S mladíkem

Onkologie lékaře Lukáše Chlachulu chytla již na škole

25. 4. 2016

Mladý lékař již tři roky pracuje v Komplexním onkologickém centru v Novém Jičíně.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv MUDr. Lukáše Chlachuly

V našem mapování života lékařů a zdravotních sester na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát udělali rozhovor s MUDr. Lukášem Chlachulou, který již více než tři roky pracuje v Komplexním onkologickém centru Nový Jičín. V rozhovoru nám rodák ze Štáblovic u Opavy, nyní bydlící ve Stříteži u Českého Těšína na malebném úpatí Beskyd, například prozradil, proč po studiu na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci zamířil do Nového Jičína, proč ho baví práce v onkologickém centru nebo jaké má koníčky.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Vzpomínám si, že na střední škole mě bavila jak technika, jazyky, místy i matematika. Od všeho trochu, ale postupně jsem čím dál víc tíhnul k přírodním vědám. A z tohoto směru až pak definitivně k medicíně. Přijali mě i na stomatologii, ale zůstal jsem u všeobecného lékařství. Pamatuju si, že jako zálohu na vysokou školu jsem měl podanou přihlášku na chemii.

Je někdo z Vašich předků nebo někdo z rodiny ve zdravotnictví?
Pouze maminka, ta je zdravotní sestra. Ta mě ale naopak od studia medicíny odrazovala. Zbytek rodiny je z úplně odlišných oborů. Dá se s nadsázkou říct, že jsem černá ovce rodiny.

Kde jste vystudoval vysokou školu?
V Olomouci – podle mě jedním z nejkrásnějších měst, a to nejen studentských, u nás. Je to město s bohatou kulturou, historií, která na vás dýchá na každém rohu. Ale zároveň je žijící mládím, je moderní, přívětivá. Každý si v ní najde to své. Kdyby to, kde budu bydlet, záleželo pouze a jen na městě, dlouho bych se nerozmýšlel.

Proč jste si vybral onkologii?
To byla v podstatě náhoda. Chtěl jsem na škole dělat nějakou studentskou vědeckou odbornou činnost, jenže jsem se rozkoukal pozdě a většina témat již byla rozebrána. Jediná, která zůstávala, byla z onkologie. A tak nějak mě to jednoduše chytlo. Jediné, co jsem věděl určitě, bylo, že nechci dělat chirurgický obor. Ne, že by mi vadila krev (spoustu invazivních výkonů si děláme na našem oddělení sami – ať už jde o punkce nebo zavádění dlouhodobých žilních vstupů), ale interní obory mě prostě bavily více.

Měl jste nějaké zahraniční stáže?
Ne. Nabídka různých studijních pobytů byla sice bohatá, ale přiznám se, nikdy jsem se za nimi nedral. Čehož teď možná trochu lituji. Pozdě však bycha honit. Pokud se mi do budoucna naskytne nějaká možnost zahraniční stáže, budu rád.

Měl jste praxi v nemocnicích AGELu?
Ne, neměl. Síť zdravotnických zařízení skupiny je v okolí sice dosti bohatá, ale vždycky když byla nějaká stáž potřeba, měl jsem to blíž do jiných nemocnic.

Jak dlouho jste v Nemocnici Nový Jičín a proč jste se rozhodl právě pro tuto nemocnici?
Jsem tu už třetím rokem, v podstatě od promoce. Výběr byl vcelku jednoduchý. V kraji fungují dvě komplexní onkologická centra, takže na výběr jsem moc neměl. A do Jičína je příjemnější cesta (smích).

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Musím přiznat, že nástup do práce bylopravdu perný. Realita je totiž naprosto odlišná od toho, co jsme zažívali na škole. Ta vás sice připraví teorií, bohužel ale ne už na to, jak ji aplikovat v praxi. Tady musím jednoznačně zmínit všechny své kolegy. Díky jejich pomoci bylo vystřízlivění ze studentské bezstarostnosti jednodušší.

Vedoucím Komplexního onkologického centra je jeden z největších odborníků na onkologii – doc. MUDr. Renata Soumarová, Ph.D., MBA. Jak se pod takovou kapacitou pracuje?
Z mého pohledu dobře. Myslím, a troufám si tvrdit, že to nebude pouze můj názor, že její přístup vůči mně i vůči mým kolegům, a to jak z profesního, tak i soukromého pohledu, je opravdu výborný a příkladný. Bylo by ale ode mne asi bezohledné, kdybych tady na tomto místě nezmínil našeho primáře MUDr. Maňáska. Pod jeho vedením získalo naše oddělení velkou prestiž, nehledě na to, kolik inovací zkvalitňujících péči o pacienty dokázal zavézt nejen v naší nemocnici, ale v podstatě i v rámci republiky.

Vaše Komplexní onkologické centrum patří mezi velmi uznávaná. Jste mezi řadou odborníků – dostanete se také k „těžším“ operacím či případům? 
Záleží na tom, co je myšleno „těžším“ případem. Ale ať už je to ve smyslu velkého rozsahu onemocnění, komplikací léčby či už jen složitější diagnostiky a návrhu managmentu léčby, nikdy na to člověk není sám. Vždy má možnost situaci konzultovat s kolegy nejen na oddělení, ale i odborníky z jiných oborů v rámci nemocnice.

Je onkologie stále považována za obor medicíny s nepříznivou prognózou pro pacienty?
Je na to těžké jednoznačně odpovědět. Onkologie utíká opravdu mílovými kroky kupředu, co se možností léčby týče. Za posledních, řekněme 20 let, se nejen diagnostika, ale i léčba dostala nesmírně kupředu. V dnešní době máme obrovské možnosti u většiny pacientů léčbu „našít“ na míru. A pokud je i veškerá podpůrná léčba vedena dobře, mají pacienti s rakovinou i během léčby dobrou kvalitu života. Stále ale platí to, že lékaři nejsou všemohoucí. A to bohužel část pacientů nedokáže přijmout.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester a doktorů?
Myslím, že práce v našem oboru a především na našem oddělení je velmi psychicky náročná – a to především pro poněkud odlišnější komunikaci s pacienty. A to nejen pro lékaře, ale i pro sestry. Troufnu si ale tvrdit, že díky našemu kolektivu pořád máme ještě pozitivní náhled na svět.

Během tří let, co jste v novojičínské nemocnici – kdy Vám bylo nejvíce „úzko“?
Těžko vybrat, respektive těžko si vzpomenout. Říká se, že člověk to špatné vytěsňuje. Ale nejspíše to byla první služba na interní ambulanci.

Vás to netáhne do zahraničí, neuvažoval jste o tom?
Samozřejmě, že jsem nad tím zauvažoval. Ale spíše jen v teoretické rovině – co by, kdyby... Víte, ono každá mince má dvě strany. V zahraničí si pacienti podle mne svého zdraví a práce zdravotníků více váží, což se pak odráží i v motivaci. Na druhou stranu tady má ale každý z nás určité vazby a ne každý je s to je přetrhat. Jak jsem se ale zmínil výše, možnost zahraniční stáže bych nejspíše využil. Přeci jen to není napořád a nabyté zkušenosti jsou pak k nezaplacení. Navíc člověk získá i možnost srovnání a možná i inspirace, že dvě stejné věci se nemusí dělat vždy stejně.

Přináší Vám tato práce radost, uspokojení nebo je to něco jiného, než jste si myslel?
Je to především úplně něco jiného oproti škole. Neřekl bych, že mi teď přináší nějaké uspokojení, ale dělám to, co mě baví. A to je hlavní.

Budete si jako lékař dodělávat nějakou atestaci, studujete dále?
Vzdělávat se člověk musí neustále. Medicína jde mílovými kroky kupředu, v onkologii zvlášť. Obrovský boom po biologické léčbě nyní zažívá imunoterapie, navíc se slibnými výsledky. Člověk prostě nesmí zaspat. Pokud chce každý z nás pracovat sám, bez dozoru, atestace je nutností. U nás tomu není jinak. Samotnou kapitolou je pak současný stav vzdělávání. To je ale na jiný rozhovor.

Co byste ve své práci chtěl dokázat, jaký máte cíl v souvislosti se svou profesí?
Dělat svou práci dobře. A k tomu mám dobré učitele.

Ve zdravotnictví je důležitá diskuze s pacienty – nejen o jejich zdravotních problémech. Dokážete s nimi mluvit? O čem se s nimi bavíte?
Komunikace je v našem oboru základ. Ne vždy se ale daří. Bohužel často máme oproti pacientům jiné představy o tom, co je pro ně důležité, a zde vznikají bohužel ony informační šumy. Navíc při dnešním provozu je opravdu času na ideální komunikaci málo. Naštěstí máme v záloze psychology.

Máte pacienta, který se Vám určitým způsobem „vryl“ do paměti?
Pár jich je. Většinou to jsou mladí pacienti, za kterými stojí jejich malé děti. Člověk si to vždycky tak nějak vztáhne na sebe. Mohlo by se zdát, že o starší pacienty je zájem menší – tak to není, ale jak jsem se již zmínil, člověka vždy více zasáhne to, co by se mohlo týkat jeho.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Já to tak mám. Aspoň se o to snažím. Je to nutné, aby si člověk zachoval zdravý rozum. I když se mi už párkrát stalo, že jsem večer usínal a v hlavě si přemítal, jestli jsem udělal vše tak, jak jsem chtěl.

Jak trávíte své osobní volno – Vaše koníčky, rodina?
Máme dvouletou holčičku, takže o většinu volného času mám postaráno. Ale snažím se aspoň trochu pohybovat. Denně totiž dojížděním strávím hodinu a půl v autě. Docela mě chytl badminton. I když se to nezdá, je to ukrutně rychlá a fyzicky náročná hra. A na úpatí Beskyd to máme, co by kamenem dohodil, prakticky za domem, tudíž se snažíme chodit co nejčastěji na hory. Alespoň na krátkou procházku. Turistice se snažíme naučit i naši malou holčičku. Zatím ji to baví. Většinu cesty se totiž veze.

Jak často chodíte sportovat a trávíte sportem dovolenou?
Na badminton se snažím chodit alespoň jednou týdně. Bohužel ne vždy se mi s mým spoluhráčem podaří skloubit čas. Dovolenou se snažíme trávit spíše relaxačně, celou dobu ale na jednom místě nevydržíme.