S mladíkem

Mladá lékařka Eva Štěpánová si chválí výborný kolektiv interny

23. 10. 2015

Pětadvacetiletou lékařku z Nemocnice Valašské Meziříčí si pacienti často pletou ze zdravotní sestrou.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Evy Štěpánové, Ing. Tomáš Želazko

V našem mapování života lékařů a zdravotních sester na začátku jejich profesní dráhy jsme tentokrát zakotvili na interním oddělení Nemocnice Valašské Meziříčí, kde pracuje pětadvacetiletá MUDr. Eva Štěpánová. Pochází ze Slovenska a pozitivní vztah k Moravě získala už během studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. V rozhovoru nám prozradila, proč je pro ni interna královnou medicíny, co pro ni znamená práce s lidmi i jak tráví volný čas.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
K medicíně mě přivedl zájem o přírodní vědy, hlavně o biologii. Ve zdravotnictví jsem viděla smysluplnou aplikaci poznatků vědy v praxi. Navíc hodně příbuzných má nějaký vztah ke zdravotnictví a babička pracovala jako zdravotní sestra.

Kde jste vystudovala?
Studovala jsem na Univerzitě Palackého v Olomouci. Město, škola i lidé ve mně zde vzbudili sympatie a už při první návštěvě fakulty mi bylo jasné, že šest let studia chci strávit právě v Olomouci.

Čím Vás interna zaujala, že jste se pro tento obor rozhodla?
Interna představuje nejkomplexnější, nejširší a nejhlubší obor, což je lákavé i hrozivé současně. Jeden lékař nemůže obsáhnout celý rozsah současných znalostí. A i z toho důvodu jde tady hlavně o souvislosti a integraci poznatků, pohled na pacienta jako celek. Proto je interna asi nejlepší „odrazový můstek“ pro jakoukoliv další užší specializaci a poskytuje solidní základ pro řadu menších podoborů. Navíc se jedná o směr velmi perspektivní i s přihlédnutím k vyššímu věku, kterého se dnes dožívají lidé v naší společnosti. Bohužel se zabývá nemocemi víceméně chronickými a nevyléčitelnými, takže málokdy můžeme z nemocnice propustit pacienta zcela zdravého. Dostatečným cílem je pro nás mít nemoc pod kontrolou, aby byl pacient schopný vést plnohodnotný život.

Kde jste absolvovala stáže?
Ve více nemocnicích na Slovensku i v Olomouci. Do Nemocnice Valašské Meziříčí jsem v létě 2014 nastoupila hned po absolvování medicíny jako absolventka „naostro“, a to i přesto, že jsem zde žádnou praxi neabsolvovala.

Jste rodačka ze Slovenska. Co Vás přivedlo, že bydlíte na Moravě?
Přistěhovala jsem se za manželem, který pracuje jako dětský lékař v Novém Jičíně. Jsme spolužáci z vysoké školy.

A proč jste si vybrala Valašské Meziříčí?
Je to příjemné malé městečko s nemocnicí téměř rodinného typu. Je zde dostupnost všeho, co potřebuji, hodně možností na výlety do přírody i za kulturou. Okresní nemocnice má před krajskou nebo fakultní výhodu v tom, že se poměrně brzo dostaneme k různým pacientům, diagnózám a výkonům.

Nástup do zaměstnání přestavuje jistě radikální změnou v životě. Byla jste na tuto skutečnost ze školy připravena?
Hodně věcí jsme měli možnost zkusit si již během studia – vizity, drobné ošetřovatelské výkony, příjem pacienta s diagnostickou rozvahou a návrhem léčby... Absolvovali jsme i kurzy zaměřené na komunikaci s pacientem, vyučující nám kladli na srdce, jak zásadní je způsob sdělování informací. Přesto je rozdíl pečovat o pacienta jako student pod dohledem lékaře a mít ho v péči jako lékař se vším všudy. Sdělování nepříznivých zpráv představuje náročnou, ale nevyhnutelnou součást práce – nikdo jiný to místo mne neudělá. Něco odpozorujeme od starších kolegů, ale každý si musí najít vlastní slova."

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce?
Možná bych otázku otočila. Těžko bych z kolegů hledala někoho, kdo mi nepomohl.

Vypadáte hodně mladě, nemají s tím pacienti někdy problém?
Na oddělení jsme celkově mladý kolektiv. Pacienti často dávají najevo údiv, nezřídka si mne pletou se sestřičkou. Přesto nepociťuji negativní dopad na práci – pacienti si rychle zvyknou a hodnotí spíš kvalitu péče než věk doktora.

Jaký máte kolektiv lékařů a sester?
Fungující kolektiv je jeden z pilířů, o který se můžeme v práci opřít. Naše zaměstnání považuji za vyváženou kombinaci individuální a týmové práce – diagnostický proces a léčebný plán se rodí v hlavě jednotlivce, minimálně u nás mladších se vylepšuje a upravuje i po konzultaci se zkušenějšími kolegy. Nicméně užitek pro pacienta přichází až realizací léčebného plánu, který mají ve velké míře v rukou sestry. Další aspekt týmové práce představují velké vizity, kde referujeme primáři oddělení, jak pečujeme o své pacienty a konzultujeme další postup.

Co Vaše další studium?
Nejbližším mým cílem je absolvovat interní kmen, který odpovídá bývalé atestaci prvního stupně. Kromě praxe na interním – vlastním – oddělení je nutností i tzv. „kolečko“, tedy stáže na jiných odděleních. Individuální studium samozřejmě pokračuje pořád. Povzbudivý je rozdíl mezi učením ve škole a v praxi. Ve škole malý výsledek vyžadoval velké úsilí, teď je tomu naopak. Malá investice do zopakování poznatků nebo nabytí poznatků nových přináší velký efekt, protože se dají hned využít v péči o pacienta.

Pacienti s více nemocemi musí mít i hodně tlusté chorobopisy, neztrácíte se někdy v množství papírů?
Prakticky celá práce je zaznamenána v podrobné dokumentaci zachycené v informačním systému IKIS a přístupné i lékařům jiných nemocnic skupiny AGEL. V tomto vidím obrovskou výhodu pro pacienty i pro lékaře. Pomáhá nám při ošetřování pacientů, které překvapí zdravotní potíže třeba na návštěvě či rekreaci. Dostupnost dokumentace urychlí práci a upřesní údaje, které si hlavně starší pacienti nemohou pamatovat do detailů. Kromě toho je zajímavé i poučné sledovat péči o pacienta odeslaného na jiné oddělení či specializované pracoviště – třeba do kardiocentra nebo iktového centra – a zpětnou vazbou se učit od kolegů z různých oborů. Důraz na čitelnost, jasnost a přesnost dokumentace je též způsobem, jak zajistit plynulost péče o pacienta.

O čem se s Vámi pacienti baví?
Prakticky o všem. Hlavně u starších lidí je důležité i rodinné zázemí, po němž aktivně pátráme. Často se za zdravotními potížemi skrývají problémy osobní. Bohužel někdy nemáme čas vykládat si s pacienty o jejich zážitcích z mládí, cest do Afriky, nebo šikovných vnoučatech.

Jak by měl vypadat ideální pacient?
V první řadě by měl být nemocný. Zdraví lidé, kteří si nemoc vymýšlejí, se léčí dosti těžko. Dále má mít s sebou doporučení od praktického lékaře nebo alespoň aktuální rozpis léků. Pokud některé z předepsaných léků neužívá, přizná se k tomu dobrovolně. Při vyšetření se nesnaží vyplnit trapnou chvilku ticha při poslechu srdce líčením dalších potíží, protože nějak intuitivně chápe, že doktor by pak ozvy srdce neslyšel.

Čím Vás dokáže pacient naštvat?
Když přijde na pohotovost o Vánocích s tím, že má šest týdnů kašel.

Je ještě něco, co byste chtěla vzkázat pacientům?
Aktuální rozpis užívaných léků by měl obsahovat názvy, sílu a schéma užívání během dne – například „warfarin 5 mg 0–1–0“. Pokud takový seznam není k dispozici a pacient si léky nepamatuje z hlavy, pomůže, když si je vezme s sebou – ovšem v krabičkách, ne nachystané na týden předem v dávkovači. Většinou nepomůže ani popis „beru na tlak takové ty bílé kulaté“.

Když Vám skončí služba, umíte „přepnout“ a nevěnovat se práci?
Někdy probíráme práci i doma s manželem. Je výhoda, že mi rozumí. Jindy se věnujeme něčemu celkem jinému, kde zapomeneme, že máme něco společného s medicínou. Když jsem začala sloužit, naučila jsem se najednou vážit si volných víkendů, kterých je bohužel míň, než bych potřebovala. Pořádný výlet na hory mne dokáže nabít novou energií. Práci hlavou je důležité vyvážit něčím aktivnějším.