S celebritou

David Prachař absolvuje měsíčně 25 divadelních vystoupení

20. 7. 2019

Populární herec rád fotí a vyřezává. Pro své děti například vyřezal betlém s 52 figurkami.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Divadla Verze

David Prachař pochází z herecké rodiny. Jeho otec Ilja Prachař byl výborný herec a matka Jana Prachařová (ze slavné herecké rodiny Želenských) se věnovala loutkoherectví. Po maturitě vystudoval herectví na pražské DAMU (Divadelní fakulta Akademie múzických umění). Poté dostal angažmá v divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). Postupně hrál v Divadle E. F. Buriana, Činoherním klubu, divadle Komedie a od roku 2002 je členem činohry Národního divadla. Získal ceny Alfréda Radoka v roce 1994 za roli Hamleta a roku 2001 za roli Fausta. Nadaboval desítky filmů a seriálů, například od roku 1997 daboval herce Michaela Shankse (Dr. Daniel Jackson) v seriálu Hvězdná brána. V roce 2000 získal cenu Františka Filipovského za dabing filmu Život je krásný. V roce 2007 získal cenu Thálie za mimořádný mužský herecký výkon roku 2006 a to za roli v monodramatu Novecento (Magické piáno), které uvádí pražské Divadlo Viola. Nyní ho můžeme vídat v Národním divadle, v Divadle Viola, v Divadle v Dlouhé a v divadle Palace. Hrával v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Specialisté nebo Vyprávěj. David Prachař je podruhé ženatý a má celkem pět dětí. S první ženou Danou Batulkovou má syna Jakuba a dceru Marianu. S druhou ženou Lindou Rybovou dcery Rozálii a Josefínu a syna Františka. Oblíbeného herce jsme požádali o rozhovor.

Když řekneme dětství – co si pod tím vybavíte?
Spokojený, hezký život. S rodiči jsme bydleli v panelákovém bytě v Praze 4 blízko Thomayerovy nemocnice. Dětství mám také spojené s dvěma pobyty v této nemocnici, kdy jsem měl v šesti letech spálu. Nemocnice pořád vypadá stejně, a když kolem ní jedu, tak mám takový nostalgický vztah. A protože v Praze 4 se v té době začínalo stavět sídliště Lhotka, měli jsme kolem sebe lesy a vlastně bydleli na kraji Prahy.

V mládí jste chodil na výstavy, hodně četl, učil se na kytaru, na housle, na saxofon. Kdo Vás k tomu přivedl?
Nikdo, k tomu si musí děti najít cestu samy. Co se týče hudebních nástrojů, tak je Česká republika jednou z nejvyspělejších zemí, jednou z prvních míst, co se týče hudebního vzdělávání. Lidové školy umění nemají všude, a navíc jsou u nás finančně dostupné skoro každému.

Kdy jste měl své první oficiální vystoupení na veřejnosti?
První vystoupení jsem měl ve školce a mám z toho i fotku. Ve hře, kdy dědek a bába táhnou řepu, jsem hrál tu řepu. Jenom jsem stál a nakonec mne „vyrvali“. Pamatuji si, že jsem měl na sobě kožíšek, co mi maminka ušila. To bylo moje první vystoupení. A protože jsem ve školce nerad spal, tak jsem po obědě dělal učitelkám různá estrádní vystoupení. Například jsem imitoval různé lidi, tančil jsem, a za to jsem nemusel po obědě spát, za což jsem jim byl hodně vděčný.

Vystudoval jste DAMU. Proč jste se rozhodl pro herectví?
Člověk se rozhoduje kolem patnácti let. Já jsem v té době moc do divadla nechodil, spíše do kina. Hereckou profesi jsem v té době chápal hodně zpovzdálí. V jednu dobu jsem zvažoval, že budu studovat kunsthistorii – dějiny umění. Ale na DAMU se vždy v lednu dělaly talentové zkoušky, a protože mne vzali, tak jsem poté již nezkoušel žádnou jinou školu. Od září 1978 jsem začal chodit na DAMU. Vystudovat tuto školu není těžké, ale největší problém je, co potom. DAMU vystuduje hodně lidí, ale hodně jich odpadne a ne každý se stane hercem.

Váš otec byl herec a matka loutkoherečka. Chodil jste se na ně dívat?
Na tátu jsem chodil do Vinohradského divadla na všechny premiéry. Také jsem se chodil dívat do Činoherního klubu, který byl v té době jedním z nejlepších divadel v Praze. A to v době, kdy hrávala generace Jiří Hrzán, Pavel Landovský, František Husák, Petr Čepek, Jiří Abrhám, Jana Břežková, které jsem všechny znal.

V které roli se Vám otec nejvíce líbil? Jako legendární představitel Trautenberka z Krkonošských pohádek?
Když jsem byl dítě, tak se mi líbil v roli Julia Caesara, kde hrál s Jiřinou Jiráskovou. To byla krásná role. Líbil se mi i ve hře Dvanáct rozhněvaných mužů, kde hrál jednoho z těch mužů. Určitě v divadle i filmu hrál spoustu dalších pozoruhodných rolí, jako například Kam slunce nechodí nebo Všichni dobří rodáci. Bohužel lidi si otce zaškatulkovali jenom jako Trautenberka, což je někdy osud herce. Lidi si ho spojili s jednou rolí a na ty ostatní zapomněli, což je škoda.

Zahrál jste si společně někdy s otcem?
Dvakrát ve filmu. Jednou s režisérem Ladislavem Rychmanem ve filmu Ve vlaku je šerif, což byla krátká detektivka. A poté jsme si spolu zahráli v televizní inscenaci Písař Bartleby, kterou režíroval Jan Nebeský.

Porovnáváte se s otcem jako hercem?
Neporovnávám. Já jsem na hereckou dráhu nastupoval ve chvíli, kdy otec šel do důchodu. Spíše jsme se minuli, nebo vystřídali.                      

 

 

Váš syn z prvního manželství Jakub je úspěšný herec, moderátor. Hráli jste již spolu?
Hrajeme spolu představení Život s krajtou (novela francouzského spisovatele Romaina Garryho). Novelu jsem režíroval a chtěl jsem, aby v ní Jakub hrál. Plánujeme, že spolu v brzké době něco dalšího „uděláme“. Samozřejmě Jakuba sleduji, co dělá. Někdy se musím dívat na televizi, abych ho viděl, protože je nedosažitelný a nebere mi telefony (smích).

Co další děti? Zdědili umělecké sklony po rodičích?
Mariana (25 let) hezky zpívá a zahrála si také v seriálech Horákovi a Trapasy. Studuje kulturologii obor management. Další tři děti jsou ještě malé. U nejmladšího Františka (11 let) pozoruji nějaké předpoklady, že by se mohl umělecky rozvíjet.

Kolik absolvujete měsíčně divadelních vystoupení?
Hraji okolo 25 představení. V Praze zhruba 20 a dalších 4 až 5 vystoupení po celé České republice, takže tak 5 až 6 dnů z měsíce jsem mimo domov. Zájezdová vystoupení se přitom plánují asi 9 měsíců dopředu.

Jste držitelem mnoha cen. Které Vy považujete za TOP ocenění?
Hrozně moc si vážím prvního ocenění, které jsem dostal – cenu Alfréda Radoka za roli Hamleta (tragédie anglického dramatika Williama Shakespeara). Celé zkoušení bylo krásné, vynikající atmosféra v Divadle komedie, kdy to pro nás bylo první představení. Mám na to období hezké vzpomínky, byli jsme nadšení divadelníci, které vše bavilo.

Hrál jste ve filmech, seriálech,  dabujete, hrajete divadlo. Je nějaká role, kterou odmítáte? Třeba vystoupení pro politické strany?
Určitě. Vždy, když mi něco nabídnou, tak zvažuji, zda to chci nebo nechci dělat. Poté zvažuji, zda mám nebo nemám čas, jestli role má nějaký vývoj nebo smysl, nebo zda mne role bude bavit. Třeba seriál Specialisté jsem točil dva roky. Takže když podepíšete smlouvu v seriálu, tak točit dva roky něco, co vás nebaví, tak to je dlouhá doba. To bych nevydržel.

Pro jednu roli jste se musel naučit jezdit na koni. Co dalšího jste musel udělat pro jiné role?
Například pro roli Syrana (Drama Cyrano z Bergeracu je nejvýznamnější divadelní hra francouzského dramatika Edmonda Rostanda) jsem se musel naučit šermovat. Měli jsme 230 repríz a na začátku představení je souboj fleretem, takže jsem se musel soustředit, abych si nevypíchl oko. Před každým představením jsme si souboj museli vyzkoušet. Dovednosti se člověk naučí za chůze. Herci jsou takové opice, které se opičí a umí improvizovat.

Jak se udržujete v kondici a jak trénujete svůj hlas?
Hlas trénuji tak, že téměř každý večer hraji. To je jak u cirkusáků, kdy každý večer vystupují. Samozřejmě, když je zima a člověk je nastydlý, tak s tím hlasem je velký problém. Ale herci se s takovou situací musí naučit pracovat. U zpěváků je to ještě horší. A kondici? Snažím se pohybovat – rád chodím, jezdím na kole. A protože mám malé děti, tak se pohybuji pořád. Nyní se synem Frantou hraji fotbal.

Hrál jste i záporné role. Stala se Vám kvůli tomu nějaká nemilá věc?
Pamatuji si, že můj tatínek hrál v jednom filmu vraha. Přijeli jsme jednou do jedné restaurace a vypadalo to, že nás servírka neobslouží. Může se stát, že když herec hraje opravdu velmi zápornou postavu a hraje ji přesvědčivě, tak je kousek od toho si myslet, že je takový i ve skutečnosti.

Máte před vystoupením nějaký rituál?
Mám jeden rituál – chci být hodinu před představením na místě.

Který režisér Vám nejvíce dal? S kterým se Vám nejlépe spolupracovalo?
S Janem Nebeským spolupracuji nejdelší dobu, v roce 1978 jsme se potkali na škole a jsme 40 let kamarádi. Pak Michal Dočekal, a vzpomínám na Jana Grossmana. Nedávno jsem byl v pořadu, kde jsem vzpomínal na režiséry, se kterými jsem dělal. A napočítal jsem jich 38, takže jsem spolupracoval s plným autobusem režisérů.

Jaké jsou vaše pracovní plány na druhou polovinu letošního roku? Čím své fanoušky potěšíte?
Nějaký seriál je ve „vzduchu“. Ale musím vybírat střídmě, protože mám povinnosti v divadlech. Od října budeme v Národním divadle zkoušet hru Král Oidipus (stará antická tragédie – kolem roku 429 př. n. l. – jejímž autorem je Sofokles). S Divadlem Verze chci režírovat divadelní hru, kterou budeme hrát příští rok.

Divadlo Verze je Váš podnikatelský počin? Vy jste jej založil?
Spolu s mojí ženou Lindou Rybovou, Janou Janěkovou, Igorem Chmelou, a režisérem Thomasem Zielenskim jsme si před pěti roky řekli, zda bychom nemohli zkusit založit divadelní sdružení, hrát v Praze a jezdit na zájezdy po celé republice. V Praze hrajeme v divadle Mana na Vršovickém náměstí.

Hrajete s vlastní ženou, jezdíte spolu na zájezdy, jste spolu doma. Nelezete si někdy na nervy?
Spolu nejsme pořád. Přes den se skoro nevídáme, protože každý máme rozdílnou práci. Sice se na některých představeních vidíme, ale náš program je docela pestrý. V Divadle Verze se potkáváme jen ve dvou představeních, ve zbylých pěti se nevídáme.

Přes zimu bydlíte v bytě v Praze a od jara do podzimu 30 kilometrů za Prahou, kde jste před lety zrenovovali starý mlýn. Jaké to má pro Vás výhody?
Chceme být s dětmi v přírodě. Mám rád zahradu, takže práce na zahradě mne udržuje ve fyzickém „napětí“, že člověk nepoleví a nezleniví.

Mezi Vaše koníčky patří vyřezávání. Co se Vám podařilo „vyrobit“?
Vyřezal jsem betlém. Před dvěma roky jsem se rozhodl, že musím vyřezat něco, co budou mít děti jako celoživotní památku. Takže jsem vyřezal 52 figurek. Protože rok má 52 týdnů, tak jsem chtěl každý týden vyřezat jednu figurku, což jsem dodržel.

Dalším Vaším koníčkem je fotografování. Co fotíte?
Fotil jsem děti. Před časem jsem přešel na digitální fotografii, pořídil si tiskárnu, a fotím různé věci. Takže něco vyfotím, vytisknu a dávám známým jako dárek.

Jak nejlépe odpočíváte?
Nyní rád čtu. Zrovna mám čtenářské období.