S celebritou

Franta Černík jako jeden z prvních československých hokejistů hrál NHL

31. 5. 2018

Legendární československý hokejista zřejmě jako jediný na světě na Mistrovství světa vstřelil hvězdnému sovětskému brankáři Vladimíru Treťjakovi hattrick.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Františka Černíka

Legendární československý hokejista František Černík se narodil v roce 1953 v Novém Jičíně. S hokejem začal v Baníku Ostrava, odkud poté odešel do Vítkovic, kde strávil podstatnou část své kariéry. S výjimkou dvou let v Dukle Jihlava, kde si „odkroutil“ základní vojenskou službu. Na konci hráčské kariéry hrál také v NHL za Detroit Red Wings a poté v německém ESV Kaufbern a rakouských týmech VEU Feldkirch a ATSE Graz. Po skončení hráčské kariéry působil dlouhá léta jako manažer Vítkovic i Českého svazu ledního hokeje. Již jako junior vybojoval dvě bronzové medaile na mistrovství Evropy devatenáctiletých. V dospělých za československý tým nastoupil ve 151 utkáních a má zlato z Mistrovství světa v roce 1976 v Polsku, stříbrné medaile ze šampionátů v letech 1978 v Československu, 1982 ve Finsku a 1983 v Západním Německu, a bronz z roku 1981 ve Švédsku. Československou reprezentaci vedl jako kapitán na Mistrovství světa v Německu 1983 a na Zimních olympijských hrách v Sarajevu 1984, odkud si přivezl stříbrnou medaili. Byl také u úspěchů Československa na Kanadských hrách v letech 1976 (porážka ve finále) a 1981 (semifinále). S Vítkovicemi získal extraligový titul v sezóně 1980/1981. Je členem Klubu hokejových střelců deníku Sport (274 gólů – 232 v lize a 42 v reprezentaci) a členem Síně slávy českého hokeje (od roku 2010). Jedna z velkých postav československého hokeje nám ochotně odpovídala na otázky.

V kolika letech jste začal hrát hokej?
Jako dítě jsem se naučil bruslit na hřištích, které jsme si v zimě sami stříkali, a na rybníku v Ostravě-Porubě, kde jsme s rodiči bydleli. Závodně jsem začal hrát v deseti letech v Baníku Ostrava. Po dvou letech jsem přestoupil do Vítkovic, které měly o hodně lepší mužstvo. A ve Vítkovicích, až na menší přestávky, jsem strávil celou kariéru.

Dělal jste kromě hokeje i jiné sporty?
Kdysi jsme dělali všechny sporty. Kromě toho jsme také lezli po stromech, běhali venku.

Jaké jste měl jako dítě hokejové vzory?
Chodil jsem se dívat na muže Vítkovic, kde v té době byl Miroslav Vlach. Byl to vynikající bruslař, který také hrál za národní mužstvo. To byl můj vzor, který zůstal dodnes.

Kdy jste sehrál první ligový zápas?
Vítkovice v roce 1967 spadly do druhé ligy a teprve po šesti letech se vrátily mezi československou elitu. Takže jsem nejprve hrál druhou ligu a derby proti Karviné, Opavě byly vynikající svou atmosférou. Já začal za muže hrát v šestnácti letech pod vedením vynikajícího trenéra Ladislava Štemproka. Takže můj první ligový zápas jsem odehrál v roce 1973 proti Pardubicím na památném stadiónu Kotase. A po roce jsem se dostal do československé reprezentace.

Pamatujete si na svůj první reprezentační zápas za Československo? 
To bylo v roce 1974 v Praze proti Finsku. A odehrál jsem celkem 151 zápasů.

Více než deset let jste hrál v československé lize – jaká tehdy byla?
Tehdy se nechodilo do ciziny, takže byl zázrak, že jsem se dostal z Ostravy do národního mužstva. V té době za Československo hráli takoví plejeři jako bratři Holíkové, Klapáč, Martinec, Novák, Bohuslav Šťastný, Bubla, Hlinka, Nový, Pospíšil, Machač. Tu sestavu vyjmenuji nazpaměť, protože tehdy se hrálo na tři pětky a bylo nás 17 hráčů.

Dva roky jste hrál v Jihlavě, jak na tu dobu vzpomínáte, protože Jihlava v té době – co hráč, to hvězda.
Já na vojnu šel později. Normálně se chodilo v devatenácti letech, já šel o dva roky později. Tehdy nás do Jihlavy z celého Československa přišla řada starších hráčů, kteří se tak nějak schovávali a na vojnu se jim nechtělo. Například se mnou přišli Ujváry, Mrukvia, Brdička, Jaromír Jágr (brankář) z Českých Budějovic a další, kdy některým již bylo přes 30 let. V té době nás trénovali Stanislav Neveselý, Jaroslav Pitner a některé tréninky vedl Jarda Holík. Myslím si, že mi dvouletá vojna v Jihlavě dala hodně.

V sezóně 1984/85 jste hrál v nejlepší soutěži světa NHL za Detroit?
Do zahraničí v té době mohli odejít hokejisti, kteří za národní tým nastoupili minimálně 150krát. A to jsem splnil na olympiádě v Jugoslávii. Já jsem šel do Detroitu v 31 letech, což byl takový zázrak a pro mne překvapení. Bylo to hned po olympiádě v Sarajevu a šel jsem tam společně s Milanem Chalupou (reprezentační obránce), který se tam hned v prvním zápase zranil, takže jsem v mužstvu zůstal sám. Detroit v té době měl starší mužstvo a já v 31 letech patřil mezi nejmladší. Sice jsme postoupili do play off, ale hned jsme vypadli s Chicagem. A další sezónu jsem již strávil v Německu. Tehdy v NHL nepůsobili téměř žádní Češi, až na několik emigrantů. Byli tam v té době emigranti Václav Nedomanský, Richard Farda. V reprezentaci jsem zdědil číslo 14 po Nedomanském a v Detroitu mi hodně pomohl, protože poté, co skončil, tak jsem do klubu nastupoval po něm. Ale do NHL v té době legálně přišla řada Čechoslováků – Milan Nový, Ivan Hlinka, Jiří Bubla, Vladimír Pouzar, Miroslav Dvořák.

Poté jste se vrátil do Evropy a hrál v Německu a Rakousku. Nebylo to pro Vás lehčí – v té době byly tyto státy „hokejově“ daleko za námi?
V Německu přede mnou v klubu hráli Vláďa Martinec s Bohoušem Šťastným. Kaufbern v té době byl dobrý klub, bohužel nyní hraje druhou nebo třetí německou ligu. Se mnou hrál například Hegen, který byl dlouhá léta jeden z nejlepších německých hráčů.

Po návratu domů jste dělal dlouhá léta generálního manažera Vítkovic, poté byl prezidentem vítkovického klubu. Byl jste také generálním manažerem české reprezentace a působil jste i jako zastupitel města Ostravy a Moravskoslezského kraje (jako nezávislý). Dala Vám zahraniční angažmá nějaké zkušenosti pro tyto funkce?
Po revoluci jsem všechno, co jsem poznal v Detroitu, Německu a Rakousku, mohl zužitkovat. Například se musely napřímo shánět finance pro vítkovický klub, což v minulosti nikdy nebylo (před revolucí byl každý hráč fiktivně zaměstnán). Byla to v devadesátých letech krušná doba.

V letech 1983 až 1984 jste byl reprezentačním kapitánem. Ale byl Váš nejslavnější zápas v roce 1978 na Mistrovství světa v Praze, kde jste hattrickem pomohl vyhrát nad Sovětským svazem 6:4?
Vzhledem k tomu, že jsem dal tři góly Treťjakovi (jeden z nejlepších brankářů v historii), tak asi ano. Sice jsem v týmu byl bažant a přijel jsem na mistrovství jako náhradník. Hrál jsem v lajně s Petrem a Mariánem Šťastnými. Bohužel o jeden jediný gól jsme nakonec skončili stříbrní.

Myslíte si, že v mezistátním zápase dostal někdy Treťjak tři góly?
Nevím, přesné statistiky neznám. Myslím si, že jsem zřejmě jediný, kdo dal na mistrovství světa Sovětům v té době tři góly. Ale rád vzpomínám na první Kanadský pohár v roce 1976 (Československo prohrálo ve finále s Kanadou), kde byly velké osobnosti světového hokeje. Některé kanadské hvězdy sme do té doby znali jen z doslechu.

Co považujete za svůj TOP úspěch v kariéře?
Těžko se hodnotí jeden úspěch. Jsem například rád, že jsem zažil postup Vítkovic zpět do první ligy. Na manažerské pozici pak, že během 25 let jsem nikdy nesestoupil z extraligy, což je vzhledem k místnímu regionu zázrak (poznámka – Ostravsko patří mezi nejchudší kraje, kde se těžce hledají sponzoři). Je hodně zvučných mužstev minulosti, která se propadla o stupeň níže a těžko se pak vrací zpět mezi elitu.

A naopak – co je Vaše největší hokejové zklamání?
S Vítkovicemi jsme byli několikrát ve finále play off, ale nikdy se nám nepodařilo extraligu vyhrát. Vždycky jsme proti sobě měli vynikajícího soupeře – Vsetín, Spartu, Třinec.

Můžete sestavit svoji nejlepší pětku, s hráči, se kterými jste nebo proti kterým jste v životě hrál.
To je těžké, těch vynikajících hráčů byly mraky. A třeba u brankářů – těch super bylo. Treťjak, Jirka Králík, Jaromír Šindel, když jsme s Vítkovicemi vyhráli ligu, byl vynikající. Určitě jeden z těchto tří. U obránců, když jsem v reprezentaci začínal, byli fantastičtí František Pospíšil a Oldřich Machač. Z útočníků jsem hrál v Detroitu se Stevem Yzermanem, a to byl pan hráč a dnes je vynikající manažer. To byl perfektní střední útočník. Je to těžké, třeba na klubové úrovni byli vynikající Vladimír Vůjtek starší, Vladimír Svozil, Miroslav Fryčer.

Který trenér Vám nejvíce dal?
Zřejmě Ladislav Štemprok, který měl řadu nových metod a „přivezl“ si je z angažmá v cizině.

Jak vznikla Vaše přezdívka „čert“? Kvůli Vašim kudrnatým, černým (v minulosti) vlasům?
Největší podíl na získané přezdívce měl někdejší slovenský brankář Vladimír Dzurilla. Bratislavský rodák měl také černé kudrnaté vlasy a už od 60. let mu přezdívali Čert. Když jsme v roce 1976 na Mistrovství světa v Katovicích bydleli na stejném pokoji, tým překřtil Dzurillu na „starého Čerta“ a mne na „mladého Čerta“. A už mi to zůstalo.

Při zápasech i jako manažer jste působil někdy dost bouřlivě. Když jste šel na led před zápasem, nedal jste si třeba štamprličku něčeho ostřejšího pro uklidnění?
Jako hráč nikdy. Ale vím, že jeden náš vítkovický spoluhráč měl vždy schovanou na záchodě nějakou láhev. Ale nevím, zda v ní měl rum nebo alpu (smích). Ale jako manažer jsem si dal jednu, dvě skleničky šampaňského.

Projel jste téměř celý svět – kde se Vám nejvíce líbilo?
Určitě ve Švýcarsku – to je taková malá, pěkná země. Jezdil jsem tam často, měl jsem tam známé. Také jsme jezdili na turnaj do Davosu.

Máte syna a dceru – co dělá syn?
V dětství se začal věnovat basketbalu, hlavně v Detroitu je na každém rohu basketbalový koš. Po návratu ho hrál závodně a byl i mistr republiky. Poté vystudoval Vysokou školu tělovýchovy v Praze, s Františkem Roonem trénoval v extralize muže Nové huti, reprezentaci mládeže do 18 a 20 let, a dnes trénuje žáky.

Máte také dceru, která úspěšně dělala aerobik a poté se vdala za vynikajícího hokejistu Kubinu (v NHL s Tampou vyhrál Stanley Cup) a žije s ním za mořem. Chodil si k Vám Pavel Kubina pro hokejové rady?
Pavlovi jsem neradil. Pokud se ale na něco zeptal, tak jsem něco řekl, protože vím, když chce starší učit mladého.

Jak často za dcerou a zetěm jezdíte?
Dříve jsem jezdil často – tak dvakrát, třikrát do roka. Ale nyní jsem tam kvůli zdravotním problémům jeden a půl roku nebyl.

Máte vnoučata?
Od syna mám čtyřletého vnuka a od dcery dvě vnučky, třináctiletou a pětiletou.

Co nyní děláte ve svém volném čase?
Bohužel jsem po operaci jedné kyčle. Loni jsem měl problémy s obratli, takže se dávám zdravotně do pořádku. Už se těším, až si budu moci zahrát oblíbený tenis. Přece nemám ještě tolik let, abych nemohl ještě sportovat. Ale už jen tenis, na fotbal, kdy jsem dříve nevynechal ani jeden zápas fotbalové novinářské jedenáctky, na to musím ale zapomenout.