiky a já jsem byl mezi nimi jediný z okresní nemocnice. Ostatní byli z fakultních nemocnic. 

Jak dlouho jste tam byl?
Na Klinice otorinolaryngologie, chirurgie hlavy a krku, plastické a estetické chirurgie Univerzitní nemocnice ve Würzburgu jsem strávil jeden týden. Je to největší a nejlepší klinika svého druhu v Německu, která poskytuje komplexní péči v oblasti nemocí hlavy a krku. Účastnil jsem se a asistoval u operací, sledoval práci lékařů a sester a organizaci práce. Rozdíly vůči České republice vůbec nejsou velké, co se týče odborné práce, přístrojového vybavení a prostor dokonce v některých směrech jsme tady progresivnější. Ale mají dostatek zdravotnického personálu, více času na pacienty, a spoustu pomocného personálu, který dělá práci, kterou u nás dělají zdravotníci. Objednávání, hlášení, vykazování, kódování, psaní dokumentů, prostě papírovou práci. Lékaři léčí, sestry pečují, nedělají „zdravotnictví“. Jinak jsem si ze stáže odnesl nové kontakty a přátelství a několik odborných postřehů a odlišností, které bych chtěl implementovat u nás. Za jeden pracovní týden docela hodně, ne?

Máte nějakého pacienta, který se Vám nějakým způsobem vryl do paměti?
Životní příběhy a osudy některých lidí, které potkáváte, jsou doopravdy silné a pamatujete si je dlouho. Takže ano, ale je jich hodně, většinou jsou to smutné příběhy.

Bydlíte v Novém Jičíně – poznávají Vás pacienti na ulici?
Jasně, že se mi to stává, Nový Jičín je menší město. Někdy si nevybavím tváře z pohotovostí, nebo běžné ambulance, ale když mám někoho v péči delší dobu, nebo jsem někoho operoval, tak si je většinou pamatuji. Ale stalo se mi, že jsem se s jedním pacientem, kterého jsem ošetřoval na pohotovosti, potkal na Pradědu, respektive on mě poznal.

Když Vám skončí služba – přepnete na soukromý život?
To víte, že ano. Třeba po víkendové službě se člověk těší domů, že změní prostředí a odpočine si.

Jak trávíte své osobní volno? Jaké máte koníčky?
Když jsem u rodičů na Slovensku, tak většinou pracuji na zahradě nebo pomáhám kolem domu. Jinak k mým zálibám patří četba, vaření, cestování, historie a taky ještě hra na saxofon, ale v poslední době na to nemám moc času, jak bych chtěl. V Povážské Bystrici jsem hrával s velkým dechovým orchestrem.