S celebritou

Petr Janda s Olympicem ročně vystupuje na 70 koncertech

6. 4. 2018

Jedna z největších legend v historii československé hudby ráda vaří a na zahradě ve skleníku pěstuje okurky a rajčata, kterými poté zásobuje kapelu.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Petra Jandy

Petr Janda je český rockový zpěvák, skladatel, kytarista, majitel nahrávacího studia a vydavatelství. Dlouholetý frontman skupiny Olympic, pro kterou složil mnoho hitů, je jednou z největších legend v historii české populární hudby. První jeho působení bylo ve skupině Sputnici, kde začínal hrát s kytarou v roce 1959. Pak hrál v skupině Big Beat Quintet (čili B.B.Q.), a od roku 1963 v kapele Olympic. V roce 1964 účinkoval se svou skupinou v divadle Semafor. V populární anketě Zlatý slavík skupina Olympic pod jeho vedením dosáhla trojnásobného vítězství v letech 1981 až 1983 a další tři vítězství získala v letech 1996 až 1998 v nástupnické soutěži Český slavík. Populární zpěvák má dceru Martu, která se později proslavila jako zpěvačka německé kapely Die Happy. Dále má tři dcery – šestnáctiletou Elišku, devítiletou Anežku a šestiletou Rozárii. Od syna Petra, který prohrál boj s rakovinou, má dva vnuky Matouše (*1991) a Petra (*1995) a od dcery Marty vnučku Marii (*2013).

Frontmana skupiny Olympic se nám podařilo vyzpovídat na plese AGELu. V dětství jste hrál na housle a kytaru. Kdy jste s muzikou začal a kdo Vás k tomu vedl?
Já to měl jednoduché, u nás se muzicírovalo. Táta hrál na housle, máma na piáno. Zpočátku jsme byli dva bráchové a rodiče nám koncertovali.

Od kdy jste začal zpívat?
V pěti letech jsem začal chodit zpívat ke Kulínskému (český sbormistr, hudební pedagog a přední teoretik v oboru dětského zpěvu, který v letech 1945 až 1972 vedl Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu) a v devíti letech jsem začal hrát na housle.

Kdy jste měl své první oficiální vystoupení?
To bylo na národním výboru. Na Velikonoce jsem soudružkám z národního výboru zpíval písničku „Zajíček v své jamce“, přičemž jsem byl převlečený za zajíčka. Soudružky mne hladily po vláskách a dostal jsem nějakou sladkost.

Jaký jste měl pěvecký vzor – ať už u nás nebo v zahraničí?
Mi se vždy líbil Paganini (italský houslista, kytarista a hudební skladatel – díky svému neobyčejnému hudebnímu talentu je mnohými považován za největšího houslového virtuosa, který kdy žil). O něm jsem si přečetl všechny knihy, které vyšly. Dokonce jsem si koupil jeho bronzovou sochu, kterou jsem pak daroval synovi. Paganini je pro mne takový celoživotní příklad.

V sedmdesátých letech jste působili také ve věhlasném divadle Semafor. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Velice dobře. To byly naše začátky, kdy bylo vše rychlé, prudké, protože jsme netušili, že během pár měsíců se v listopadu uskuteční premiéra pásma Ondráš z nápadu, který přišel v srpnu. A to v divadle, které v té době bylo daleko nejslavnější ze všech československých divadel a kdo tam hrál, tak něco znamenal. Naše působení v Semaforu nastartovalo natrvalo naši kariéru.

Jste 55 let na hudební scéně, na které roky nikdy nezapomenete?
Všechny roky mají něco do sebe. Ty první roky byly hezké v té novosti celého muzikantského života, který jsme neznali a jen tušili, že by to mohlo být pro nás zajímavé. A že by to mohlo být dokonce zajímavější než práce v továrně nebo kanceláři. Ale každá době měla něco svého.

A na které roky byste raději zapomněl?
Špatné roky byly koncem sedmdesátých let. A poté devadesátá léta, kdy jsme dokonce kapelu rozpustili. V té době o českou muziku nebyl zájem, protože lidé měli jiné starosti než chodit na bigbít. Začali číst, dívat se na informace v televizi, které jim „bolševik“ nedal, a hudba byla pro ně druhořadá. Teprve až se nasytili těmi novými informacemi, tak se k hudbě vrátili.

O Vaše koncerty je od poloviny devadesátých stále obrovský zájem. Na koncerty chodí jak babičky, tak jejich děti i vnuci. Jaký z toho máte pocit?
To je samozřejmě dobré, takové publikum si musíme hýčkat. Na nás chodí publikum širokých věkových parametrů, od nejmenších až po ty starší.

Kolik absolvujete ročně koncertů?
S Olympicem hrajeme tak 70 koncertů za rok. Sám jezdím ještě do Ameriky, po krajanech – byl jsem tam hrát osmkrát. Je to jiné, protože hraju sám, a poté ještě spolu komunikujeme.

Už přes půl století jste neodmyslitelnou součástí české hudební scény. Existuje nějaká písnička, kterou na žádném koncertě nevynecháte nebo která je publikem nejžádanější?
Určitě se nedá vynechat želva – tu mají lidi rádi, těší se na ni a už na začátku koncertu si ji žádají.

Je něco, co byste chtěl v hudbě zažít – Váš sen?
Už si od toho moc neslibuji, snad aby se nám povedla a byla úspěšná nová deska, kterou točíme. Snad jen dílčí úspěchy, například že se nám povedou koncerty – jako nedávno koncert „Olympic 55 let“ v O2 aréně, který dopadl výborně. A to jsou naše milníky, které si ještě plníme.

Co nového chystáte pro své fanoušky?
Nyní natáčíme novou desku, která vyjde v září. Také budeme vystupovat na spoustě koncertů a na festivalech v Česku i na Slovensku.

Co pro Vás osobně Olympic vlastně znamená?
Pro mne je to celý život. Je to pro mne obživa, koníček, radost, naprosto všechno.

Máte nějaký rituál před koncertem?
Ne, nikdy jsme je nedělali. A ani se o to nebudeme snažit. Vstaneme a prostě jdeme hrát. Někdo si dá před koncertem panáčka, my nic takového neděláme.

Vystupování na koncertech je fyzicky hodně náročné. Jak se na vystoupení připravujete – chodíte cvičit, sportovat, a jak často?
Hodně sportuji. Chodím třikrát týdně na tenis, takže jsem v dobré fyzické kondici. Samozřejmě cvičím denně na kytaru – někdy půl hodiny, někdy dvě hodiny.

Říká se, že dobrý hráč na kytaru přiláká ženy. Lákal jste na svou hudbu slečny a ženy?
No samozřejmě. Řekl bych, že čím byl člověk slavnější, tím to bylo jednodušší. To je přímá úměra.

Vaše dcera Marta je úspěšná zpěvačka. Spolu jste si zazpívali i nějaké duety. Chystáte nějakou další spolupráci?
Společně toho máme málo. Ona má svou kariéru, já svoji a občas se sejdeme na jevišti. Ale tak třikrát, čtyřikrát do roka.

Co další dcery, také máte dva vnuky a jednu vnučku – podědili po Vás hudební talent?
Druhý vnuk Péťa chodí na konzervatoř a hraje na saxofon. A dcera Anežka chodí na piano.

Co Vám zpívání na vrcholné úrovni bere a naopak dává?
Spíš bych řekl, že mi dalo. Nevzalo mi nic, možná jen, že ten život běžel moc rychle. Zdá se mi, že vše v té muzice uteklo tak nějak rychle. Že jsme téměř na konci kariéry, ale držíme se zuby nehty.

Přes 30 let žijete v domě nedaleko Jevan, a údajně rád pěstujete zeleninu.
Mám skleník a na jaře mám úrodu rajčat a okurek. Rád okopávám, a když pak přinesu první zeleninu, tak je to vždy velká sláva. Celé léto zásobuji kapelu a další přebytky nosím do hospody.

Také rád vaříte, že? A máte nějakou specialitu?
Vaření miluji a vařím skoro každý den. Jsem dopoledne doma, tak vařím, protože nejsem „kastrůlkář“. Nejraději dělám maso na houbách, na zelenině.