S celebritou

Herec Jan Dolanský rád vaří a miluje práci na zahradě

28. 11. 2019

Populární herec v seriálech a filmech hraje převážně záporné postavy – vrahy nebo feťáky.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Divadla Verze

Herec a dabér Jan Dolanský se narodil v Hradci Králové v roce 1978. V osmé třídě základní školy se přestěhoval s rodiči a bratrem, dvojčetem, do Prahy. Po osmileté základní školní docházce začal studovat herectví na Pražské konzervatoři, kterou ukončil v roce 1997. Svou kariéru zahájil v Divadle Komedie, kde působil až do roku 2002. Od roku 2003 do 2012 byl členem činoherního souboru Národního divadla v Praze. Od té doby je na volné noze a hostuje v Divadle Verze, Divadle Palace, a Divadle Panteon. Hrál v pohádkách Královský slib či Nejkrásnější hádanka a mnoha filmech – například Bathory, Jan Hus, Sametoví vrazi, Babovřesky 2. Znám je i ze seriálů jako Místo v životě, Expozitura, Ohnivé kuře. Také působí jako dabér, když propůjčil hlas třeba Bilbu Pytlíkovi v trilogii Hobit. Jeho partnerkou je česká herečka Lenka Vlasáková, s níž má tři děti: Amélii, Maxe a Johana.

Jaké jste měl dětství?
S mým bráchou, dvojčetem, jsme hodně času trávili venku. S babičkou a dědou jsme jezdili na chatu umístěnou v krásné přírodě. Děda se nám hodně věnoval, učil nás například střílet ze vzduchovky. S bráchou jsme se vůbec nenudili, bylo to krásné dětství. Navíc byla jiná doba, nebyly počítače, mobily.

Projevoval se u Vás v té době exhibicionismus? Kdy jste měl své první oficiální vystoupení na veřejnosti?
Nemyslím si, že bych se nějak rád předváděl. Pamatuji si, že jak jsme s bráchou chodili do skautingu, tak jsem na nějakém skautském táboře recitoval. Ale intenzivně vše začalo vstupem na konzervatoř, kdy mě divadlo „chytlo“. Do té doby jsem kopal do mičudy, tak jako ostatní kluci.

Pocházíte z umělecké rodiny. Vaše matka Mária je herečka a otec Zdeněk je herec a dabér. Jak Vás to ovlivnilo?
V divadle jsem v podstatě vyrůstal. Maminka hrála v hradeckém Klicperově divadle, v té době Divadlo Vítězného února, a my jsme se s bráchou chodili na mámu dívat. Brácha někdy nechtěl, ale já jsem v divadelních šatnách nebo zákulisí strávil hodně času. Divadelní prostředí mi imponovalo. Myslím si, že jsem divadlo měl v genech.

Ale Váš bratr Jiří se nevěnuje divadlu?
Brácha vždy rád cestoval a pak studoval v Řecku. Již delší dobu se věnuje cestovnímu ruchu, což ho naplňuje.

Neodrazovali Vás rodiče od herectví?
Samozřejmě mi říkali, že v této profesi musí být někdo, aby uspěl, výrazný. Ale nerad slyším, že někdo musí být hodně dobrý, aby se prosadil. Do jisté míry pravda to je, protože člověk v tomto oboru brzy zjistí, jestli má talent. A když talent není, nebo je ho méně než u ostatních kolegů, tak to pro něj je velké trápení.

Vystudoval jste Pražskou konzervatoř, hudebně-dramatický obor. Proč jste se rozhodl pro herectví?
Viděl jsem vzory ve svých rodičích. Divadlo mne tak lákalo, že jsem si nedovedl představit, že bych dělal něco jiného. Navíc na konzervatoři nebyly předměty jako matematika, fyzika a chemie, které mi na základní škole nešly. Tak jsem konzervatoř zkusil. A pokud bych se na ní nedostal, tak jsem měl jako druhou variantu designovou střední školu. Ale počítal jsem, že mne na konzervatoř vezmou.

Měl jste další herecké vzory kromě rodičů?
Spousty vzorů. Bavil mne Vladimír Menšík a celá řada starších uměců, která dnes již nežije. Se spoustou těchto „starých mazáků“ jsem se naštěstí ještě potkal v divadle, a to byla pro mne velká škola.

Která role byla po škole Vaše první?
Již na konzervatoři jsem hrál v Divadle Labyrint (nyní Švandovo divadlo) ve hře Tabáková cesta, kde jsem měl menší roli. Po studiu jsem hostoval v Divadle Komedie, kde si mne vzal režisér Michal Dočekal, a zakotvil jsem tam na pět sezón. A pak jsem šel do Národního divadla.

Tam jste se dostal ve velmi mladém věku. Herec Národního divadla Josef Vinklář o Vás tehdy řekl, že jste nejtalentovanější český herec. Kdo Vás v té době nejvíce ovlivnil?
Již jsem měl za sebou nějaké zkušenosti, přece jen jsem již měl za sebou pět sezón v Divadle Komedie, kde jsem hrál se skvělými herci jako například David Prachař, Saša Rašilov, Miloslav Mejzlík, Zdena Hadrbolcová, Emma Černá. Po vstupu do Národního divadla na mne měla vliv celá plejáda skvělých umělců. Určitě mne ovlivnil zmiňovaný Josef Vinklář, dále František Němec, Ladislav Mrkvička, Boris Rösner, na kterého velmi rád vzpomínám, protože to byl skvělý pedagog (učil Jana Dolanského na konzervatoři) a fantastický člověk.

Na počátku Vaší kariéry jste hrál převážně kladné role v pohádkách, později vrahy a záporné postavy. Čím to je?
Záporné role jsem hrál i předtím. Režisér Zdeněk Troška mne z toho zařazení záporných postav trochu vytáhl (Jan Dolanský hrál v pohádkách Královský slib či Nejkrásnější hádanka). Před tím jsem hrál v Perníkové věži, Udělení milosti se zamítá, Pátek čtrnáctého, kde jsem moc „klaďasy“ nehrál. Poté v řadě filmů jsem měl role na okraji společnosti, byl jsem ten zoufálek a později feťák, vrah. Díky bohu, že mi někdo (Zdeněk Troška) dal i jinou roli. A že hraji takové role? Nevím, asi ze mne něco vyzařuje. Možná, když vypadám jako hodný člověk (smích), tak dostávám tyto negativní role. Ale myslím si, že věčně hrát kladné postavy a milovníky je sice super ale záporné role jsou pro mne mnohem barevnější a zábavnější.

Neztotožňují si Vás lidé na ulici třeba s vrahem?
Po filmu Sametoví vrazi (kriminální thriller podle skutečné události – série vražd roku 1991 až 1993, kdy oběti byly nalezeny na dně přehrady Orlík (Jan Dolanský hraje brutálního vraha) mám jednu příhodu, kdy jsem šel nakupovat rohlíky. Paní prodavačka mi řekla, že nejsem dobrý člověk a chtěla, abych odešel z jejího obchodu, že nechce, aby tam takoví lidé nakupovali. Snažil jsem se to paní vysvětlit, ale zjistil jsem, že to vůbec nemá cenu. Paní si mne zaškatukovala a to co viděla, považovala za realitu. Je to sice šílené, ale na druhou stranu mne to potěšilo, že jsem roli asi zahrál věrohodně.

Kolik absolvujete měsíčně divadelních vystoupení?
Jak kdy. Když jsem byl v Národním divadle, tak téměř 20 představení, což je docela hodně. V současné době vystupuji měsíčně ve 12 až 14 představeních.

Hrál jste ve filmech, seriálech, dabujete, hrajete divadlo. Je nějaká role, kterou odmítáte? Třeba vystoupení pro politické strany?
Vystupovat pro politické strany nemusím. To by muselo svým způsobem korespondovat s mým přesvědčením. Když se mi nějaká role nelíbí, tak jí odmítnu. Někdy je ale práce tolik, že nějakou roli, i kdybych ji rád dělal, musím odmítnout.

Co jste netradičního musel udělat nebo se naučit pro nějakou roli?
Myslím si, že jsem v tomto tvárný. Pokud režisér řekne dostatečně dopředu, abych se naučil třeba na trumpetu, jsem schopný se naučit na určitou úroveň. Když jsem byl mladší, tak na natáčení nepřijeli kaskadéři. Pan režisér rozhodl, že s Karlem Zimou budeme naskakovat na jedoucí vlak. I když vlak jel velmi pomalu, nicméně zkuste vyskočit do dveří vlaku tak, aby vám neuklouzly nohy. To byl pro nás velký zážitek. Nebo jsem utíkal po střechách s kulovnicí v ruce, když pršelo. Dnes bych nechal tyto případy zahrát profíka.

Je nějaká role, kterou byste si chtěl v životě zahrát?
Nemám vysněnou roli, není nic, po čem bych vyloženě toužil. Výzvy pořád přicházejí a jsem za to šťastný.

Co Vám hraní na vrcholné úrovni bere a naopak dává?
Dává mi to velký druh svobody. Člověk se může tzv. převtělit a chvíli být někým jiným, což je zábavné a zajímavé. Nyní se snažím dělat divadlo s lidmi, se kterými mne baví divadlo dělat. Vyhýbám se něčemu, co mne neláká a nebaví. A bere? Spoustu času, energie a síly.

Máte před vystoupením nějaký rituál?
Občas se zklidním a pomodlím se, že dělám, co dělám. A dělám to rád. A že mám milující ženu a zdravé děti. Vím, že na jeviště jdu dělat zábavu. Nezachraňuji lidské životy, ale rozdávám radost.

S herečkou Lenkou Vlasákovou máte tři děti, Lenka z předchozího vztahu další dceru. Jaký jste táta?
To by vám museli říct děti. Snažím se být dobrý otec. Snažím se s nimi trávit co nejvíce volného času, který mám. Snažím se jim dělat život barevný a pestrý, jak mi a bráchovi dělal můj dědeček. Je důležité, aby děti měly zážitky a měly na co vzpomínat.

Zdědili děti umělecké sklony po rodičích?
Myslím, že teprve čas ukáže. Amálka je na střední návrhářské škole, takže nějaký umělecký potenciál po nás zdědila, protože ráda šije, navrhuje. Oba kluci jsou ještě malí, i když Max nyní prochází pubertou. Takže uvidíme, zda tam nějaké umělecké sklony budou.

Jak často nyní vystupujete společně s Vaší přítelkyní?
Máme spolu dvě představení. V Divadle Palace hrajeme hru Plnou parou, což je komedie s Miroslavem Etzlerem, Richardem Trsťanem a buď Alenou Dolákovou nebo alternující Petrou Horváthovou. Pak spolu hrajeme v komedii Perfect Days, kdy moje žena hraje hlavní roli a já, jako homosexuál, její nejlepší kamarádku.

S Divadlem Verze jezdíte po České republice. Jak jste se do tohoto divadla dostal?
Divadlo Verze vzniklo tak, že ho založili David Prachař s Igorem Chmelou, Janou Janěkovou a Lindou Rybovou. Postupně začali spolupracovat s dalšími herci. Se zakladateli divadla se znám dlouho, s některými i 20 let, a mi se líbí, jak vše dělají. Takže jsme začali spolupracovat.

V kolika inscenacích tohoto divadla vystupujete?
Ve třech inscenacích – Lež, Jméno a Poručík z Inishmoru.

Který režisér Vám nejvíce dal? S kterým se Vám nejlépe spolupracovalo?
Roky jsem spolupracoval s Michalem Dočekalem, který mne k divadlu přivedl. Pak Jiří Pokorný byl pro mne velkou inspirací a považuji ho za jednoho z nejtalentovanějších režisérů u nás. Bavilo mne to i s režiséry Ladislavem Smočkem, s Thomasem Zielenskim, se kterým si rozumíme. Zdeněk Troška byl také super. Je důležité, aby si režisér rozuměl s herci, a aby herec věděl, co po něm režisér chce. 

Vy bydlíte mimo Prahu – v Újezdu nad Lesy? Není to náročné dojíždět na vystoupení, děti studují v Praze? Jaké to má pro Vás výhody?
Jde o zvyk. Ze začátku jsme z toho byli překvapení, ale nechtěli jsme žít přímo v Praze. Má to výhody být přímo v Praze, děti by to měly blízko do školy, my do práce, a také strávíte méně času v autě nebo dopravních prostředcích. I když Újezd nad Lesy je Praha 9, ale úplně na okraji. Má to výhody – máte čistší vzduch, máte zahradu, můžete chodit do lesa a podobně.

V seriálu Ohnivé kuře hrajete kuchaře. Tvrdí se, že umíte moc dobře vařit. Jaká je Vaše největší specialita?
Uvařím téměř všechno. Buď k vaření využívám kuchařku, což zvládne každý, a pak je to o odvaze zkusit experimenty. Myslím si to nejen já, i spousta výborných kuchařů, že nejlepší jídla jsou ta nejjednodušší. Že není dobré kombinovat mnoho chutí, ale jednu, a pořádně. Mým velkým kamarádem je Zdeněk Polrajch, kterého považuji u nás za jednoho z nejlepších kuchařů, který dělá velkou osvětu, aby lidi jedli zdravě. Před pár dny si syn přivedl domů kamaráda a já jsem udělal hovězí guláš. Řekl jsem jim, že pokud nechtějí guláš, tak ať ho nejedí a vezmou si něco jiného. Maxův kamarád mi řekl: „Ještě se nestalo, že by mi od tebe něco nechutnalo.“ To byla pro mne velká poklona.

Jak se udržujete v kondici? Sportujete?
Snažím se. Ale jak to časově vyjde. Běhám, půl roku jsem nyní chodil na tréninky boxu, kvůli fyzičce. Miluji hory, takže ježdění na snowboardu. To je můj velký koníček z dětství. Oba kluci již také jezdí a Max je již rychlejší než já.

Jak nejlépe odpočíváte?
Kniha, televize je super. Ale baví mne pracovat na zahradě, kosit trávu, ořezávat stromy. To mne uklidňuje. A musím se pochlubit, že jsem manuálně zručný, takže jsem v domě schopný udělat vše od elektřiny po odpady. Prostě odpojím hlavu a mohu manuálně pracovat.