S celebritou

Zpěvačka Jitka Zelenková jako dítě chtěla být lékařkou nebo zdravotní sestrou

2. 10. 2018

Populární zpěvačce letos na podzim vyjde již osmnácté album s názvem „Intimity“.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Lenka Hatašová

Česká zpěvačka Jitka Zelenková se narodila v Brně v hudební rodině, otec byl dirigentem, matka zpěvačka. Po vítězství v celostátní soutěži Talent 67 a druhém místu v prvním ročníku festivalu amatérských zpěváků v Jihlavě získala angažmá v Divadle Rokoko a Apollo. Už od svých pěveckých začátků vystupovala jako host s orchestry Karla Vlacha, Gustava Broma, Václava Hybše a také s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, který řídil Josef Votruba a se kterým natočila svoje první nahrávky pro firmu Supraphon. Od roku 1973 pak na mnoho let zakotvila v dívčí skupině, která dlouhé roky doprovázela Karla Gotta. Během této doby také pracovala na své sólové kariéře. Svůj repertoár s úspěchem prezentovala v televizních a rozhlasových pořadech. Měla úspěch i na zahraničních festivalech, kde získávala ocenění poroty i přízeň publik – jako Bratislavská lyra, Děčínská kotva nebo polské Sopoty. Dlouhé roky absolvovala sólová koncertní vystoupení s Orchestrem Ladislava Štaidla. V té době nazpívala i soundtrack k filmu Trhák, kde svůj hlas propůjčila Dagmar Veškrnové. Stálice české populární hudby Jitka Zelenková má na svém kontě sedmnáct sólových alb, několik zlatých desek a desítky úspěšných vystoupení na domácích i zahraničních pódiích. V současné době vystupuje se sólovým recitálem, kde ji doprovází František Raba na kontrabas a Lev Rybalkin na klavír. Dále vystupuje jako host Orchestru Gustava Broma, Big Bandu Felixe Slováčka, Golemu, nebo Boom-bandu!

Populární zpěvačku, která bude zpívat na večerní akci AGELovského sympozia, jsme požádali o rozhovor. Jitko, jaké jste měla dětství? Na co nejvíce vzpomínáte z této doby? 
Narodila jsem se v Brně, kde jsem do pěti let žila se svými rodiči – umělci. Potom, díky angažmá jak tatínka, tak i maminky, jsem do 11 let vyrůstala u babičky a dědy – tátových rodičů v Rakovníku. Bylo to krasné, venkovské dětství s králíky, slepicemi a husami. A bez civilizačních vymožeností jako například koupelnou s tekoucí teplou vodou a jinými věcmi, bez kterých si dnešní děti vůbec neumí představit normální život. Ale za to s absolutně milujícími prarodiči, kteří mi dali největší lásku v mém životě.

Kdy jste měla své první vystoupení?
V šesti letech jsem začala hrát na klavír a poprvé jsem vystoupila veřejně v rakovnickém divadle v dětském představení „Jak dědeček zasadil řepu“, kde jsem hrála dvojroli vypravěčky a zajíce.

Vaši dětskou kariéru poté přibrzdila nemoc.
Když mi bylo 11 let, jela jsem do školy v přírodě na Šumavu, kde jsem vážně onemocněla. Z chřipky se posléze vyklubala revmatická horečka a následně zánět srdečního svalu. Ve vimperské nemocnici jsem strávila šest týdnů. Zajímavé je, že jsem si zamilovala nemocniční prostředí, vážené lékaře v bílých pláštích a sestřičky. Následně jsem pak doma ošetřovala svoje panenky, obvazovala je a píchala jim injekce. Rozhodla jsem se, že až budu velká, tak že chci být lékařkou nebo zdravotní sestřičkou.

V té době jste se přestěhovala od prarodičů do Prahy.
Mezi 11. a 13. rokem jsem na přání maminky, která byla hvězdou operety v Divadle Na Fidlovačce, šla do Prahy. Ale netrvalo dlouho a maminka udělala konkurz do Českého pěveckého sboru (dnes Pražský filharmonický sbor) a odjela na měsíční turné po Itálii. Táta se v té době stal šefdirigentem Středočeského symfonického orchestru se sídlem v Poděbradech a tak rodiče řešili: „kam s tím dítětem?“ Logicky jsem začala pro změnu žít s tátou. V jednom lázeňském pokojíku, opět bez jakýchkoliv sociálních výhod. Byla jsem putovní dítě!

A jak to v té době bylo se zpíváním?
V té době jsem stále hrála na klavír a u toho jsem si zpívala. V 15 letech jsem si poprvé zazpívala se symfonickým orchestrem americké standardy a něco z muzikálu Divotvorný hrnec. O prázdninách mezi základní a střední školou jsem měsíc vystupovala v takovém kabaretním představení na výstavišti v Českých Budějovicích. V té době se mi vůbec nechtělo jít na střední školu a chtěla jsem být výhradně zpěvačkou. Ale v tom mi zaplaťpánbůh rodiče zabránili a přinutili mne, abych měla alespoň maturitu. O dva roky později, v 17 letech, jsem začala veřejně zpívat na nedělních odpoledních tanečních čajích v Poděbradech, pak i o sobotách.

V té době jste měla dost bouřlivou pubertu – je to pravda?
Když bylo hezky, chodila jsem s partou kluků v Poděbradech na jezero a opalovala se do „černa“. A protože jsem měla jako jediná ze školy trojku z chování za neomluvené hodiny, tatínek mi zakázal zpívání. Tak jsem utíkala z domova, abych si v neděli zazpívala. Pak mne někdo přihlásil do celostátní soutěže „Talent 67“ (podobné dnešní Superstar), kterou jsem vyhrála. Bylo to také moje první živé televizní vystoupení s velkým orchestrem.

Díky úspěchu jste získala angažmá v pražském Divadle Rokoko? Jak na to období vzpomínáte?
Po soutěži Talent následoval celostátní amatérský festival mladých zpěváků v Jihlavě, kde jsem obsadila druhé místo. Poté jsem začala zpívat se skupinou Pastýři a natočila svůj první singl. Ve filmu „Bylo čtvrt a bude půl“ jsem si zahrála roličku amatérské zpěvačky a následně jsem vystoupila jako čerstvá vítězka soutěží v divadle Apollo, kde mne krásně uvedl textař, tehdejší ředitel divadla Jiří Štaidl. Na toto představení se přišel podívat ředitel Divadla Rokoko Darek Vostřel a rovnou mi nabídl angažmá. Čekal mne však ještě rok do maturity, kterou jsem s boží pomocí a zamhouřených očí mých skvělých profesorů udělala.

Měla jste v té době nějaký pěvecký vzor?
V době velké slávy Golden Kids (Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Václav Neckář), kteří v té době vystupovali v pařížské Olympii, jsem já, coby čerstvý talent vystoupila naopak s francouzskými zpěváky z Olympie v Divadle Rokoko a v roce 1968 jsem po prázdninách nastoupila do stálého angažmá. Dlužno podotknout, že mým velkým pěveckým vzorem a idolem vůbec byla Marta Kubišová a nastoupit do Rokoka a alternovat se s ní v některých rolích, bylo pro mne neuvěřitelnou poctou!

Působila jste i mimo divadlo?
Kromě divadla jsem začala zpívat s orchestry Gustava Broma, Karla Vlacha a Tanečním orchestrem Československého rozhlasu Josefa Vobruby a natáčela jsem snímky jak pro rozhlas, tak i pro hudební vydavatelství Supraphon. V Rokoku jsem kromě jiného nastudovala program se sourozenci Hanou a Petrem Ulrychovými a také jazzový program s S+H kvartetem Karla Velebného, který byl jeden ze zakladatelů divadla Járy da Cimrmana.

Dlouhá léta jste poté zpívala s Karlem Gottem.
V době, kdy Rokoko prakticky končilo, protože tehdejšímu režimu bylo trnem v oku, jsem zkusila jít na „volnou nohu“– tedy uživit se jen zpíváním a starat se sama o sebe. V roce 1973 jsem úplnou náhodou na chodbě agentury Pragokoncert, kde jsem si byla cosi vyřídit, potkala trojici Jirku a Láďu Štaidly a Karla Gotta. Ti si se mnou na chodbě sedli, řekli mi představu nového zvuku a sestavy kapely, kde by měly být dvě zpěvačky, které by byly sólistky a zároveň zpívaly doprovodné vokály. Rovnou mi řekli, že mne sledují už dlouho a že si mne vytipovali, zrovna tak jako slovenskou výbornou zpěvačku Janu Kociánovou. Hned na první zkoušce jsme si s Janou neuvěřitelně „sedly“. Zároveň jsem se ocitla v kapele nejskvělejších muzikantů a Karla Gotta. Takže laťka opravdu vysoko nasazena a nevídaná profesionální škola. V této sestavě jsme často absolvovali turné hlavně v Německu a německy mluvících zemích, kde byl Karel opravdu velkou hvězdou. Samozřejmě jsme vystupovali po celém Československu, Polsku, Rusku a dalších, tehdejších „lidodemo“ zemích, včetně exotické Kuby. Sestava doprovodných vokálů se postupně měnila, z dua zpěvaček na trio, z tria na smíšený sbor, a zase zpátky – vše podle potřeb Karla, v jehož týmu jsem strávila krásných 14 let.

Vy jste vydala již 17 hudebních alb. V kterém roce první?
Vedle stálého působení u Karla Gotta jsem si budovala svoji samostatnou, pěveckou dráhu. V roce 1977 jsme si nejprve vytvořili s Felixem Slováčkem a kapelou společný program, ke kterému scénář napsal Miroslav Horníček a režíroval Ján Roháč. V roce 1980 mi vyšla u Supraphonu moje první dlouhohrající (vinylová) deska „Zázemí“, která zaznamenala velký úspěch a prodalo se jí velké množství. Následoval první televizní recitál „Zpívání“, který režíroval Ján Roháč a opět přinesl velký úspěch. Tyto dvě události „udělaly“ tu pravou Jitku Zelenkovou. Velký podíl na tom má Eduard Pergner, který se stal mým dvorním textařem, a vznikly písně jako například Ty mně smíš i lhát, Zpívání, Zázemí, Vyprávění v pokoji, Máme si co říct, Řád, Smůla bude v tom, Bez lásky láska není a spousty dalších. Pak jsem si logicky vytvořila svůj koncertní program, vlastně dva. Jeden byl komorní s geniálním pianistou Rudolfem Roklem a druhý velký, s celou kapelou. Stále jsem však zpívala s Karlem, protože mě to vedle něj neuvěřitelně bavilo!

Změnila Vás tenkrát ta velká sláva?
Podle mne jsou slavní úplně jiní lidé – lékaři, vědci a když už showbyznys, tak třeba Sinatra, Streisand a další. Já měla tu výhodu, že díky popularitě Karla Gotta v německy mluvících zemích, jsem měla možnost vystupovat na „západě“ a sledovat především hudbu. Samozřejmě jako ženská taky módu. A já za hudbu a za módu utratila skoro všechno!!!

V době komunistů jste často jezdila na západ. Zažila jste ze strany komunistů nějaké nepříjemné chvíle?
Při návratech ze západu jsme i my, kapela Karla Gotta, zažívali nepříjemné chvíle. Vždycky v nás byla malá dušička na Rozvadově (hraniční přechod mezi Československem a Německou spolkovou zemí), kdy nás „prohrabali“ celníci hlava nehlava. Nesmělo se tenkrát vozit skoro nic. Zní to jak sci-fi, ale pašovaná videokazeta v pracím prášku je jak z hodně blbého filmu.

Setkávala jste se se závistí?
To víte, že asi ano. Tehdy jsem si koupila svoje první autíčko FIAT 127 – a někdo mi okamžitě ukradl všechna čtyři kola. Myslím si, že v té době (za socialismu) závist nebyla taková, jaká je nyní. Peníze měli všichni přibližně stejné. Dnes se však nůžky rozevírají čím dál víc, lidé nejsou na jedné lodi a nemají jednoho nepřítele, jako tenkrát.

Poté přišla revoluce a o řadu před rokem 1989 vynikajících zpěváků nebyl zájem. Lidé měli jiné starosti. Jak jste na tom byla Vy a koncertování?
Po revoluci se vše neuvěřitelným tempem měnilo. Pokud si pamatuji, spousta zpěváků a kapel si nevěděla rady – byly jiné starosti, než zájem o pop music. Já však jsem byla od svých 21 let „podnikatel“ s vlastním hlasem a tak mne to ani moc nepřekvapilo, ani nezaskočilo. Byla jsem na to zvyklá – vždycky jsem si musela všechno úplně obyčejně odzpívat. Tehdy i teď. Buď je zájem, nebo ne.

Co připravujete pro své fanoušky na poslední měsíce letošního roku? 
Mé padesátileté působení – mám vlastně letos výročí profesionální činnosti – je různorodé, plné změn a proto mne to stále baví. Kromě svého základního koncertního recitálu, kde mne doprovází přes 20 let pianista Lev Rybalkin a kontrabasista František Raba, mám program doplněný o další skvělé hráče – pianistu Pavla Větrovce, kytaristu Ivana Koreného a perkusistu Camilo Callera. Protože mojí druhou stálou pěveckou cestou je swing, vystupuji jako host našich nejlepších Big bandů. Hostuji také v divadle Ypsilonka ve hře „Swing se vrací, neboli o štěstí“. Také jsem pět let hostovala v Národním divadle Moravskoslezském – Divadle Jiřího Myrona – v původním českém muzikálu Fantom Londýna v roli královny Viktorie. S tímto divadlem, celým souborem, orchestrem a vůbec Ostravou, mám krásné vazby! Ostravu, celý kraj a hlavně lidi a publikum naprosto miluji!

Vy nyní připravujete už své osmnácté album.
Tomu jsem se v posledních měsících věnovala nejvíce. Vychází začátkem října a jmenuje se „Intimity“. Nazpívala jsem na něj písně nejbližší mému srdci, mému hudebnímu cítění a vkusu, světově známé skladby s českými texty, doplněné původními písněmi, které souzní s těmi světovými. Na albu mám velmi zajímavé hosty. V duetech si zazpívám se swingovým zpěvákem Janem Smigmatorem a Davidem Krausem, a skvělé houslové sólo mi nahrál Pavel Šporcl. Je to deska pro klid a pohodu, nikam nespěchat, lehnout si nebo sednout si ve dvou a otevřít dobré víno. Těším se také na pražský koncert, který bude 14. listopadu v La Fabrika v Holešovicích, kde nejen zavzpomínám na své 50leté profesionální působení, ale také zazpívám písně z nového alba.

Čím to, že se pořád tak úspěšně držíte v showbyznysu?
Mám profesionální školu Karla Gotta! Pořád jenom pracuju a snažím se bez rozdílu, ať je to lépe zaplacené vystoupení nebo méně, vystupovat na sto procent. Jenom to! Ničím jiným to není! Poctivě pracuju a nic neošidím. Já na to jiný recept nemám.

Stále máte hodně vystoupení. Jak se na zpívání před svými fanoušky připravujete?
Ráda jsem na všechno dobře připravena a spočívá v tom i takzvaně „být ve formě“! Hlasové i fyzické. To znamená kvalitně se vyspat! To je to jediné, co na hlas opravdu spolehlivě funguje. S tím mám trochu problém, a proto se z jakékoliv dálky nejraději vracím do své dobré postele (smích). Případně do dobré hotelové postele, ale já se dosud nejlépe vyspala jen v jednom hotelu, a sice v bratislavském DoubleTree.

Již dlouhou dobu jste na výsluní. Zažila jste i negativní popularitu v bulváru?
O negativní reklamě třeba v bulváru mluvit nechci, protože nechci vůbec mluvit o negativních věcech, ač jsou bohužel nejčtenější. Ale já chci působit na lidi pozitivně, aby jim se mnou bylo dobře. A ta energie se mi stonásobně pak vrátí a já jsem tím pádem šťastná!

Jak odpočíváte? Kde je Vám nejlépe – kde trávíte volné chvíle?
Když už opravdu odpočívám, tak nedělám vůbec nic. A to umím. Jako Blíženec mám vrozenou vlastnost, že dokážu zvládnout hrozně práce za krátký časový úsek. A pak klidně vypnu a důsledně nedělám vůbec nic! Ale toto mě baví třeba den. Potom přijdou na řadu výčitky svědomí a musím alespoň na chvíli jít ven. Ráda také jezdím na hory a odpočívám v lázních. Ale nemyslete si, mám tam řád a dřu jako kůň! Vstávám ráno, chodím do tělocvičny a pak na fyzioterapie. To mě absolutně nabije energií.

Je pravda, že jste dobrou lyžařkouběžkyní?
V zimě mám ráda běžky, ale neběhám! Jen se tak krásně „sunu“ vpřed a kochám se v Jizerkách. To samé v létě na kole v Třeboni – kochám se, prostě na pohodu.

Již roky jste štíhlá a vypadáte skvěle. Jak to děláte?
Odpovím takto: „obal dobrý, vnitřek adekvátní“. Ale díky, to ty lázně. Všichni by si měli občas dopřát lázně jako prevenci!