S mladíkem

Lenka Petrová je vděčná rodičům, že mohla vystudovat medicínu

7. 7. 2016

Mladá lékařka z Dopravního zdravotnictví se zde rozhodla pracovat, protože polikliniky poskytují kvalitní akreditovanou péči pod jednou střechou s výborným zázemím a vybavením.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Lucie Václavíková, archiv MUDr. Lenky Petrové

V našem mapování života lékařů a zdravotních sester na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Lenkou Petrovou, která již dva roky pracuje v Dopravním zdravotnictví. V rozhovoru nám rodačka z Medlova u Uničova například prozradila, proč šla studovat na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, že jí práce lékařky baví anebo proč od dětství tráví tolik času na fotbale.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Chtěla jsem pracovat s lidmi, nějakým způsobem jim pomáhat, ať už v nějaké sociální rovině nebo právě ve zdravotnictví.

Pracoval někdo z Vašich předků ve zdravotnictví?
V tomto ohledu jsem opravdu “Hujer”– první lékař v rodině. Jen teta dělá zdravotní sestru. Uvidíme, co přinese další generace (smích).

Po studiu gymnázia v Olomouci jste odešla studovat vysokou školu. Kde jste ji vystudovala?
Zůstala jsem v Olomouci, studovala jsem na Univerzitě Palackého, moje alma mater kam se vždy ráda vracím. Olomouc je krásná, s bohatou historií, krásnými parky – studentské město, nikam jinam mě to netáhlo, nebyl důvod.

Jaké předměty Vás na škole bavily?
Na gymnáziu jsem měla ráda biologii a chemii, to mě později i navedlo k výběru vysoké školy. Na fakultě už to bylo horší, hlavně první tři roky studia – vesměs jen teoretické a preklinické obory. V tom kvantu se hlubší zájem trošku vytrácel, tedy alespoň v mém případě. Zlepšilo se to až od čtvrtého ročníku, kdy jsme začali chodit na kliniky a byli více v kontaktu s pacientem. A konkrétně mne více bavily interní obory, chirurgické obory a sálový provoz už méně.

Proč jste si vybrala všeobecné praktické lékařství?
Na tomto oboru se mi líbí právě jeho všeobecnost, komplexnost a kontinuita. Je to integrující obor, všeobecný praktický lékař je lékař prvního kontaktu pacienta se zdravotními službami, první linie, koordinuje navazující specializovaná vyšetření. Velmi se mi líbí i dlouhodobý vztah pacienta a lékaře, kdy se neléčí pouze epizoda nemoci, ale pečuje se o významnou část pacientova života, jako je například podpora zdraví a prevence nemocí. Podstatná je i orientace na rodinu – kult rodinného lékaře, který ale již není zdaleka takový, jaký býval. Musím říci, že to byla částečně i tříletá předatestační příprava, která přispěla k výběru a atraktivitě tohoto oboru. A co se týče osobního rodinného hlediska, tak jako VPL (všeobecný praktický lékař) na poliklinice nemám noční služby, které z mého pohledu významně ovlivňují kvalitu života a jistě jsou značně stresující.

Měla jste nějaké zahraniční stáže?
Bohužel ne, a mrzí mě to dodnes. Vždy jsem prošvihla nějaké deadliny na přihlášení. Ale nabídka byla velmi široká, zajímaly mě hlavně stáže v německy mluvicích zemích – německý jazyk jakožto můj první cizí jazyk mi je nejbližší.

Měla jste praxi v nemocnicích AGELu?
Ano, v rámci předatestační přípravy jsem strávila osm měsíců na interním oddělení Nemocnice Šternberk, kde jsem v podstatě začínala jako absolvent. Tato stáž pro mě byla velkým přínosem, nabyla jsem spoustu zkušeností k nezaplacení pod vedením primáře MUDr. Lukáše Prucka. Na tomto oddělení je výborný kolektiv, sportovně založený, dodnes se s nimi velmi ráda setkávám. Nyní začnu v nejbližší době sloužit LSPP (lékařská služba první pomoci) v Nemocnici v Přerově, jen co se vyřídí administrativní podklady.

Jak dlouho jste v Dopravním zdravotnictví a proč právě jste se rozhodl pro tuto síť poliklinik?
Od konce roku 2014. Pro tuto síť poliklinik jsem se rozhodla, protože poskytují kvalitní akreditovanou péči pod jednou střechou s výborným zázemím a vybavením.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Začátky byly velmi těžké, jako pro každého absolventa. Realita praxe je jiná nežli studium. Vše vypadá lehce a jasně, když se někomu koukáte přes rameno, ale když to máte dělat sám, to už je jiná. Nejvíce mi pomohl kolektiv na interně ve Šternberku, kde pracovali i spolužáci z fakulty, takže jsme si vzájemně pomáhali a radili.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester a doktorů?
Na Poliklinice v Nymburce jsem měla opět štěstí na výborný kolektiv, milí lidé, ochotní pomoci a velcí profesionálové – je to tam takové rodinné. To mi je blízké.

Během dvou let, co jste nastoupila do práce – kdy Vám bylo nejvíce „úzko“?
Asi každému se vryje do paměti první resuscitace. Člověk se na toto téma může kolikrát školit a připravovat teoreticky, ale když ta situace nastane poprvé....

Vás to netáhne do zahraničí, neuvažovala jste o tom?
Kdybych neměla manžela a zázemí, byla sama, tak určitě zkusím to moje vysněné Německo. To byl takový můj plán po skončení školy, ale člověk míní, život mění. Jsem spokojená tak, jak to je nyní.

Přináší Vám tato práce radost, uspokojení nebo je to něco jiného, než jste si myslela?
Ano přináší, světlé dny převažují. Samozřejmě jako každý někdy nemám svůj den, ale tato práce mne baví a jsem vděčná rodičům, že mi umožnili vystudovat právě medicínu. Spousta spolužáků z gymnázia měla po absolvování jiných fakult problém sehnat místo ve svém oboru, některým se to ani nepodařilo – to se nás z Olomouce netýkalo.

Budete si jako lékařka dodělávat nějakou atestaci, studujete dále?
Jsem v předatestační tříleté přípravě jako rezident pro obor VPL. Tato místa jsou dotována z ministerstva zdravotnictví, takže vzdělávání má přesně daný plán, který se musí dodržovat, včetně odborných specializovaných výcviků.

Co byste ve své práci chtěla dokázat, jaký máte cíl v souvislosti se svou profesí?
Nejbližším cílem je určitě atestace ze všeobecného praktického lékařství, která mě čeká zhruba za rok a půl. Pak bychom s manželem rádi založili rodinu – ale trochu se toho obávám, protože není úplně jednoduché pro ženu – lékařku skloubit osobní život, potažmo roli matky, a kariéru.

Ve zdravotnictví je důležitá diskuze s pacienty – nejen o jejich zdravotních problémech. Dokážete s nimi mluvit? O čem se s nimi bavíte?
To by měli posoudit pacienti. Ale snad mohu říci, že se o to vždy snažím. Někdy mi pomůže otázka, co bych pro pacienta mohla ještě udělat, kdyby to byla moje rodina.

Máte již pacienta, který se Vám určitým způsobem „vryl“ do paměti? 
Samozřejmě, je jich hned několik – konkrétně jmenovat nebudu.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Jak kdy. Většinou se mi to daří. Naštěstí manžel pracuje v úplně jiném oboru, takže se o práci doma skoro nebavíme a to mi pomáhá.

Jak trávíte své osobní volno – Vaše koníčky, rodina?
Rádi si zajdeme s manželem nebo bratrem do kina, například na dobrou detektivku nebo filmy podle skutečné události. Také mám ráda filmy z antiky s božskou tématikou. Pravidelně chodíme do různých restaurací na dobré jídlo, zkoušíme nové pokrmy – já totiž moc ráda nevařím, spíše jen rychlá jídla, ideálně tak za půl hodiny hotová, jinak mi to přijde jako ztráta času (smích). Také rádi jezdíme do wellness, v létě milujeme grilování a projížďky na kole. Poslední dobou chodíme hrávat s mými rodiči bowling. Baví mě posezení s přáteli u dobré kávy nebo i sama s knihou – jsem totiž „kavárenský typ“. V Olomouci je hodně útulných kavárniček s milou atmosférou.

S fotbalem jste srostlá od dětství – otec je bývalý trenér, bratr a nyní manžel vrcholoví fotbalisti hrající nejvyšší soutěž za Olomouc. Vy jste tento sport nehrála?
Beru fotbal jako ryze mužský sport. Mám ho ráda jako divák a hlavně jako fanoušek, podpora mých nejbližších. O fotbalové praxi nevím zhola nic (smích).

Jak často chodíte sportovat a trávíte sportem dovolenou?
Ke sportu jsem vedena od malička – v zimě především lyže, spinning, v létě mám ráda inline bruslení, celoročně badminton. Ale o nějaké pravidelnosti nemůže být řeč, je to spíše nahodile. Ono také žít s profesionálním sportovcem není tak lehké, on má pohyb v práci. Já přijdu v podstatě od počítače a chci něco dělat fyzicky, ale manžel už to má za sebou, chce odpočívat, takže si často zacvičím doma sama pod jeho dohledem z gauče (smích).