S celebritou

Václav Vydra miluje české vtipy

2. 6. 2020

Populární herec si koupil prvního koně před 22 roky. Nyní na svém statku Malčany chová celkem pětadvacet koní, přičemž šest koní přímo vlastní.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Václava Vydry

Český herec Václav Vydra nejmladší se narodil v Praze hercům Václavu Vydrovi a Daně Medřické. Je vnukem Václava Vydry, ředitele Národního divadla v letech 1945 až 1949. Vystudoval pražskou konzervatoř, během studia již dokonce natočil pár televizních inscenací a hostoval v Divadle na Vinohradech. Poté začal hrát v kladenském Divadle Jaroslava Průchy, Městském divadle Mladá Boleslav a v letech 1979 až 1994 v Městských divadlech pražských. Od roku 1995 je členem Divadla na Vinohradech. Hostoval a hostuje i na jiných pražských scénách. Patří k úspěšným televizním hercům, když na svém kontě má stovky divadelních i televizních rolí. Nezapomenutelné role ztvárnil i v komediích Tankový prapor a Černí baroni, v pohádkách Z pekla štěstí, S čerty nejsou žerty, nebo v seriálech Bylo nás pět, Život na zámku, Šípková Růženka nebo Náměstíčko. Kromě filmu a divadla se věnuje také dabingu, a už více než 10 let v televizi komentuje pořad Prostřeno. Václav Vydra je spoluautorem knihy o své matce Vaše Dana Medřická a knih Můj rok s koňmi a Parforsní hony a jejich kouzlo. V roce 2006 se po dlouholetém soužití oženil se svou spolužačkou z konzervatoře, herečkou Janou Bouškovou. Populárního herce jsme požádali o rozhovor.

Když řekneme dětství – co si pod tím vybavíte?
Mámu, tátu, Škrétovu ulici, základní školu Na Smetance, procházky po Vinohradech, můj první pes, boxer Bonny, restaurace Demínka na rohu, prázdniny s rodiči na Vyžlovce, můj bleděmodrý plyšový králíček.

Kdy jste měl své první oficiální vystoupení na veřejnosti?
Pokud nepočítám besídku ve školce v ulici Anny Letenské, kde jsem „hrál“ Ježidědka, tak asi na konzervatoři, kdy jsem hrál písaře v pásmu z Villonovy poezie, které si vymyslel a dal dohromady můj spolužák Michael Tarant. Hráli jsme to v divadélku v Nerudovce.

Váš otec i maminka byli herci. Chodil jste se na ně dívat?
Jako malého mě občas vzali do divadla. Poprvé jsem, pokud si pamatuju, viděl kousek Obchodníka s deštěm, když jsem šel s tátou pro mámu do divadla. Ale to bylo výjimečné. Spíš si vzpomínám, jak mě máma brávala na odpolední představení Lucerny, které jsem viděl mockrát a ze všech možných míst – z portálu, osvětlovací lávky, zvukové kabiny.

V které roli se Vám otec i maminka nejvíce líbili?
Na tátu si vzpomínám jako na lorda Glenerwana ve hře Michaila Bulgakova Purpurový ostrov. A máma mě fascinovala v představení Brechtovy Matky Kuráže. Celé to představení bylo úžasné.

Jako chlapec jste se prý myšlence být hercem cíleně vyhýbal kvůli tomu, že jste pocházel ze slavné herecké rodiny.
Možná i podvědomě jsem chtěl uniknout nějakému srovnávání a asi se i odlišit. Chtěl jsem si jít svou vlastní cestou. Nakonec to naštěstí nevyšlo.

Čím jste tedy chtěl být?
Byly to takové dětské nápady. Vždycky, když se mě někdo z příbuzných zeptal, čím budu, chtěl slyšet, že bych si přál být hercem. Celá rodina žila divadlem a přáli si, abych šel v jejích stopách. Právě proto jsem jim vždycky schválně řekl, že toužím být třeba hasičem nebo ošetřovatelem v zoologické zahradě. Když jsem pak byl větší a zjistil jsem, že tyhle varianty asi pro mě nebudou tou nejlepší cestou, začal jsem se ohlížet po jiných uměleckých směrech. Napadlo mě, že bych byl malíř nebo spisovatel. Když mi ale doma řekli, že jestli chci být spisovatel, budu muset jít na gymnázium, kde je matika, fyzika, prostě všechno, s čím jsem na základce bojoval, uvědomil jsem si, že tudy asi taky ne. V deváté třídě jsem musel půl roku chodit na doučování ke své tetě na matiku a vrchol mého snažení byla trojčlenka. Díky tomu jsem si také dokázal spočítat, že na gymnáziu bych nejspíš nedolezl dál než do prvního ročníku.

Takže vám nakonec vyšlo herectví a šel jste na konzervatoř.
Ano, když mi někdo řekl, že na konzervatoři se znovu otvírá ročník a není tam matematika, bylo mi jasné, že to zkusím.

Vy jste poté nastoupil na první angažmá, které přerušily dva roky základní vojenské služby, kde jste ale byl v uměleckém souboru. Jak jste tuhle dobu prožíval jako umělec?
Pro mě to byl naprostý civilizační šok, protože jsem se dostal do úplně jiného světa, ze kterého jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Sebralo mi to sebevědomí, které jsem si za rok a půl v divadle na Kladně pracně budoval. Nejhorší byl asi přijímač. To byl měsíc utrpení – prostě výcvikový tábor. Poprvé se tam člověk setkal s takovým tím vojenským drilem, buzerací.

Hodně filmů jste točil pod režisérem Zdeňkem Troškou. Který režisér Vám nejvíce dal, se kterým se Vám nejlépe spolupracovalo?
Jasně, Zdeněk Troška je výborný režisér a práce s ním byla vždycky radost a hodně mi dala. Jinak z divadelních režisérů jsem moc rád pracoval třeba s Karlem Křížem – to byla skvělá éra v Městských divadlech pražských, nebo s Petrem Novotným, Petrem Paloušem, Ladislavem Vymětalem a pak několik krásných let v Divadle na Vinohradech s Jirkou Menzelem. Nebo také s Martinem Čičvákem a řadou dalších. 

Zahrál jste si jednu z hlavních rolí v Kameňácích, které režíroval pan Troška. Proč jsou podle Vás jeho filmy tak oblíbené u diváků a kritici tak odsuzují?
Podle mě je to tím, že se tu nakousl nějaký úplně nový žánr, který se divákům líbí, ale kritika ho odsuzuje se stejným pohrdáním, podobně jako předtím, řekněme, operetu. Jde o žánr jednoduchého příběhu složeného z vtipů. A vtipy, zvláště české vtipy, jsou fenoménem, který je nesmrtelný. Fascinuje mě, že ve vtipech u nás zatím, díky bohu, neplatí žádná tabu. Legraci se ve vtipu můžete dělat úplně ze všeho, z jakékoli skupiny obyvatel, profesní skupiny, nebo sami ze sebe, aniž by vám někdo kvůli tomu vyhrožovat smrtí, což považuju za obrovský dar. A mám dojem, že Kameňák trefil tenhle hřebíček na hlavičku. Je to takové filmové vyprávění desítek vtipů s příběhem. S tím jsem se nikdy předtím nesetkal.

Čím tedy podle Vás Kameňák a všechna jeho filmová a seriálová pokračování kritiky tak dráždí?
To by mě taky zajímalo. Je pravda, že pro někoho to asi trochu přes čáru je. Na jednu stranu chápu, že to není umělecké dílo, jenomže ono se to ani jako umění netváří. Víte, někdy mám pocit, že čeští kritici někdy hledají něco zbytečně složitého. Mají rádi takové věci, kterým většina lidí nerozumí a nebaví je. Nerad šťouchám do lidí, ale myslím si, že třeba divadelní kritici někdy vystupují jako falzifikátoři dějin. Inscenace, na které nikdo nechodí, vychvalují do nebe, a ty úspěšné zašlapávají do země. Až budou za 100 let nějací studenti pátrat v archivech, co se tu v divadlech dělo, budou si myslet, že to bylo úplně jinak. To, co ve skutečnosti skoro nikdo neviděl, vytvoří obraz naší doby, zatímco to, na co lidé chodili do divadla nebo do kin a čemu tleskali, nebo čemu se smáli, to pro ně nebude existovat, protože to naši současníci – kritici – označili za ten nejhorší póvl, který si nezaslouží spatřit světlo světa. A pokud jde o seriál, který vznikl v roce 2018, a televize odvysílala vloni 9 dílů a pak vysílání na rok přerušila a letos odvysílala jediný díl a pak už bez jakéhokoliv vysvětlení nic, tak s tím jsem se za svůj život ještě nesetkal. Snad jen když za socialismu něco zakázala cenzura. V dnešní době mi to přijde „jen“ jako neúcta k práci, kterou odvedli všichni, kteří se na vzniku seriálu podíleli. A neúcta k divákům, kteří neměli šanci dozvědět se, jak to dopadlo.

Kolik absolvujete měsíčně vystoupení?
Mezi 20 až 30 vystoupeními.

Hrál jste ve filmech, seriálech, dabujete, hrajete divadlo. Je nějaká role, kterou odmítáte?
Ne, měl jsem štěstí, že mi nikdo nenabídl takovou roli, kterou bych musel z principu odmítnout. A pokud ano, projekt se zrušil dřív, než jsem stačil odmítnout.

Jak se udržujete v kondici a jak trénujete svůj hlas?
Život mě udržuje v kondici a můj hlas zatím vydržel všecko.

Máte před vystoupením nějaký rituál?
Přijíždím do divadla na poslední chvíli. Ale že by to byl rituál? Spíše někdy nervy.

Věřme, že situace kolem koronaviru se uklidní. Jaké jsou Vaše pracovní plány na druhou polovinu letošního roku? Čím své fanoušky potěšíte?
Rozezkoušeli jsme agenturní představení s názvem Na poslední chvíli. Je to komedie a baví nás. Doufám, že bude od podzimu bavit i diváky. Snad už je pustí do divadel. No a v Divadle na Vinohradech je na podzim v plánu Slaměný klobouk, kde bych měl také hrát. Tak uvidíme. Ve filmu ani v televizi mě v dohledné době, pokud vím, nečeká nic.

Vaše manželka Jana Boušková je úspěšná herečka. Na kterou roli své ženy jste se nemohl vynadívat?
Miloval jsem její Natašu ve Vojně a Míru, kterou hrála v Národním divadle. Byl jsem do ní zamilovaný a chodil na ni do divadla, co to šlo. Skvělá byla i v Tvrdohlavé ženě. Nebo Nataša ve Vojně a míru. Pak přišla její slavná televizní princezna Máňa anebo Alžběta Rejčka, manželka Václava II. ve filmu Královský gambit. Tam jsme dokonce hráli spolu, já hrál Václava III. A bylo to v té době se mnou dramatické. Naboural jsem rodičům auto, zlomil si čéšku v koleni a překousl jazyk, takže jsem byl úplně vyřízený. Jaromil Jireš, který to tenkrát režíroval, na mě ale počkal. Točil jsem s nohou v sádře a se sotva srostlým jazykem, ale byl jsem šťastný, že jsem mohl být s Janou.

Kolik jste s ženou absolvovali společných představení?
Hodně. Hráli jsme spolu celkem asi ve dvaceti hrách a pořád hrajeme v pěti komediích.

O Vás je známo, že jste milovníkem koní. Co Vás k nim přivedlo?
Asi jako většina dětí jsem chtěl zvíře, takže to začalo myšmi, křečkem, morčetem. Pak jsem dostal psa. Sice jsem tehdy chtěl motorku, ale máma se bála, že se zabiju, a tak mi místo ní pořídila psa. Asi jsem přece jen víc inklinoval k živým tvorům. Ten boxer byl poslední člen rodiny, který se mnou zůstal. Psi mě provázejí celý život. Ze statku na Hněvšíně, kde jsem měl původně ustálené koně, jsme si vzali i našeho prvního kocourka. Nikdo ho nechtěl, a tak byl s námi. Dokud ho nepřejelo auto. Postupně jsem dospěl k tomu, že zvířata potřebují maximální možnou svobodu. Kočky, psi a koně taky. Koně u nás žijí v režimu, který si díky prostředí, které jsme jim vybudovali, určují sami. Žerou, kdy chtějí, chodí si, kdy a kudy chtějí, a odpočívají taky, kdy chtějí. Koně nemají cyklus den a noc, žijí kontinuálně 24 hodin denně, a když to na ně přijde, zdřímnou si.

Kdy jste poprvé sedl do sedla?
Byl to takový můj celoživotní vývoj. Vzniklo to nejspíš z romantiky divokého západu, která na mě dýchla z filmů podle předloh Karla Maye. Když mi bylo asi dvacet let, tak jsem se poprvé posadil na koně a začal jezdit. S ježděním jsem pak přestal. A v roce 1993 jsem se k němu zase vrátil. V roce 1998 jsem si koupil svého prvního koně a od té doby by se dalo datovat mé „koňáctví“. To znamená, že 22 let mám vlastní koně.

Před časem jste přestavěli statek Malčany ze staré ruiny na moderní objekt. Zde trávíte téměř každý den a chováte koně – kolik jich máte?
Na statku je celkem pětadvacet koní. O ně a o celý areál se starají kromě nás vlastně tři lidi. Nezabýváme se chovem koní na prodej, ale chov to je. Já tu mám šest koní, spolumajitelka taky šest a ti zbylí jsou tu na léčení nebo patří majitelům, kteří si je u nás ustájili. Založili jsme Institut celostní péče o koně, naučili se upravovat správně kopyta, snažíme se vzdělávat ty, které to zajímá a chtějí pro své koně lepší a zdravější život než je, bohužel, běžnou normou a léčíme koně s problémovými kopyty.

Může na statek Malčany přijet kdokoliv, nebo je pouze soukromý? A co vše tam lze vidět?
Na statek je možné přijet, ale například vyjížďky na koních nepořádáme. Lidé si mohou ustájit svého vlastního koně, nebo se přijet podívat, případně se ubytovat a přespat, podívat se na koně, na statek, ale nezajezdí si na koni. Pokud chce někdo začít jezdit, tak je nejlepší pořídit si vlastního koně, což je samozřejmě složitá záležitost. Nejprve je dobré umět trochu jezdit a někde se to určitě musí naučit, ale tuto službu na statku neposkytujeme.

Jak se dají tyto dvě náročné práce – herectví a koně – skloubit dohromady?
Musíte se hodně otáčet (smích). Lítám jako hadr na holi. Statek je asi čtyřicet kilometrů od Prahy, bydlím odtamtud sedm kilometrů, takže to mám kousek. A spíše dojíždím od koní do Prahy – do divadla, než z Prahy ke koním. Takže vlastně hodně času trávím na kolečkách (smích).

V roce 2006 jste se zúčastnil první řady populární soutěže StarDance a s profesionální tanečnicí Petrou Kostovčíkovou jste skončili na druhém místě. Šel jste do soutěže dobrovolně a s jakým cílem?
Myslíte, že by mě k tomu někdo donutil? Pochopitelně jsem do toho šel dobrovolně, i když jsem si neuměl úplně představit, co mě čeká. A cíl jsem neměl. Byla to jen práce, kterou jsem přijal, ale měl jsem štěstí. Petra je skvělá tanečnice i pedagog a úžasný člověk. Takže nakonec z toho vzniklo mé několikaleté taneční intermezzo a krásné přátelství s Petrou. A to je hodně.

Od skončení soutěže uběhlo 14 let. Byl jste si od té doby zatančit? Vyvedete někdy svou ženu?
Jasně, tančili jsme na různých plesech po celé republice při předtančeních nebo půlnočních překvapeních asi 6 let. Ale vždycky jsme tančili tu choreografii, kterou jsem měl naučenou. Takže nemohu říct, že bych uměl tančit. Netančil jsem nikdy před Star Dance a přestal jsem tančit ve chvíli, kdy jsme s Petrou přestali vystupovat. S mou ženou Janou na plesy nechodíme, takže ani netančíme. Ale myslím, že nám to v životě neschází.

Jste známým velkým vytížením – i během dovolené. Vy jste v době volna jezdil na jachtě nebo jste letěl soukromým letadlem. Co plánujete nebo jaký máte sen v budoucnu?
Na plachetnici na moře jezdíme s Janou prakticky každé prázdniny a moc se na to vždycky těšíme. Jednou jsme si opravdu najali letadlo, které nás mělo dopravit do Zadaru, ale fakt se to celé nepovedlo. Tam nás dovezli autem, protože letadlo se nevrátilo ze servisu a zpátky jsme letěli i s čekáním na letišti a cestou autem z Brna, kde letadlo přistálo asi 15 hodin. Fakt nic moc. Ale zážitek to byl. Do budoucna žádné nové plány nemám. Dopřeju si asi pětidenní každoroční putování po Čechách s koňmi a několika přáteli a s Janou zase loď v Chorvatsku. Jestli nás tam letos pustí…