S celebritou

Největším úspěchem Vernera Ličky je olympijské zlato

3. 12. 2018

Legendární československý fotbalista patří mezi nejúspěšnější ligové střelce a vstřelil gól i slavnému Bayernu Mnichov, v té době nejlepšímu týmu světa.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Vernera Ličky

Bývalý výborný fotbalový střelec Verner Lička se narodil v roce 1954. Ve dvaadvaceti letech začal hrát 1. ligu za Baník Ostrava, a v ostravském klubu strávil více než deset let. Během zlaté éry ostravského Baníku pomohl třikrát k mistrovskému titulu v československé lize (1976, 1980, 1981), k Československému poháru (1978) a dvakrát k Českému poháru (1978 a 1979). Dvakrát se stal nejlepším střelcem ligy (1980 a 1984) a se 103 góly je členem Klubu ligových kanonýrů. V roce 1980 byl členem bronzového týmu na mistrovství Evropy v Itálii a z téhož roku vlastní i zlatou olympijskou medaili. V roce 1986 odešel hrát do zahraničí, kde strávil šest let. Poté se vrátil, byl trenérem a generálním manažerem FC Baník Ostrava. Jako trenér působil i v Polsku, kde v roce 2005 získal titul s týmem Wisla Krakov. Působil i jako asistent české reprezentace, a v roce 1996 byl na lavičce, kdy český tým získal v Anglii stříbrnou medaili na mistrovství Evropy. V současné době stojí v čele Unie českých fotbalových trenérů a školí české trenéry. Verner Lička je ženatý, s manželkou Danou vychoval dva syny – Marcela a Maria, kteří oba vrcholově hráli fotbal. Také má čtyři vnoučata.

Jedna z velkých postav československého fotbalu nám ochotně odpovídala na otázky. V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo Vás k němu přivedl? 
S fotbalem jsem začínal v Hlučíně, odkud pocházím. Můj otec byl v té době významný sportovec, fotbalista. Do fotbalu mě přivedl on. Vzpomínám si na svůj úplně první zápas. Bylo to 25. října 1965, měl jsem 11 let a prohráli jsme doma 2:5 s Hatí.

Hrál jste v útoku již od žáků?
Ano, už od počátku. Vždycky jsem chtěl vyhrávat, a proto jsem musel střílet góly. Když shrnu celou moji kariéru, tak smyslem mého vnímání fotbalu bylo střílení gólů.

Dělal jste kromě fotbalu i jiné sporty?
Jsem klasický produkt naší společnosti před rokem 1989. Jsem kluk z ulice, kde jsme dělali snad všechny sporty. K tomu jsme během školy jezdili na různé sportovní školské ligy, a když jste měli takového zapáleného tělocvikáře jako já – pana Miroslava Kosíka – tak jsme sportovali vlastně pořád. Dělal jsem atletiku, ale tu jsem moc rád neměl, dále kromě fotbalu basketbal, hokej a házenou. A v patnácti letech již nešlo vše dohromady skloubit, takže jsem se soustředil jen na basketbal a fotbal. Paradoxem je, že jsem do svých sedmnácti let byl úspěšnější v basketu, kdy jsem hrál za Hlučín první dorosteneckou ligu. Pro někoho dnes asi nepochopitelné, ale o víkendu jsem v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne hrál basketbalový zápas a v neděli odpoledne fotbalový mač. Ale v sedmnácti letech, kdy mne do fotbalové Opavy přetáhl pan Evžen Hadamczik (jeden z nejúspěšnějších fotbalových trenérů historie), tak jsem se již věnoval jen fotbalu.

Měl jste své fotbalové idoly?
Netrpím na nějaké vzory, podle kterých bych chtěl hrát nebo trénovat. Protože mám německé předky, tak jsme byli v mých čtrnácti letech na dovolené u příbuzných ve Wuppertalu. Viděl jsem nejen jiný svět, ale strýc mi koupil kopačky Adidas Franz Beckenbauer a míč Gerd Müller – u nás tehdy to bylo nemyslitelné sehnat. Domů z dovolené jsem si přivezl také plakáty Seppa Maiera a Franze Beckenbauera (němečtí hráči – jedni z nejlepších fotbalistů všech dob) a měl je celé dětství nad postelí. A nakonec jsem si i proti těmto fotbalovým hvězdám s Baníkem zahrál. Nevzpomínám si, že bych v té době měl nějaké vysoké fotbalové cíle. Chtěl jsem hrát za Hlučín. Byl to náš svět – v neděli ráno do kostela, poté zápas, na který přišel celý Hlučín, nebo s námi jeli naši fanoušci k soupeři.

Začal jste v rodném Hlučíně, poté jste působil v Opavě a na vojně v Tachově, a po návratu do Opavy jste po roce odešel do Baníku. Kdy jste sehrál první ligový zápas?
Svůj první ligový zápas jsem sehrál na Slávii v Praze v dubnu 1976 a prohráli jsme 1:0. V té sezóně se Baník stal poprvé mistrem československé ligy.

A kdy jste dal první ligový gól?
První gól jsem vstřelil následující sezónu proti slavnému Spartaku Trnava. Vyhráli jsme 4:0. Z pravého křídla jsem si navedl míč do středu, z dvaceti pěti metrů vystřelil lobem a míč skončil na břevně, nicméně já pokračoval v pohybu a odražený míč z voleje poslal do brány.

Zažil jste s Baníkem tři tituly, vítězství v pohárech. V čem byl úspěch Baníku, který v té době na Bazalech pět let nepoznal domácí porážku?
Sešel se výborný tým, který skvěle vedl Evžen Hadamczik. Ten přeskočil svou dobu. Moji spoluhráči byli v té době osobnostmi českého fotbalu. Všechno si to sedlo a Baník byl v té době nejlepším klubem v zemi. Třeba pět hráčů z Baníku vyhrálo s Československem zlatou medaili na olympiádě v Moskvě a další hráli za reprezentaci.

A nejdůležitější Váš gól – bylo to v Lize mistrů Bayernu Mnichov?
Možná ne nejdůležitější, ale je to můj nejslavnější gól. V roce 1976 Bayern ovládl poslední tři ročníky Ligy mistrů, hrálo za něj snad deset reprezentantů Německa – všichni mistři světa a Evropy. Vyhráli jsme na Bazalech 2:1 a já dal ten rozhodující gól. Kopali jsme roh, já vyskočil na první tyči a hlavou poslal míč do brány. Ten moment je zachycený i na fotce, kdy já hlavičkuju ve vzduchu a na mě se ze země dívají Maier, Beckenbauer a další německé hvězdy.

Pamatujete si zápas, v němž jste vstřelil nejvíc gólů?
Z toho zápasu mám dokonce fotku, na které je ukazatel skóre Baník Ostrava – Spartak Trnava 6:0, Lička 4 góly. To je můj rekord v lize, ve které jsem dal i nějaké hattricky. Jinak v přípravném zápase v Německu jsem dal dokonce 8 gólů.

S Baníkem jste zažil obrovské úspěchy, ale i ne vždy podařené zápasy. Je pravda, že když se nedařilo, tak jste museli sfárat do dolů? Ne přímo pracovat, ale tam si vyslechnout kritické názory horníků, kteří v té době na fotbalový Baník přispívali měsíčně jednou korunou z platu?
Všichni jsme, jak to za socialismu bylo, byli někde pracovně vedeni. Já konkrétně na Dole v Heřmanicích, kde jsem občas zašel. Když jsme vyhráli, bylo vše v pohodě, ale když jsme prohráli, tak jsem si ty poznámky musel vyslechnout. Baník byl a je fenomén. I dnes, když po prohře Baníku jdu například do naší pekárny, tak mi paní prodavačka říká: „Co jste to zase na tom hřišti dělali?“ A já odpovím: „Ale já tam už 15 let nejsem.“ A když jsme museli sfárat, tak to pro nás hráče byla zvědavost, někdy až strach. Jednou jsme sfárali na Důl Jeremenko, což byla nejhlubší šachta na severní Moravě. Bylo tam 13 pater a do dvou nejhlubších zhruba v 1300 metrech pod zemí se muselo pěšky. A my se museli plazit – po zádech nebo na břiše – ve sloji o průměru 60 centimetrů. Vidět v tom prachu a téměř 40 stupních Celsia pracovat havíře, kteří měli jen boty a byli jen v trenkách, to bylo něco neuvěřitelného. Pro nás fotbalisty to byl někdy až děsivý zážitek a dodnes mám před havíři respekt.

Pamatujete si na svůj první reprezentační zápas za Československo?
Do áčkové reprezentace mě společně s Ladislavem Vízkem, Janem Bergerem a dalšími povolal trenér Jozef Vengloš po kvalifikačním utkání olympijského mužstva proti Maďarsku, které jsme vyhráli 3:2 a díky tomu postoupili na olympiádu v Moskvě 1980. První start za áčko jsem odehrál v témže roce, kdy jsme proti Španělsku na jejich půdě remizovali 2:2.

Jak vzpomínáte na zlato z olympiády?
Samotným hrám předcházela velmi obtížná kvalifikace, kterou jsme zvládli. Ve skupině na olympiádě nás čekaly výběry Nigérie, Kuvajtu a Kolumbie. Nehráli jsme vůbec dobře, ale skupinu jsme se štěstím vyhráli. Ve čtvrtfinále proti Kubě jsme vyhráli 3:0 a tam se to zlomilo, následovala výhra proti Jugoslávii 2:0 a vyrovnané finále proti NDR 1:0. Následovala obrovská euforie, sláva a zlatá medaile.

V dnešní době téměř nepochopitelné. Vy jste jako jeden z mála fotbalistů vystudoval vysokou školu – a to báňskou v Ostravě – a máte titul inženýr. Co Vás vedlo ke studiu?
U mne to byla spíše chuť něco dokázat než záměr se s titulem do budoucna živit. První rok jsem studoval geologii, ale bylo to velmi náročné. Tak jsem přestoupil na hornicko-geologickou fakultu obor bezpečnost práce a požární ochrany, což se mi nakonec povedlo vystudovat. V Baníku mi vedení klubu hodně pomohlo při shánění učitele na doučování deskriptivy a matematiky, ale kvůli studiu vysoké školy jsem nechyběl ani na jednom tréninku. A že studuji, v té době skoro nikdo v klubu nevěděl včetně některých spoluhráčů.

Od roku 1987 jste hráčsky působil ve Francii a Belgii v nižších soutěžích. Jak se Vám tam dařilo?
To byla pro mne obrovská škola života a úžasná zkušenost. Jako člověka, který se narodil a byl vychován v socialistickém Československu, mne šestiletý pobyt „převychoval“. Zpočátku jsem tam byl několik měsíců sám bez rodiny, což bylo těžké. Také oběma synům pobyt v zahraničí dost dal, protože ve Francii chodili do jejich škol, a i díky nim dnes umí velmi dobře pět jazyků. Pobyt na Západě mi dal hodně životních zkušeností. Já se do té doby, díky fotbalu, měl velmi dobře a na tehdejší režim jsem vůbec „nenadával“. Můj otec byl ale rodilý Němec a často mi při různých diskuzích říkal: „Synku, synku, Ty jsi hlupý!“ a nechal mne v mých názorech. Vždy mi říkal, že jednou „vystřízlivím“. Po zkušenostech z Francie a Belgie jsem se otci stokrát omluvil za mé tehdejší „debilní“ názory.

Jak se vlastně zrodil váš přechod z hráče na trenéra? Trenérskou školu jste vystudoval ve Francii.
Jako hráč jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, co budu dělat po kariéře. V té době jsem byl alergický na otázky: „Co budeš dělat, až skončíš s fotbalem?“ V té době jsem si nedovedl představit, že bych někdy někoho trénoval. Jsem introvert a představa, že bych předstoupil před lidi a třeba přednášel, z toho jsem měl obavy. První impulzy přicházely díky mým synům, se kterými jsem si často kopal, hrál s nimi fotbal, trénoval je a natáčel na kameru. Tehdejší můj trenér ve francouzském Calais mi nabídl, ať si udělám trenérský kurz a v klubu bych mohl trénovat mládež. A na kurzu, kde bylo 75 přihlášených a já jediný cizinec, nás nutili veřejně vystupovat. Třeba jsem musel před všemi vést trénink s 20 hráči. V konečném hodnocení všech účastníků jsem skončil třetí. Takže mne to trenérsky nakoplo a dnes mám šest trenérských diplomů.

Vy jste v době, kdy jste ještě ve Francii aktivně hrál, začal pracovat v jedné firmě jako dělník.
V roce 1991 v Calais mi již neprodloužili profesionální smlouvu. Na trenérském kurzu jsem se předtím seznámil s trenérem z Olympique Grande-Synthe, kteří hráli pátou francouzskou ligu, a ten mi nabídl místo hrajícího asistenta. Jenže z toho platu nešlo žít, tak mne seznámil s majitelem klubu, který přes svého známého mě zaměstnal ve firmě mající pobočky po celém světě. Kupovali ropu a zpracovávali ji až do koberců. Nejdřív jsem byl dělník, pak mistr, nakonec šéf výroby – a to již po půl roce. V té době jsem ale absolvoval speciální trenérský kurz, abych mohl postupovat kariérně výše. Tehdy majitel firmy, pro kterého jsem dělal šéfa výroby, mi nabídl místo společníka ve firmě a chtěl, abych trenéřinu opustil a věnoval se jen byznysu. Ale právě úspěch na tomto speciálním trenérském kurzu rozhodl, že jsem se vydal na trenérskou dráhu.

Takže nejste úspěšný podnikatel, ale trenér. Proč jste se ale v té době – počátkem devadesátých let – vrátil z Francie do Ostravy, kde jste poté v Baníku několik let působil jako trenér i generální manažer? 
Měli jsme určité rodinné problémy a tehdy jsem zvažoval, jak dále ve fotbale. A právě v té době přišly dvě nabídky – jedna z francouzské páté ligy a druhá z Baníku, jestli bych nechtěl dělat trenérovi Ivanu Kopeckému asistenta. A rodinná rada rozhodla, že se vrátíme na Ostravsko, přestože jsme již o hodně dříve zde všechno prodali a usídlili se ve Francii.

Měl jste nějaký trenérský vzor?
Vzor přímo ne, ale blízcí mi trenérsky byli Evžen Hadamczik, Václav Ježek, Jozef Vengloš nebo francouzský trenér Gérard Houllier.

Sehrál jste stovky utkání – na který zápas nikdy nezapomenete?
Jednoznačně zápas Baníku s Bayernem, kdy na trénink na Bazaly přišlo v dešti 5 tisíc lidí. A i když nám v základní sestavě kvůli zranění scházeli tři hráči, tak jsme je před vyprodanými tribunami porazili 2:1. (Baník v odvetě v Mnichově prohrál 0:5 a byl vyřazen).

Naopak – co je Vám nejvíce líto, že se ve fotbalovém životě nepovedlo?
Nic mi není líto, celou kariéru jak fotbalovou, tak trenérskou jsem si užil a užívám. Vážím si toho, že od svých mládežnických let až do konce mé kariéry mě fotbal nikdy nepřestal bavit. Měl jsem sportovní štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě a s Baníkem zažil zlatá léta se skvělými spoluhráči. A nikdo mi nikdy fotbal nezprotivil. Možná mne mrzí jedna věc, kterou jsem se dozvěděl o hodně později. V roce 1981, kdy jsme s Bayernem hráli v poháru ještě jednou, německý klub oslovil vedení Baníku a projevil o mne zájem. V těch letech přestoupit na Západ nebylo vůbec možné. Navíc jsem se to dozvěděl o několik let později. To je ten červík, který ve mně hlodá, co by se stalo, kdyby…

V minulosti Československo patřilo ve fotbale mezi přední evropské týmy – medaile z mistrovství světa (1962) a Evropy (1976, 1980, 1996 a 2004). Po revoluci naši hráči působili v předních evropských týmech. Dnes jsme ve velké krizi – co je za tím?
Těch faktorů je v případě úspěchů nebo neúspěchů vždy více. Jednak se změnilo společenské zřízení, kdy v minulosti byly u nás sportovní třídy, čímž jsme předběhli Evropu. Také nebyla taková fluktuace hráčů, takže v klubu byl nějaký fotbalový systém. Další věcí je velká změna ve vývoji a směru fotbalu, na což jsme nezareagovali. Z ciziny se v minulosti jezdili k nám trenéři učit, a tyto země také rychle zareagovali na vývoj fotbalu, takže nyní jsou daleko před námi. K tomu přidejme českou mentalitu – přijímat nové věci. A není to jen fotbal – problémy mají všechny české kolektivní sporty, protože je zapotřebí systém. Naopak mají úspěchy jednotlivci jako Sábliková, Ledecká a další, protože jsou vedeny mimo systém.

Máte dva syny – oba to také dotáhli do profesionálního fotbalu. Co dělají nyní?
Marcel má 41 let, Mário 36 let. Marcel nyní trénuje Dynamo Brest (Bělorusko) a Mário stále hraje fotbal za Zbuzany, ale má to jako doplněk k práci – pracuje pro jednu francouzskou firmu.

Vím, že máte vnoučata. Zdědila sportovní geny?
Mám čtyři vnoučata a sportovní geny zdědila – jak kdo. Marcel má dvanáctiletého Sebastiána a osmiletou Elizabeth. Sebastián hraje fotbal za Bohemians a je velký sportovec. Se Sebastiánem nikdy nehraji fotbal, ale jdeme spolu na tenis, trampolíny, badminton, hokej nebo lyžovat. Elizabeth dělá balet a byla vybraná do jedné role operety Macbeth v Národním divadle v Praze, a také krásně hraje na klavír. Mário má osmiletá dvojčata Samantu a Miu, která mají spíše umělecký potenciál. Chodí na malování, takže tady sportovní geny zatím nejsou.

Jak často nyní sportujete?
Sportuji každý den. Bohužel sport můj nejmilejší už dělat nemohu, protože mám problémy s kolenními klouby, takže kvůli tomu nemohu ani běhat. Takže jezdím na kole, oblíbil jsem si nordic walking a také jezdím na inline bruslích. V zimě si zajdu občas zalyžovat, i když to někdy bolí, a zahraju si hokej. Kdybych přestal sportovat, tak mne to zabije (smích). Vybírám si sporty, které mi můj věk umožňuje.