S celebritou

Jaroslav Špaček sehrál v NHL téměř tisíc zápasů

5. 6. 2019

Hokejová legenda získala s českým hokejovým týmem zlatou a bronzovou olympijskou medaili v Naganu a Turíně a tři zlaté medaile z mistrovství světa.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Jaroslava Špačka

Hokejová legenda Jaroslav Špaček se narodil v roce 1974 v Rokycanech. Bývalý hokejový obránce začal hrát českou extraligu v roce 1993 a o čtyři roky později přestoupil do švédského klubu Färjestad. V novém klubu výrazně přispěl k zisku mistrovského titulu a v roce 1998 zamířil do nejslavnější soutěže světa NHL. Zde strávil celkem 13 sezón v týmech Florida Panthers, Chicago Blackhawks, Columbus Blue Jackets, Edmonton Oilers, Buffalo Sabres, Montreal Canadiens a Carolina Hurricanes. S týmem Edmontonu postoupil v sezóně 2005/2006 do finálového boje o Stanleyův pohár, ale tým prohrál 3:4 na zápasy s Carolina Hurricanes. V listopadu 2012 ukončil sportovní kariéru, když v NHL (včetně play-off) odehrál 941 zápasů, ve kterých dal 86 gólů a připsal si 287 asistencí. Za českou reprezentaci odehrál 118 zápasů. Odehrál šest mistrovství světa, tři olympiády. Přivezl si tři zlaté medaile ze světových šampionátů 1999 v Norsku, 2001 v Německu a 2005 v Rakousku, byl u historického triumfu na olympiádě v Naganu a o osm let později vybojoval bronz na olympiádě v Turíně. V roce 2016 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Od sezóny 2012/2013 působí jako asistent trenéra v plzeňském klubu, přičemž ve finále play-off extraligy 2012/2013 se Zlínem se však kvůli nedostatku obránců sám zapojil do tří zápasů, takže se na zisku mistrovského titulu v tomto ročníku podílel jako hráč i jako trenér. Od roku 2014 působil čtyři sezóny jako asistent trenérů české reprezentace. Hokejovou legendu jsme požádali o rozhovor.

V kolika letech jste začal hrát hokej?
Bydleli jsme v Hrádku u Rokycan a celá moje rodina hrála stolní tenis. Já byl první průkopník, který začal hrát hokej. V sedmi letech jsme se přestěhovali do Rokycan, kde dělali nábor do hokejového oddílu, kde jsem začal. Ale bruslit jsem začal o dva roky dříve na rybníku.

Kromě hokeje jste dělal i jiné sporty?
Hrál jsem ještě tenis, když jsem začínal s hokejem. Hrál jsem závodně do patnácti let, ale když jsem začal studovat gymnázium, nebylo tolik času a věnoval jsem se jen hokeji. Později, když jsem odešel hrát do Švédska, začal jsem hrát i golf.

Jaké jste měl hokejové vzory?
Vyrůstal jsem v komunismu a v té době nebylo možné vidět zápasy NHL, byl jsem tedy odkázán jen na Československou ligu a zápasy národního mužstva. Táta dělal v Železárnách Hrádek, které pořádaly zájezdy na ligové zápasy Plzně. I když jsem obránce, vždy se mi líbil Jiří Lála (vynikající střelec) z Českých Budějovic, a já v té době fandil Motoru. Když jsem později přešel do Plzně, tak jsem měl vzor spoluhráče Ivana Vlčka.

Pamatujete si na svůj první ligový zápas v extralize?
Do 18 let jsem hrál v Rokycanech, odkud jsem poté odešel hrát do Plzně. Tenkrát se dělila Československá liga, takže mladí hráči jako já dostali velkou příležitost si zahrát v extralize. Ale na svůj první zápas si nepamatuji. Pamatuji si, že v třináctém extraligovém zápase mi zlomili ruku.

Vy jste reprezentoval již jako junior.
Za dvacítku jsem se v roce 1994 zúčastnil mistrovství světa v Ostravě a Frýdku-Místku, a to nastartovalo moji kariéru.

Po pěti sezónách v extralize jste odešel do Švédska, kde jste získal titul a stal jste se nejproduktivnějším obráncem soutěže. Jak vzpomínáte na švédskou sezónu?
V Plzni mi končila pětiletá smlouva a dostal jsem nabídku ze Švédska. Bylo mi 23 let a rozhodoval jsem se, zda půjdu. Spoluhráč Radek Kampf mi řekl, ať to zkusím, že vrátit se mohu kdykoliv. Trvalo mi skoro tři měsíce, než jsem se zadaptoval, protože jsem byl mladý kluk s jazykovými problémy. Färjestad byl super klub, jeho manažer Hakan Loob (mistr světa) mne postavil do první pětky mezi švédské reprezentanty. Já už tam přišel, když oni vyhráli titul rok před tím. Naštěstí jsem do týmu zapadl hodně rychle, dařilo se nám a vyhráli jsme titul.

V době, kdy jste působil ve Švédsku, se uskutečnila olympiáda v Naganu. Změnila vám výhra život?
Nagano mi otevřelo cestu do zámoří. Kdybychom byli osmí, nic se nestane. Ale takhle Kanaďani zjistili, že oni to zase tak dobře nedělají, a začali víc a víc brát evropské hráče. Byl to boom. Vzali si to nejlepší z evropského hokeje, a i proto se tak zlepšili.

Po roce ve Švédsku jste zamířil do nejslavnější soutěže světa NHL. Jaký to byl pro Vás skok?
Draftován jsem byl v roce 1998 Floridou Panthers. Manažer Färjestadu Hakan Loob mi řekl, ať to jdu zkusit a pokud neuspěji, tak mám ve Švédsku pořád smlouvu. Klaplo to a v NHL jsem zůstal 13 sezón. Hodně mi v přechodu do NHL pomohla švédská liga,která byla silově jinde než česká extraliga. Také jsme ve Färjestadu hráli na menším hřišti, takže přechod nebyl tak velký, jako kdybych šel z české ligy. Navíc jsem si hned vybojoval místo v základní sestavě a až na jeden měsíc jsem nemusel být na farmě. Byl to pro mne úplně jiný svět. Super bylo, že v týmu byli Radek Dvořák a Róbert Švehla (bývalí skvělí hokejisté), kteří tam měli už nějaké jméno, si mne vzali k sobě a obrovsky mi v začátcích ve všem pomohli. Všude kreditní karty, šeky – a my z Česka znali jen hotové peníze a v té době jsem měl jednu kartu do bankomatu. Navíc po třech měsících za mnou přijela žena, takže to bylo jednodušší.

V NHL jste odehrál téměř 950 zápasů. V nejslavnější soutěži jste byl jednou ve finále, ale Stanley Cup se Vám nepodařilo vyhrát. Co tomu scházelo? 
Hned v prvním finálovém zápase (prohráli 3:4 na zápasy s Carolina Hurricanes) se nám zranil brankář, ale na to se nedá vymlouvat. Některé zápasy jsme prohráli smolně, v posledním rozhodujícím zápase jsme zbytečně dostali gól při prvním střídání. Byla to vyrovnaná série, možná scházelo trochu štěstí. Ale dostat se do finále je velmi těžké. Nejhorší je, že bojujete dva měsíce, ve finále prohrajete – a na druhého si nakonec nikdo nevzpomene. Navíc jsme rozhodující zápas hráli až 21. června a volno jsme tak měli jen měsíc, takže jsme si ani pořádně neodpočali a začali na ledě přípravu na další sezónu.

Po návratu domů jste se stal asistentem v Plzni. Přesto jste ještě nastoupil v několika zápasech a pomohl týmu získat historické ligové zlato.
Když jsem se vrátil, byl jsem přesvědčený, že již nebudu aktivně hrát. Přesto mne Martin Straka (bývalý vynikající hokejista, dnes vlastník plzeňského klubu) lámal, abych ještě podepsal smlouvu a hrál. Nakonec jsme se domluvili, že budu dohlížet na obránce a dělat s nimi individuální tréninky. A když se nám ve finále se Zlínem zranili dva obránci a jeden onemocněl, tak jsem věděl, že je zle, a byl nucen nastoupit. V té době jsem chodil hrát každé pondělí srandamače za staré pány (smích). Bylo to náročné, cestovat co druhý den, hrát. Bál jsem se, abych to klukům nezkazil. Jsem rád, že se nám to povedlo, protože Plzeň je hokejové město a na titul čekalo strašně dlouhou dobu. Samozřejmě to bylo skvělé pro Martina Straku (dal rozhodující gól v posledním zápase), jak se zachoval ke klubu, což je super (před několika roky vstoupil do klubu a zachránil ho).

Poté jste v 39 letech definitivně ukončil kariéru. Když nyní sledujete Jardu Jágra – nelitujete toho, že někdy nehrajete?
Ne, nelituji. Já mám děti, rodinu, koníčky. Jarda rodinu nemá. A když mne po mistrovské sezóně v Plzni opět přemlouvali, že mne napíšou na soupisku, tak jsem vedení oznámil, že už nikdy nenastoupím.

Co považujete za svůj TOP úspěch v kariéře? Tituly v české, švédské lize, nebo zlato z olympiády v Naganu?
Nagano byl neskutečný zážitek, který mi vlastně nastartoval celou kariéru. Začal jsem největším vítězstvím, co bylo možné. Když jsem se poté dostal do NHL, tak jsem chtěl vyhrát Stanley Cup. Olympiáda i mistrovství světa trvá krátce a stačí vyhrát tři, čtyři zápasy a jste vítězi. Ale vyhrát Stanley Cup je strašně těžké – musíte se dostat do play off, poté vyhrát čtyři série. Musíte vyhrát 16 zápasů v play off, abyste vyhráli. Nám se s Edmontonem bohužel podařilo vyhrát 15 zápasů. Nechci říct, že Stanley Cup je více, ale Nagano bylo jedno.

Nagano – je to 20 let. V té době jsme získávali tituly mistrů světa, nyní je obrovský úspěch jakákoliv medaile. Kde Vy vidíte příčinu, proč Česko opustilo přední příčky?
Myslím si, že generace hráčů ročníků od 1970 do 1976 byla neskutečná. Také v té době byly dva, tři populární sporty – hokej, fotbal, možná házená, na které děti chodily. Dnes se to rozmělnilo, jsou tu další sporty jako například florbal, které děti lákají. Svůj vliv má i zrychlená doba a všude přítomný internet, sociální sítě. Děti si nehrají venku na ulicích, hrají si s počítačem, na tabletech. Navíc je hokej velmi nákladný sport. Možná se v té době i zaspalo, nastupující generace nebyla tak silná a navíc se s ní nepracovalo dobře. Nás bylo v NHL 80 až 90 a dnes jich tam je 30, z toho půlka je na farmě. My jsme měli největší role v týmech a hráli první přesilovky, první oslabení, byli jsme v kanadském bodování mezi desítkou nejlepších hráčů NHL. Obdobná je situace v Evropě, kde až na výjimky jako Kovář nebo Sekáč, nemáme TOP hráče. V současné době nejsme schopni konkurovat některým týmům.

Není to tím, že mladí hráči, aniž by uspěli u nás, utíkají do zámoří ve velmi mladém věku?
Do zámoří často míří mladíci, které tam tlačí agenti. Pokud se neprosadí, tak se po několika letech vrací zpět domů a talent jevlastně pryč. To se děje i u jiných zemí. Ale například ve Švédsku mohou jít do NHL hráči po 22 letech. Na rozdíl od minulosti, tak se mladí hráči u nás v extralize neprosazují. Dříve v každém klubu byli 2 až 3 hráči, kteří dokázali konkurovat starším hráčům. Bohužel mladí hráči nejsou trpěliví, aby se nejprve prosadili u nás, do národního mužstva, a pak zamířili do ciziny. Řadu hráčů zlákají i peníze, jdou do ciziny, a pokud nemají vůdčí roli, pak zapadnou.

Do českého hokeje se vrací úspěšní hokejisté devadesátých let. Vrátí se český hokej na dřívější pozice?
Z pozice manažera mládeže v Plzni mohu říct, že největším problémem jsou ambiciózní rodiče. Máme kvalitní trenéry, kterým by rodiče měli věřit. Je nějaký systém jak s dětmi a mládeží pracovat, ale rodiče děti tahají po různých kempech a ty jsou pořád na zimáku. Nejsou vůbec rozvinutí, hrají pořád hokej a neumí nic jiného. Zdá se mi, že vygenerujeme děti, které jsou ve 12 letech nejlepší na světě, ale potom stagnují a ostatní svět nás předjede. A v době, kdy by se měli zlepšovat, jsou unavení a nezlepšují se.

Můžete sestavit svoji nejlepší pětku, se kterou jste v životě hrál? K sobě přiřaďte jednoho brankáře, jednoho obránce a tři útočníky. 
Opomenu světové hokejisty a zůstanu u českých hokejistů, protože to v té době jsme měli výjimečnou generaci. Do branky Dominika Haška, k sobě do obrany Františka Kučeru, a do útoku Jaromír Jágr, Martin Straka a do centra Vladimíra Růžičku.

Který trenér Vám nejvíce dal?
Jsem hráč, který si z každého trenéra vzal to dobré. Trenérů jsem měl hodně. Nechci všechny jmenovat – snad jen legendárního Ivana Hlinku, který nechával hráčům více volnosti, nebyli jsme svázáni taktikou. Věděl, že mužstvo má svou sílu, a věřil, že se parta udělá sama.

Jaký je rozdíl v hokeji za posledních dvacet let? Z pozice hráče a trenéra.
Všechno se strašně zrychlilo. Není to jenom o bruslení, ale vymýtilo se hákování, držení. Hráč se musí daleko rychleji rozhodovat, protože vše je rychlejší, silovější. Bohužel na druhé straně přibývá zranění. Pro trenéra je to nyní více o taktice. Je zde práce s videem, sledování dalších x zápasů. Technika šla hodně dopředu. Máme videokouče, kteří rozeberou detaily celé hry. Někdy je toho až moc, ale bez toho hokej, a vlastně celý sport, nemůže fungovat.

Plzeň – to je nyní asi TOP české sportovní město. Kromě hokeje také fotbal, který v posledních letech vyhrává ligu. Chodíte na fotbal?
Dříve jsem chodil více. Jak jsem pět let působil jako asistent u nároďáku, tak nebyl moc čas. Ale s mým velkým kamarádem Pavlem Nedvědem (jeden z nejlepších fotbalistů v československé historii, nyní víceprezident Juventusu Turín) jsem si nenechal ujít zápas s Barcelonou v Lize mistrů. Pokud to ale jde, tak sleduji fotbal v televizi.

Hodně našich úspěšných sportovců zůstalo po své kariéře v cizině. Proč jste se vrátil?
Jsem Čech a nikdy jsem ani chvilku nepřemýšlel, že bych zůstal bydlet v cizině po skončení aktivní kariéry. Mám tady kamarády, celou rodinu.

Projel jste téměř celý svět – kde se Vám nejvíce líbilo?
Rád cestuji. Jsou krásná místa na celém světě. Teď jsem byl v Číně hrát golf, kde se mi líbilo. Předtím v Kambodži, Bangkoku. V Americe jsou krásná místa. Láká mne Aljaška, kde bydlí můj bývalý spoluhráč Scotty Gomez a ten mne tam láká na lov lososů. Také bych se chtěl podívat do Austrálie.

Máte dva syny – podědili sportovní geny?
Oba. Starší, šestnáctiletý David, hraje hokej, tenis a golf. Nyní to již je časově náročné, takže si bude muset vybrat. Mladší, jedenáctiletý Jacob, hraje hokejovou žákovskou ligu v Rokycanech.

Vaší zálibou je golf a poker. Máte na něj čas – jak často hrajete?
Golf se snažím hrát v létě čtyřikrát týdně. V době, kdy se u nás nedá hrát, jezdím za golfem do Turecka, na Mallorcu, a nyní jsem byl v Číně. Poker jsem už dlouho nehrál, ale baví mne to.

Kromě golfu. Chodíte si zasportovat – a jak často?
Občas hokej za staré pány, ale už jsem dlouho nebyl. Tenis naposledy loni v létě. Protože mne bolela kolena, tak jsem spíše chodil na golf. Chtěl bych znovu „oprášit“ tenis, ale je to časově složité. Do května jste na hokeji, pak nějaká dovolená s rodinou a koncem července zase na ledě. Takže spíše si jdu zahrát golf. Někdy si jdu zaběhat, na kolo, ale ne dlouhé trasy. Spíše si někde zajedu, dám si pivo, a pak jedu zpět. Spíše taková pohoda.

Jste z Plzně, Vaše oblíbené pití je pivo – plzeňská 12. Jaký je Váš rekord?
Pivo je jenom jedno. A rekord? Nevím, ale hodně (smích).