S celebritou

Pavel Šporcl na prosinec chystá v Praze výjimečnou koncertní show

14. 2. 2020

Český houslový virtuóz hrál nejen v koncertních sálech, ale také v jeskyni, kde bylo 10° Celsia a kolem něj létali netopýři.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Pavla Šporcla

Český houslový virtuóz světového renomé Pavel Šporcl se narodil v dubnu 1973 v Českých Budějovicích. V dětství se účastnil řady soutěží – v tehdejších Lidových školách umění, zvítězil v mezinárodní Kocianově houslové soutěži, v rozhlasovém klání Concertino Praga. Po studiích na konzervatoři a na HAMU studoval houslovou hru v USA. Pokračovatel slavné tradice české houslové školy slaví úspěchy na nejvýznamnějších světových pódiích u posluchačů všech generací. Jedná se patrně o vůbec nejpopulárnějšího českého umělce působícího v oblasti klasické hudby. Posluchači měli možnost houslistu slyšet v takových hudebních síních, jako je Suntory Hall v Tokiu, Alte Oper ve Frankfurtu, Walt Disney Hall v Los Angeles, v Čajkovského sále v Moskvě nebo v proslulé Carnegie Hall v New Yorku. 

Několikrát vystoupil na nejvýznamnějších světových hudebních festivalech a s renomovanými orchestry jako Česká filharmonie, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Orchestre national de France, Královská liverpoolská filharmonie, Orchestre de Paris. Doposud vydal 16 sólových alb, jejichž prodej přesáhl hranici dvě stě tisíc kusů. Mnohá z alb získala významná ocenění. Své posluchače navíc zaujal svým často velmi neformálním vystupováním a oblékáním, kterým se snažil obecenstvu co nejvíce přiblížit – vystupoval se stylizovaným „pirátským“ šátkem na hlavě, nechal si postavit unikátní modré housle pro 21. století od nejlepšího současného houslaře Jana Špidlena. Pavel Šporcl je ženatý a se svou manželkou, herečkou Bárou Šporclovou Kodetovou vychovává tři dcery.

Sympatickému umělci jsme položili několik otázek. Jaké jste měl dětství?
Krásné a šťastné. Měl jsem milující rodiče, kteří mi dali základ pro budoucí život. A to nejen co se týká lidského chování a vlastností, ale také samozřejmě v hudbě.

Četl jsem, že jste v dětství rád jezdil na tábory?
Byl jsem členem sice pionýrského, ale takřka skautského oddílu Čtveráci. Hráli jsme různé bojové hry, naučili se spoustu věcí, třeba morseovku, bylo to báječné období. Ale mohl jsem tam být jen týden, abych nezameškal cvičení na housle. Vzpomínám si, že celé moje mládí jsme jezdili na chalupu do vesničky Nesměň u Trhových Svinů do jižních Čech. Moje maminka miluje trhání borůvek a my jsme s ní na ně s bratrem museli často chodit. Tatínek zase chodil na houby a my s ním, protože kolem jsou krásné lesy.

K houslím Vás přivedla maminka?
Ano. Maminka vyučovala dětské pacienty v nemocnici, učila matematiku a hudební výchovu, což bylo obrovské štěstí. Končila dřív než učitelky ve škole, a tak se mohla mně a mému o čtyři roky staršímu bráchovi, který je úžasný violoncellista, hodně věnovat. Tatínek působil 50 let v budějovickém Jihočeském divadle jako herec, kulturní prostředí mám v krvi.

Poprvé jste se představil s housličkami na veřejnosti v pěti letech. Vzpomenete si občas na zážitek z dětství?
Vzpomínám často. Myslím si, že jsem tenkrát hrál písničku Sedí liška pod dubem na koncertě tehdejší Lidové školy umění v Českých Budějovicích. Nebyl pravda úplně můj první, protože maminka, abych se nebál, mě donutila zahrát den předem šatnářce u bazénu, kam jsem chodil trénovat plavání. A to byl pro mě, stydlivého introverta, nejhorší možný způsob. Na druhou stranu jsem si řekl, že nic horšího už být nemůže. Od té doby hraju s klidem, bez nervů a zážitek z dětství si dobře pamatuju.

Proč jste po vystudování konzervatoře a HAMU (Hudební a taneční fakulta AMU) odjel do USA studovat houslovou hru?
Myslím, že je vždy dobré „jít do světa na zkušenou“, pokud je ta možnost. Každá škola, ale i každý pedagog, má ke studentům osobitý přístup a může vás naučit jinému vnímání hudby, jiné interpretaci, předat své osobní zkušenosti.

Absolvoval jste studijní stáže ve Spojených státech. Jak se liší studium u nás a v zahraničí?
V Americe jsem se zaměřoval na housle a z houslového hlediska záleží vždy na jednotlivém pedagogovi. Já jsem na ně měl velké štěstí. U nás jsem studoval u profesora Snítila, který patřil k legendám. V Americe pak na prestižních školách (Juilliard School, Brooklyn College, SMU Dallas) a u předních pedagogů (D. DeLay, I. Perlman, M. Kawasaki, E. Schmieder). Od každého jsem si vzal to nejlepší. Bez nich bych dneska nehrál tak, jak hraji.

Kolik máte houslí?
Housle mám doma troje. Ale v posledních letech hraji výhradně na mé modré. Jdou ruku v ruce s mým přístupem k hudbě. Kromě jejich vynikajících tónových vlastností jsem také moc rád, že ukazují, že i takové tradiční řemeslo, jako je houslařství, může sem tam udělat nějakou změnu.

Proč jste si vybral právě modré housle?
Modrou barvu mám rád. Nebylo moc jiných možností, neboť „normální housle“ jdou od žluté k červené. Zbyla tedy modrá nebo zelená. A já si vybral modrou, aby mi šla k očím. Honza Špidlen, který je pro mne na objednávku postavil, udělal báječnou práci. Jsou unikátní nejen svou barvou a jinými záležitostmi uvnitř, ale svým zvukem si nijak nezadají se slavnými italskými stradivárkami. Mám ten nástroj velmi rád. Je postavený z překrásného dřeva a díky tomu se cítím být neustále spojený s přírodou.

Kolik koncertů absolvujete ročně?
Každý rok odehraji desítky koncertů doma i v zahraničí, sólově i s prestižními orchestry, nebo i s mojí cimbálovkou Gipsy Way Ensemble. V roce 2018 jsem jich odehrál 110, vloni o něco méně.

Které autory hrajete nejraději?
Vždycky se snažím mít nejraději toho, kterého zrovna hraji. Kdybych hrál něco, co mi není vlastní, tak by to určitě nebylo dobré. Člověk totiž musí hrát na sto procent.

Na jakém nejkurióznějším místě jste koncertoval?
Třeba několikrát v jeskyních, například v Mladečských u Olomouce. Ale neuvědomil jsem si, že tam je i v létě chladno. Asi 10° Celsia, možná i míň. Měl jsem pocit, že to v té zimě nezahraju. Jenže začaly přijíždět autobusy z okolních vesnic plné lidí. Na sobě jsem měl jen košili, a tak mi půjčili bundu. Byl to nakonec krásný koncert. Kolem létali netopýři, vystoupení mělo působivou atmosféru. Pak jsem hrál třeba na vysokozdvižném vozíku na návsi obce Úsilné u Českých Budějovic, kde slavili, že získali titul Vesnice roku. Deset metrů nad lidmi, aby mě všichni viděli. Snažím se přilákat ke klasické hudbě nové posluchače. Několikrát jsem vystupoval na nádražích i v bývalých továrních halách, hrál jsem i v terminálu Letiště Václava Havla.

Kde jste zažil nejúžasnější publikum?
To se nedá takto říci, každé moje publikum bylo a je úžasné. Italové jsou třeba emotivní, Japonci více uzavření, londýnské publikum je vzdělané… Všude, kde jsem hrál, jsem zažil nesmírně vřelé přijetí a ovace. Všech svých fanoušků si vážím, jsou pro mě inspirací do dalšího studia a zkvalitňování toho, co posluchačům svojí hrou nabízím. Nejlepší mé publikum je ale samozřejmě tady, u nás.

Kolik hodin denně cvičíte? Jak vůbec vypadá Váš den?
Každý den je jiný. Cvičit na housle samozřejmě musím a snažím se minimálně tři hodiny denně dodržovat. Do toho ale pracuji i manažersky, mám schůzky, řeším mnoho věcí. Také jsem se velmi aktivně začal starat o svoji agenturu, nabírám umělce, organizujeme jejich koncerty. To je spousta práce. A nad to všechno mám krásnou rodinu, dcerky hrají na housle a violoncello, a tak s nimi, když jsem doma, cvičím. A doma se snažím být co nejvíc.

Na koncertních pódiích jste navázal spolupráci i s dalšími umělci z jiných hudebních žánrů jako například s Karlem Gottem, Evou Pilarovou, Lenkou Filipovou, nebo kapelami Kryštof, Čechomor, Olympic či Hradišťan. S kým plánujete vystoupit příště?
Chci ukázat, že housle jsou univerzální instrument a houslista se nemusí uzavřít jen ve škatulce klasiky. Spolupracovat s interprety z jiných oblastí a hrát jiné žánry je tak inspirativní! Plním si tím i své sny. Rád bych se pustil třeba do židovské hudby nebo do jazzu. A připravuji na 5. prosince letošního roku samostatný koncert do O2 areny v Praze, který jsem nazval Na hraně a bude opravdu takový – chci ukázat hraniční možnosti houslí i své jako interpreta.

V posledních letech se velmi úspěšně věnujete skladatelské činnosti. Kolik skladeb jste složil a jaký mají úspěch?
Mám jich nahlášených aspoň 30 a jsem plnohodnotným členem OSA (Ochranný svaz autorský). Dokonce jsem před několika lety získal cenu OSA jako autor nejhranějšího díla klasické hudby. Některé z mých skladeb jsou velmi úspěšné jak v rádiích, tak i na koncertních pódiích nejen u nás. Před minulými Vánoci jsem hrál několikrát, například moji Modlitbu živě s Královskou liverpoolskou filharmonií.

Dostal jste řadu ocenění. Například za nezapomenutelný přínos a laskavou službu světu v oblasti kultury jste byl v roce 2018 též vyznamenán cenou Sri Chimnoy Torch Bearer Award nebo v roce 2015 na pražském Hradě medaili za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana. Které ocenění považujete za nej a proč?
Mám z každého takového ocenění nesmírnou radost a moc si ho vážím. Nejvyšším oceněním je pro mne ale vždy potlesk publika a přízeň fanoušků.

Máte před vystoupením nějaký rituál?
Ani ne, nejsem pověrčivý typ. Rád si projdu pódium, zázemí, seznámím se s lidmi, kteří můj koncert organizují. Chvíli před začátkem se zavřu v šatně kvůli soustředění, představím si sám sebe na pódiu a „jdu na to“!

Jak relaxujete?
Chodím plavat, občas si zahraju tenis, chodím na rehabilitace, hodně čtu…Muzika mě ale hodně nabíjí. Myslím si, že mám docela dost energie, nemám potřebu si každý den po obědě zdřímnout. Dvakrát do roka mívám dovolenou – v zimě týden, čtrnáct dnů. Letní dovolená bývá delší. V zimě jezdíme lyžovat, v létě pověsím minimálně na tři týdny housličky na hřebík a jedeme třeba k moři. I když manželka říká, že jsem workoholik, myslím, že relaxovat umím. Vždyť jsem také narozen ve znamení Býka (smích).

Jak nejlépe odpočíváte?
Relaxuji u houslí a u své práce. Také samozřejmě doma s rodinou.

Nemáte při některých pracích obavu o prsty?
Samozřejmě moje prsty jsou mým nástrojem obživy, do nebezpečných věcí se nepouštím. To se týká hlavně míčových her typu volejbal nebo basketbal. Anebo neřežu dřevo na cirkulárce (smích). Jinak ale žiju celkem normálním životem.

Dokážete svým prstům naordinovat klid?
Jistě. Je to svým způsobem i povinnost. Dříve to býval až měsíc. Odpočinout si potřebuje také psychika a hlava. Poslední roky je to čtrnáct dnů v létě a týden v zimě.

Vychováváte tři dcery. Zdědily dcery umělecké sklony po rodičích? A po kterém rodiči více?
Talent určitě zdědily, dvanáctiletá Violettka hraje na housle, desetiletá Sophie na violoncello a po Báře má herecký talent. Také obě krásně zpívají. A osmnáctiletá Lily má pro změnu po předcích z Bářiny strany výtvarné nadání, bude maturovat na škole bytového designu. Ale jestli nakonec v hudbě ty mladší vůbec zakotví, to se teprve uvidí. Je to totiž sama o sobě profesně velmi těžká disciplína a holky moc dobře vědí a na mne vidí, kolik času tomu musím věnovat.

Jaký jste tatínek?
Já si myslím, že hodný. V rámci možností důsledný, někdy snad i nekompromisní, i když na to by vám Bára řekla, že určitě nejsem. Ale v tomto ohledu je to složitější, protože hodně cestuji. Ale s klidným svědomím mohu říct, že jsem zatím u všech jejich důležitých chvil byl.

Jak se dá skloubit život rodiny se třemi dětmi a časté pracovní pobyty mimo domov?
Samozřejmě běžné starosti jsou na Báře. Naše role máme celkem jasně rozdělené. Bez toho by to ani nešlo. Nejsme totiž typy fandící chůvám a pomocnicím. My si rádi děti vychováváme sami, občas s pomocí babiček. Ty jsou ale, jak už to v dnešní době bývá, velice aktivní. Dětství rychle utíká a pak najednou ratolesti chtějí odejít a člověku by mohlo být líto, že něco zameškal. A tohle přesně nechci. Proto jsem rád co nejvíc doma a vracím se z vystoupení třeba i hodně pozdě v noci, abych mohl ráno dát dcerám pusu, než jdou do školy. Je to pro mě prostě důležité.

Procestoval jste téměř celý svět. Kde se Vám nejvíce líbilo?
Slovy klasika „všude kde jsem byl, jsem byl rád“. Ale doma je doma, jsem velký patriot a Česko je nejkrásnější na světě!

Prostřednictvím svých vystoupení podporujete benefiční projekty nadací a neziskových organizací jako například Srdce pro děti, Kapka naděje, Naše dítě, Běh pro paraple, Oblastní charitu Hodonín a další. Jste patronem SOS dětských vesniček, Centra pěstounských rodin a Asociace Apla pomáhající lidem s autismem. Proč tolik akcí pro potřebné?
Kromě toho podporuji naše česká paterčata či společnost Post bellum. Uvědomuji si, že mám velké štěstí. Mám profesi, kterou miluji, zdravou a šťastnou rodinu, pevné zázemí. Mnoho lidí a rodin má těžké osudy a pokud jim alespoň trochu mohu odlehčit a zpříjemnit život, vlastně to musím udělat.

A poslední otázka – co chystáte pro své příznivce v roce 2020?
Chystám velký projekt Na hraně na 5. prosince do O2 areny v Praze. Chci divákům předvést něco zcela výjimečného. Něco, co ještě neměli příležitost u nás (a možná ani ve světě) vidět a slyšet. Pozvednu housle do nových výšin, do nečekaných hudebních sfér. Provedu diváky svým hudebním světem, který bude oscilovat mezi očekávaným a zcela neočekávaným. Připravím zbrusu nové skladby a zahraju i ty tradiční. Budu tedy na hudební hraně od prvních tónů. Společně s kreativním režisérem Martinem Hruškou a dalšími složkami vytvoříme velkolepou show, která překvapí a bude splňovat světové parametry. Rád bych pozval všechny své tradiční fanoušky a přilákal nové. Je to pro mne obrovská výzva, na kterou se neskutečně těším.